Na střeše světa: Pod řetězem Annapuren

Když Reinhold Messner v roce 1972 vystoupil na vrchol Manaslu v Himálaji, bylo mi deset. Velká tragédie, která tuto expedici doprovázela, a o níž jsem jako chlapec s úžasem četl, ve mně vzbudila velký obdiv k horolezcům a zájem o nejvyšší hory světa. Tehdy mne ani nenapadlo že jednou i já uvidím na vlastní oči tuhletu Horu s podivným názvem Manaslu, Hora Ducha.

Předně chci napsat že osobně jsem nikdy netoužil a netoužím stát se horolezcem, spíše jsem vždy chtěl fotit velké hory. Proto i tento text je pouze subjektivním pohledem na jednu z mnoha úžasných možností v zásadě nenáročného chození a fotografování v Himálaji a nikoli dramatickým líčením prvovýstupu.

Na „zítra“ se nečeká

Po třech letech tréninku a příprav nastal vytoužený okamžik odletu do Nepálu. Nutné administrativní záležitosti v Káthmándú předznamenaly start treku kolem Annapurny, jehož začátek byl v Beshisaharu. Je úžasné pozorovat Annapurnu II a naproti Pisang Peak, tyto bílé obry tyčící se několik kilometrů nad vámi. Naším cílem byl Pisang Peak, v nepálštině zvaný Jong Ri. V prvních pěti dnech postupně nabíráme nadmořskou výšku a dostáváme se do vesničky Pisang Lower (Dolní Pisang) ve výšce 3 200 m. n. m., kde máme v slušném hotelu zajištěné ubytování. Náš průvodce je Suddip Aryal, inteligentní vysokoškolák z Káthmándů, jenž nás zásobuje detailními informace o každém místě, kterým procházíme.

Náš plán byl přizpůsoben tomu, abychom před vrcholem našli vhodné místo na vyfocení Annapurny II, Gangapurny, Tilicho Peak a dalších vrcholků. Podle mého měření času se špičky těchto hor zatřpytí do zlatova v plné kráse a síle pouze na čtyři minuty, pak můžete počítat již pouze s bílou barvou na samém vrcholu štítu. Ta podmanivá karmínově-zlatavá barva se přímo ztrácí před očima a světelný stín vám připomíná, že divadlo se bude opakovat zase až zítra. Ovšem zítra již nemusí být hezky, zítra již nemusíte byt tak vysoko … Jde skutečně o neopakovatelné chvíle na které jsem čekal roky.

Atmosféra před bouří

Nechtěli jsme podcenit aklimatizaci. Ačkoli jsem v Himálaji poprvé, bylo by nanejvýš vhodné nic neuspěchat. Proto následující den ráno jako obvykle vstávám a ve 4:30 ráno vybíhám na přilehlý kopec do výšky asi 3 500 m. n. m. Dostal jsem se nad starobylou vesničku Pisang Upper (Horní Pisang) a ještě za šera hledám vhodné místečko pro focení. S výběrem nejsem docela spokojen, ale času není nazbyt. Za chvíli začne představení, které jak jsem napsal, netrvá dlouho. Po zbytek dne odpočíváme a teprve následující den hned ráno celá expedice včetně nosičů a šerpy, který nás má „vyvézt“ až na vrchol Pisangu, vyráží do základního tábora ve výšce 4 280 metrů.

Do Base Campu se škrábeme skoro celý den za úžasného horka. Stále očekávám zdravotní potíže v podobě bolestí hlavy, průjmu, nevolnosti či slabosti. Naštěstí ale nic z toho nepřichází, a tak jako první vystupuji na náhorní plošinu tábora. Nádherný výhled přímo pobízí k vytvoření panoramatu a tak neváhám a začínám fotit. Světlo není ideální, ale ze severu jako obvykle každé odpoledne přichází hustá oblačnost a někde kolem sedmi tisíc a výš zřejmě bude i sněžit. Po hodině a půl přicházejí nosiči a dáváme se do stavby stanů a přístřeší. Blíží se bouře a déšť případně sníh je na spadnutí. Najednou se obloha rozhrne a na pár vteřin zpoza těžkých mraků vykoukne sluníčko. Svítí na protilehlé obry Annapurnu i Gangapurnu a dole v údolí je vidět řeku Marsyangi a její koryto. Prostě nádhera! Fotím s nadějí, že zachytím tu atmosféru Himálajské bouře.

