Na vlastní kůži: Odvrácená tvář mexické pohody
Země s obrovskými kaktusy, pestrobarevnými sombrery, lahodnou tequilou a běloskvoucími plážemi. Pro ty, kdo přijedou do Mexika na dovolenou, jde o ráj na zemi. Ale život v této středoamerické zemi, to je něco úplně jiného…
Než jsem se do Mexika před rokem přestěhovala, byla jsem zde už několikrát na dovolené. A to nejen na těch skvostných plážích poloostrova Yucatán, ale i v místech, kde lidé neznají telefon ani ledničku a prádlo perou v řece. Mexiko je pro nás Evropany úplně jiným světem. Moře střídají hory, aktivní i neaktivní vulkány, pouště, pralesy nebo pyramidy plné záhad. Všechno je krásně barevné a lidé jsou vždy dobře naladění. Pokud přijedete na pár dní, budete nadšeni.
Jako nahá v trní
Jenže mezi turistou a člověkem, který tu žije, je velký rozdíl. Vzpomínám si, že první týden jsem vycházela jen na střechu, abych pověsila prádlo. Pocítila jsem totiž respekt z okolního světa. Pokud nejste na krásné pláži, kde splýváte s davem turistů, rychle si uvědomíte, že vypadáte jinak. Mezi snědými tvářemi a menšími postavami se tu cítím jako nahá černoška v malém moravském městě. Na pohledy doprovázené výkřiky „güerita“ („plavovláska“ nebo také „pěkná běloška“) jsem si dosud nezvykla.
V Česku by to ženě asi lichotilo, stejně jako to může lichotit některým Mexičankám, já ale za každou takovou tváří vidím potenciálního únosce, a tak klopím zrak, nereaguji a jdu dál svým směrem. Někomu to může připadat přehnané, ale plakáty pohřešovaných dívek visící na sloupech mě nutí k opatrnosti. A tak jsem se naučila usmívat se maximálně na prodavačky a přítele a při náhodném osobním kontaktu s případným zvědavcem omezuji informace o sobě na minimum.
Času je dost
Mexiko mě změnilo. Po věčném spěchání a honění se za něčím se tu pro mě zastavil čas. Ten jakoby neexistuje, nedodržuje se, nikdo není dochvilný. „Přijdu za deset minut“ znamená „přijdu za hodinu“, a tak se můžete před domluvenou schůzkou bez obav někde zdržet.
Zpočátku mě mexická nedochvilnost a laxnost štvala, ale pak jsem si uvědomila, že mi to i něco přináší: Když nemusíte spěchat, díváte se víc kolem sebe. Najednou vidím krásné kytky, zajímavé stromy, barevné fasády domů, vnímám teplo slunce a vůni každého stánku s jídlem. Všímám si lidí, jejich tváří a pozoruji děti, které skoro nic nemají, a přesto se usmívají. Sleduji přátele, jak se na uvítanou líbají a objímají, vidím zručné řemeslníky, které tu ještě nestihly nahradit stroje.
Za peníze všechno
Život bez pravidel se však nevztahuje jen na čas. Dá se říct, že zákon a pořádek v Mexiku nikomu nic neříká. Jezdit na diskotéku s pivem v ruce a stejně se vracet i domů je na běžném pořádku, o marihuaně ani nemluvím. Cílené policejní kontroly jsem zde viděla snad jen jednou, a pokud k nějaké ojedinělé dojde, stačí mít v kapse patřičný obnos. Peníze jsou tady nedostatkovým zbožím, ale pokud je máte, zajišťují vám právo prakticky na všechno. Zkuste se však na „strážce pořádku“ obrátit v případě nouze – jen těžko si pak budete jistí, na které straně vlastně stojí…
Pokud umíte španělsky, máte obrovskou výhodu – hodně totiž ušetříte. Když Mexičan vidí turistu, otvírá pomyslný ceník na stránce „stoprocentní přirážka“. Zpočátku, když jsem ještě jazyk neovládala moc dobře, to na mě taxikáři zkoušeli taky, a tak jsem jich musela oslovit třeba pět, než přistoupili na standardní cenu. Dnes už se jich ani neptám, za kolik mě kam dovezou, a rovnou jim strčím obnos do ruky. Když mají problém, umím argumentovat. Umíte-li však jejich řeč, rádi se s vámi pobaví, zasmějí, usmlouvají cenu k oboustranné spokojenosti a třeba vám i poradí, kam jít a kam ne – zvlášť pokud jde o jídlo.
Země nadšených jedlíků
Mimochodem, kdybych se tu nekrotila, vypadala bych jako sud. Mexičané totiž jedí rádi a pořád. Snídat biftek je pro ně stejně přirozené jako dát si ho v jedenáct k večeři. Už si ani neumím představit, jaké by to bylo nedostat k jídlu limetku nebo se nezapotit u pikantních chilaquiles. Pokud byste ale čekali divoké fazole nebo čtvrtkilový steak, na jaký jste zvyklí z evropské „mexické restaurace“, možná byste byli zklamaní. Chuť jídel není tak plná, někomu se zpočátku může zdát až moc jednoduchá a víc pikantní. Všechno se však změní, když začnete vnímat čerstvé ingredience, ze kterých se pokrmy připravují. Žádné omáčky z prášku, sušené bylinky, kilo soli a pepře nebo kořenící směsi, ale ručně dělané placky z kukuřičné mouky, čerstvý koriandr a právě namíchané guacamole.