Na chléb pro koně se v Anglii uplatňovaly přísnější regulace, než pro ten určený lidem

Chléb patřil v minulosti mezi ty nejzákladnější potraviny a pekaři se nestačili ohánět, aby produkci pokryli. S průměrnou bilancí spotřeby mezi dvěmi až třemi bochníky na jednu rodinu a den ovšem notně zamávalo, pokud se lidé počítali k majitelům koní. Ne tedy nějakých důstojných cválajících plnokrevníků, jen té hrubé čtyřnohé tažné síly. A takových žilo na ostrovech víc než dost. 

Koně všude

Například na cestě z Shoreditch do Enfieldu, která měřila kolem třiadvaceti kilometrů napočítali za jediný všední den roku 1566 na 2 200 projíždějících koní. Utrmácení koníci, tahající přetížené povozy a káry, se prostě vyskytovali všude. Na venkově i ve městech. Jak to ale souvisí s řemeslem pekařů? Tihle transportní koně totiž zkonzumovali nejvíce chleba na ostrovech. Sami potřebovali pět až osm bochníků denně. Populace britských tažných koní tedy projedla nadpoloviční díl z produkce všech pekáren. 

Nejedli ten samý chléb jako lidé, nýbrž chleba koňský. Vyráběl se z otrub, sezónní směsi luštěnin jako například z fazolové mouky či děleného hrachu, ale také z ovsa, kukuřice a žita. A také z drcených žaludů – tedy z laciných zbytků a náhražek. Fungovalo to perfektně, pekaři se aspoň zbavovali odpadu. Odkud se ovšem tenhle podivuhodný nápad vzal? Ze snahy uspořit čas, prostor a peníze. 

Ideální řešení

Shánět a skladovat píci a stelivo, naskladnit dost otrub a ovsa? Pro majitele běžných druhů koní to představovalo logistickou noční můru. Koňský chleba se oproti tomu snadno převážel, dobře skladoval, nezabíral místo a nepodléhal zkáze. Rozdíl se v praxi dá vyjádřit asi takto: buď jste měli za příbytkem velký dřevník, anebo u kamen jeden pytel s briketami. 

„Koňák“ byl velmi laciný a k výživě hladových čtyřnožců naprosto postačoval. Vlastníci koní už si nemuseli pronajímat pastvu nebo převážet pod kozlíkem otep ovsa. Vždy totiž platilo, že kůň, který stojí, nevydělává. Po dlouhé cestě se vyčerpaní koně museli rychle vzpamatovat a vyrazit znovu na cestu, takže potřebovali „rychlé“ sacharidy a bílkoviny. 

Výživový koncentrát nahrazující pastvu se jim stal velmi univerzálním palivem, které se dalo dotankovat v každé pekárně a jeho konzumace nezdržovala. Koně také produkovali odpadní produkty svého zažívacího traktu méně často.

Přísná regulace

V dobách nedostatku se pak ploché bochníky koňského chleba stávaly potravou hladových majitelů koní a všeobecně chudiny. Ano, tyhle rostlinné a dohněda vypečené brikety byly těžké do žaludku a způsobovaly lidem zažívací potíže. Ale pořád lepší, než trpět hlady! A dost možná i zdravější.

Koňský chléb, který poháněl anglický systém koňské dopravy od středověku až do počátku 19. století, byl natolik logisticky důležitý, že ho mnohem důsledněji regulovali, než chleba pro lidi. Zákony přesně definovaly, co smí a nesmí obsahovat, v jakém poměru a složení. Určovaly, kdo jej smí péct, kolik bude stát a vážit. V obdobích nejistoty představoval solidní jistotu. Na druhé straně, když koňský chleba pojídali lidé, považovalo se to za jasný symptom bídy a úpadku. Na jeho pravidelné konzumenty společnost shlížela stejně, jako bychom dnes asi pozorovali ty, kteří se živí psími granulemi.

Nástup železného oře

Mezi 16. až 17. století se mezi boháči rozmohl nešvar: utráceli za luxusní koňské chleby. Ve své pýše a zpupnosti se totiž rozhodli zvýšit laťku: jejich koně, tedy ušlechtilá stájová zvířata s rodokmenem, si přece zaslouží lepší krmivo, než obyčejní koně chudáků! Koňům-šampionům se před dostihy podávalo chutnější pečivo než pro lidi. Do mouky se přidávalo čerstvé pivo, bílky z nejméně dvaceti vajec a mléko. Po vykynutí byl takový bochník nadýchaný, hladký a bílý. Takový si rozhodně nemohl dovolit každý. Movití si v této prezentaci sociální nerovnosti náramně libovali.

TIP: Bavič Londýna: Zázračný koník Marocco bavil poddané i královnu Alžbětu I.

Sláva koní se ale nachýlila ke konci, když početnou tažnou flotilu začali nahrazovat oři železní. Otevření železnice mezi Liverpoolem a Manchesterem roku 1830 předznamenalo konec přátelství koní a lidí. Párou hnané stroje podávaly řádově vyšší výkony a nepotřebovaly ustájení. V průběhu pár desetiletí vymizeli koně z cest a silnic téměř docela. A spolu s tím zanikla tradice pečení koňských chlebů. Ne každá novinka přináší změnu s pozitivními důsledky. Jak se záhy ukázalo, bez koňského chleba – jistoty cenově dostupné výživy v časech nouze – se angličtí chudáci měli zase o něco hůře…