Poprvé v pěti tisících

Ráno je všude mlha, která až před šestou ustupuje slunci, a proto rychle vyběhnu a stavím „nádobíčko“. Světlo není stoprocentní, ale jde to. Z Base Campu odcházíme nejdříve my tři – Petr, Suddip a já. Nosiči a šerpové skládají stany a pakují další věci. Nastává moje životní chvíle, poprvé v životě překročím dnes pětitisícovou hranici. Stále očekávám, že mne postihne nějaký zdravotní problémek, ale zatím nic, až na to, že musím neobvykle často „na malou“. Jak se později dozvídám, je to naprosto normální a jde o signál správně pracujícího organismu následkem dodržováni pravidelného pitného režimu. Právě díky tomu zřejmě nemám žádné problémy.

Dostáváme se na 5 200 metrů a přede mnou je ideální plácek na rozdělání stanů. Nechce se mi věřit, že jsem tak vysoko, cítím se že bych pokračoval dál, ale to je velmi ošidné. Není dobré podlehnout momentálnímu optimistickému rozpoložení. Kolega Petr přichází po mně, uléhá na skálu a spí. Čekám na nosiče a jako třetí vystupuje Suddip, náš průvodce a řekl bych i pečující záchranář. Po skoro dvou hodinách přicházejí nosiči. Opět nastává tradiční rituál a opět se hrozivě zatahuje. Čekáme na večeři a pak šup do spacáku. Je zima a následující ráno začne náš „den D“.

Se šerpou v koncích

Ve dvě hodiny zahajujeme výstup na špici Pisangu. Je odhadem -15 °C, spíš ještě míň. Dáváme se do kupy a vyrážíme za šerpou Dawou, jemuž bezmezně důvěřujeme, že i ve tmě pozná tu pravou cestu. To je ovšem omyl a poučení přichází po 30 minutách, když nám Dawa říká, že musíme zpět a změnit směr na jihovýchod. Poučení – vždy se ubezpečit, že máte doprovod, který byl na daném kopci již několikrát. Stane se, říkám si, a tak měníme směr a dramaticky začínáme opět nabírat výšku. Připadá mi, jako bych byl z olova – patnáct nanejvýše dvacet kroků a musím vydýchat. Řídký vzduch způsobuje, že nedokážu postupovat souvisle. Blížíme se k hranici 5 500 metrů a stále je hluboko pod nulou. Do svítání zbývá hodina, ale světla pomalinku začíná přibývat. To je pro mne signál nalézt vhodný plácek a připravit se.

Dosahujeme výšky cca 5 800 metrů. Obracím se a vidím fantastické světlo na Annapurně II, vzdálené ode mne asi 20–30 kilometrů. Neváhám a fotím – z nejvyššího bodu, na jakém jsem kdy stál. Vzduch je nádherně čistý, světelný orchestr zahájil své představení. Kolem mne je skoro tma ale dva kilometry nade mnou je světlo které se již nebude opakovat. V úžasu se nemohu odlepit od místa focení a pozoruji, jak se vrcholky mění v čistou sněhově bílou barvu.

V tu chvíli ještě netuším, jaké překvapení na nás čeká. Asi padesát metrů nade mnou nad skalním převisem sedí Dawa, drží si hlavu v rukách schoulen na skále a třese se. Dívám se na Petra a chvíli na sebe nechápavě zíráme. Pak říká: „Máme problém!“ To teda jasně vidím. Šerpa není schopen řádného kroku, a proto mu dáváme tabletku a čekáme, co se bude s jeho stavem dít.

Nahoru, nebo dolů?

