Mýty o středověku: Které omyly patří k těm nejrozšířenějším?
Život ve středověku nebyl ani zdaleka tak primitivní a fádní, jak bychom si mohli myslet. Jaké fenomény a zvyklosti přisuzujeme společnosti našich předků neprávem?
Mýty spojené se středověkem coby temným, barbarským obdobím, kdy si lidé mysleli, že je země placatá, a panovníci při hostinách házeli kosti za hlavy psům, jsou povětšinou odkazem romantických spisovatelů 19. století a současných filmů s tematikou fantasy.
Páchnoucí umouněnci
Výdobytky jako kanalizace, vodovod či veřejné fontány, tedy běžné součásti městské infrastruktury z dob antického Říma, musela středověká města pracně znovuobjevovat. Není ale pravdou, že se jejich obyvatelé museli cestou k řece či na tržiště po kolena brodit ve výkalech a hnoji. Těmto situacím se snažily předcházet městské rady vydáváním nejrůznějších nařízení omezujících znečišťování veřejných prostranství, průběžným čištěním ulic a jejich postupným dlážděním. Naši předkové měli zkrátka k nelibým zápachům stejný odpor jako my.
Stejně zcestná je i představa mnoha soudobých filmařů, kteří prosté středověké lidi „předkládají“ s obličeji zašpiněnými od bahna či šmíru a v uválených děravých šatech. Vyjít si v takovém oblečení na ulici bylo stejně ostudné jako dnes. Pevné mýdlo, dovážené z Benátek, sice představovalo pro obyčejného měšťana nedostupný luxus, jeho mazlavou draselnou alternativu si ale dovolit mohl. Známé byly také voňavky a parfémovaná voda, jakkoli si je mohla dovolit pouze elita.
Součástí měst a větších vesnic byly také lázně. Jejich provoz v určité dny sponzorovaly dobročinné nadace, takže příležitost k očistě pravidelně dostávali i žebráci či chudí studenti. O mytí se starali lazebníci a hlavy stříhali bradýři, kteří také pouštěli žilou a mohli vykonávat menší chirurgické zákroky.
Zaostalá medicína
I když byl ve středověku rozšířený názor, že za původem všech nemocí stojí boží vůle, lidé se je (jako v každé jiné dějinné éře) snažili léčit. Prvními medicínskými centry se v raném středověku stávaly kláštery a od 12. století začaly na evropských univerzitách vznikat lékařské fakulty. S jejich rozvojem se objevilo standardizované medicínské vzdělání, které obsahovalo jak teoretické studium antických autorů a proslulých islámských lékařů, tak praktické lekce u nemocných.
Na léčbu nemocí či úrazů se zaměřovaly různé profese, které se dále specializovaly a míra jejich prestiže se značně lišila. Nejlépe na tom byli lékaři, ale například chirurgové zůstávali až do 13. století odkázáni pouze na předávání vědomostí a zkušeností v rámci rodiny, protože jejich řemeslo se z důvodů nízké vážnosti na univerzitách nevyučovalo.
Ještě nižší postavení na společenském žebříčku měli bradýři a lazebníci, kteří se věnovali jen drobnějším lékařským úkonům a hygieně (například myli a stříhali vlasy), přičemž jejich výuka probíhala v rámci cechu. Na nejnižším stupni potom stáli nejrůznější lidoví léčitelé, kteří si vědomosti předávali pouze ústně.
Barbarské hostiny
Zažité klišé barbarského stylu hodování na panovnických dvorech, kde muži rvali maso holýma rukama a kosti házeli za hlavy psům, patří jen a pouze do světa fantazie. Vedle demonstrování hostitelovy zámožnosti hostiny poskytovaly i příležitost k politickým jednáním, což se odrazilo na formování přísných pravidel chování v jejich průběhu.
Na pomyslné nejvyšší příčce stála ve vrcholném a pozdním středověku v Evropě etiketa římského císařského dvora, kterou napodobovali další evropští panovníci. Jimi se zase inspirovala šlechta a zámožnější měšťané. V Čechách příslušely ceremoniální funkce na královském dvoře dědičně těm nejpřednějším šlechtickým rodům.
Úřad číšníka náležel pánům z Vartenberka, kráječi byli Sezimové a stolníky od 14. století Zajícové z Hazmburka. Všechny tyto hodnosti měly hluboce symbolický charakter, nicméně bez ohledu na ně se v rodinách urozených bez výjimky dbalo na to, aby si jejich synové a dcery osvojili pravidla slušného chování při jídle.
Před svatbou ne!
Vedle obligátního „nesesmilníš“ mezi přikázáními křesťanského desatera stojí také „nepožádáš manželky bližního svého“, ovšem podle písemných pramenů víme, že nevěra představovala ve středověku poměrně rozšířenou záležitost. V rámci partnerského soužití byla promiskuita tabuizována i dříve, oproti tomu na sexuální vyžití mladých v období před uzavřením sňatku pohlížela raně středověká společnost s velkou mírou shovívavosti. To se změnilo s příchodem křesťanství, které požadovalo, aby lidé do manželského stavu vstupovali bez předchozích sexuálních zkušeností.
To samozřejmě neznamená, že by něco takového všichni dodržovali. U mužů se jistá sexuální zkušenost předpokládala a v nižších sociálních skupinách nebylo výjimkou, že některé páry žily podobně jako dnes „na psí knížku“.
Běžně tolerované byly také nevěstince. Ty obvykle podléhaly kontrole městské samosprávy, která je pronajímala a argumentovala tím, že je tak rizikové chování spjaté s jejich provozem lépe pod kontrolou. Legendárním se stal výrok svatého Augustina „Odejmi nevěstky a naplníš všechno cizoložstvím.“ Tomáš Akvinský zase soudil, že „s prostitucí ve městech je to stejné, jako s toaletami v palácích. Jsou nepříjemné, ale pokud je člověk odstraní, rozšíří se zápach a hniloba.“
Ve srovnání s muži se ženy nacházely ve zjevné nevýhodě. Ačkoliv jejich protějškům bylo navštěvování vykřičených domů tolerováno, ony taková práva neměly a přistižení při nevěře je vystavilo absolutní zvůli manžela, i když následně mohly bránit svou čest před světským či církevním tribunálem. Pokud je soud shledal vinnými, následoval trest v podobě vystavení na pranýři, bičování či vyhnání z města.
TIP: Pravidla středověkého sexu: Jen ve vybrané dny, co nejrychleji a hlavně žádné něžnosti
Ani další hluboce zakořeněné fenomény jako pásy cudnosti či možnost šlechty nárokovat si na svých čerstvě sezdaných poddaných „právo první noci“, nejspíš nemají s realitou mnoho společného. První z nich se sice vyskytuje na několika středověkých nákresech, jde ale pravděpodobně pouze o představy jejich autorů. O existenci práva první noci někteří odborníci dodnes vedou debaty, nicméně jako historický fakt jej v evropském okruhu prezentoval až v polovině 18. století francouzský osvícenský filozof Voltaire.