Na hranici dvou světů: Původní reportáž Davida Těšínského ze srdce Pákistánu

Pákistán patří k zemím, o nichž se můžete doslechnout řadu stereotypů. Někteří ji považují za nábožensky příliš vyhraněnou, jiní poukazují na tamní problémy s heroinem nebo teroristickými organizacemi. Reálná zkušenost je však na hony vzdálená reportážím, jež se schválně zabývají obskurními či extrémními tématy – a vidět je to již na hraničním přechodu s Indií. V roce 1947 se tehdy ještě britská kolonie rozdělila na hinduistickou a muslimskou část, přičemž Pákistán vznikl z druhé jmenované. Sousedící státy proto dodnes nezapřou jistou rivalitu, kterou ovšem média do značné míry zveličují.

Když například zamíříte z Indie do druhého největšího pákistánského města Láhauru, ležícího relativně blízko hranic v provincii Paňdžáb, poznáte přechod mezi zeměmi už zdálky: Jmenuje se Wagah a sousedé se tam mezi sebou denně „pošťuchují“. Na obou stranách pochodují vojáci a ve vzduchu se vznáší soupeřivost. Na indické polovině se však zároveň tancuje, hraje hudba, a celkový výjev tak připomíná scénu z bollywoodského filmu. Na straně Pákistánu naopak posedávají postarší vousatí muži a přihlížejí, jak chodí indickou show sledovat jejich spoluobčané v čele s dětmi.

Těžce vydřená vodka

Také po překročení hranic a odbavení standardních procedur působí pákistánská část oproti indické upjatěji. Z náboženských důvodů se tam například nesmí pít alkohol. Vynalézavý cestovatel se ovšem díky sociálním sítím dokáže setkat se spoustou místních mladých, kteří mu pomohou na zkostnatělost země zapomenout. Stále jsou to lidé, kteří se rádi baví a milují život, takže když je požádáte, zda by vám nezkusili sehnat například pivo, udělají, co bude v jejich silách. Namísto chmelového moku sice můžete skončit s ruskou vodkou, kterou pak musíte popíjet potají – přesto se pro vás takřka neznámí cizinci vystaví riziku, a ještě za vás ilegální láhev zaplatí. Mně osobně ji věnovali se slovy, že respektují můj životní přístup, stejně jako já respektuju jejich. Proto nemají problém s tím, že požívám něco pro ně zakázaného. 

Životní energii i pokoru ucítíte v třináctimilionovém Láhauru na každém kroku. Přelidněné ulice sice působí téměř klaustrofobicky, zároveň jsou však plné života a zajímavých setkání. Někde narazíte na děti jedoucí na velbloudovi, jinde zase spatříte chlapce s pestrobarevným opeřencem nebo například vozíčkáře, jak si navzdory fyzickému omezení hrají s míčem. Místy jsem si tak připadal jako v nějakém videoklipu plném nelogických, ale zároveň přirozených scenérií. 

Doma u guvernéra

Skrz Facebook se přitom neseznámíte pouze s nadějnou mládeží. V duchu naprosté bezprostřednosti se vaším průvodcem může stát třeba i ředitel největší pákistánské banky, který shodou okolností narazil na váš profil. O chvilku později už sedíte v jeho luxusním autě a užíváte si komentovanou projížďku metropolí: Vidíte Bádišáhovu mešitu, která tvoří vedle Tádž Mahálu hlavní představitelku mughalské architektury, Láhaurskou pevnost s kořeny sahajícími až do 16. století či monumentální sloup Minar-e-Pakistan, čnící do výšky sedmdesáti metrů. 

Když se rozhodnete provokovat štěstí a požádáte o alkohol, využije ředitel své konexe a tentokrát skutečně dostanete pivo. Společně se pak vypravíte na návštěvu do pákistánské verze Bílého domu s odpovídající barvou, kde v současnosti sídlí guvernér Muhammad Baligh Ur Rehman. Nejenže si s vámi politik potřese rukou, ale také odhalí míru tolerance Pákistánu, jakou byste nečekali – já jsem se k němu kupříkladu nachomýtl v okamžiku, kdy zahajoval atletické klání hendikepovaných.

V podobném duchu vás pak místní rovněž upozorní, že v láhaurském policejním sboru působí i transžena. O její změně pohlaví všichni vědí, a přesto ji respektují, takže může být plnohodnotnou součástí společnosti. Láhaur tím podtrhuje skutečnost, že i v zemích opředených stereotypy a silně sevřených vírou žijí lidé, kteří respektují právo ostatních na poklidnou existenci. Tolerancí si přitom v mnoha ohledech nezadají se Západem, a v některých směrech jsou možná i trochu napřed.