Pokud nechcete riskovat ohrožení života a zažít tragedii, kterých bylo v Himálaji už dost, existuje v takových situacích jediná možnost – sestup. Těžko ovšem popsat pocity, které se ve mně odehrávaly. Já Evropan, nezkušený lezec s minimem zkušeností, spolu s kolegou Petrem, který je na tom stejně, máme 300 výškových metrů pod vrcholem zachraňovat nepálského šerpu? Nemá to být naopak? Nechci vypadat jako arogantní sobec bez soucitu a nadhledu k dané situaci, ale v těch chvílích bojuji sám se sebou – touha vystoupit na vrchol a osobní ctižádost na jedné straně a na druhé straně vážné ohrožení lidského života. Zkouším podat Petrovi návrh, aby s Dawou zůstali na místě, zatímco já sám vystoupím na vrchol. Pak všichni půjdeme dolů. Po společné výměně argumentů mne Petr důrazně žádá, ať to nedělám. Jde o život a rozhodnout mohou minuty. Zvažuji všechna pro a proti a právě v tuto chvíli si připomínám expedici Manaslu 1972, kdy Messnerovi společnící Franz Jäger a Andi Schlick na vrcholu umírají, přičemž se již nikdy nedozvíme, co přesně se tehdy tam nahoře odehrálo.

V duchu si říkám: ať to podobně nedopadne i s námi. Pak se dívám na šerpu, který ani není schopen s námi komunikovat. Čekáme dalších 30 minut – je pořádná zima, sluneční paprsky se na naší straně objeví teprve za hodinu a zahřejí nejen sníh a led ale především nás. Nakonec padá nevyhnutelné rozhodnutí – sestup! Rozum a soucit zvítězil nad mou ctižádostí. Beru vaky a batohy, Petr si dává na záda batoh s nářadím a společně se šerpou, který se zvolna vzpamatovává, sestupují za mnou. Z výšky 5 500 metrů dávám do tábora znamení, že se vracíme a potřebujeme pomoc … zaregistrovali to, ale i tak trvá další hodinu než první šerpa dorazí od stanů na půl cesty k nám a bere od Petra batohy a nářadí.

Kouzlo každé hodiny

V devět hodin jsme už všichni v táboře. Šerpa Dawa bezvládně leží ve stanu a vedoucí výpravy Suddip se mne ptá, zda budu chtít opakovat výstup zítra? Beru si půl hodiny na rozmyšlenou a po zvážení všech okolnosti a především zklamání z neprofesionálního přístupu dávám jednoznačný pokyn – jdeme zpět do Pisangu. Nehodlám riskovat svůj život. Říkal jsem si: raději zůstat naživu a zdravý, než podlehnout ctižádosti a zemřít. Jakoby nám velehory chtěly připomenout stále přítomnou hrozbu, za několik minut se dozvídáme o tragédii na Annapurně, která se stala osudnou Martinu Minaříkovi. Vidíme létat helikoptéry asi pětkrát za den a později se dozvídáme, že pátrací akce po těle jsou zastaveny. To je odvrácená strana Himálaje, smutná a tragická.

Náš sestup do Pisangu byl ukázkový a odpoledne, po šesti hodinách chůze, si užívám horké sprchy v Pisangu. V podvečer s překvapením zjišťuji, kolik mám energie, když s nosičem Chayntou vystupuji na přilehlý kopec asi do 4 000 metrů a v posledním světle fotím Pisang Peak. Dole se nádherně klikatí koryto řeky Marsyangi a napravo je vidět i obrovské sněhové pole Swargadwari Danda. Nad hlavou mám Annapurnu II a kompletní masiv všech Annapuren.

Všem, kdo budou v následujících měsících zvažovat, že navštíví Himálaj, doporučuji dávku trpělivosti a zejména pokory a skromnosti. Nikdy nepřeceňujte své tělesné a duševní schopnosti, zejména ve výškách nad 5 500 metrů. Co se týče fotografování, zatím mne příjemně překvapila jediná věc – v těchto výškách můžete fotit celý den, každá hodina má své kouzlo.