Mystifikoval Jirásek národ? Má největší popularizátor českých pověstí co říci také k dnešku?
Jiráskova díla dodnes chová v paměti starší generace. Mladším se přinejmenším vybaví Staré pověsti české, možná televizní F. L. Věk a snad i termín „temno“, který se ujal také díky Jiráskovi. Bylo by tomu tak, kdyby Jirásek, přes všechny možné a někdy i částečně oprávněné výhrady, neměl co říct i dnešku?
Mnohé národy mají své velké autory historických románů. Angličané Waltera Scotta, Poláci Henryka Szienkiewicze, Maďaři Móra Jókaie, Francouzi Victora Huga a Alexandra Dumase, z modernějších autorů jmenujme Fina Miku Waltariho či Itala Umberta Ecca.
Čestné místo zaujímá mezi autory historických románů z hlediska kvality, kvantity i dlouholeté a seriózní přípravy Alois Jirásek (1851– 1930), jinak školený profesionální historik a jistý čas i učitel dějepisu. A třebaže jej literární vědci jednoznačně řadí do realistického proudu české i světové literatury, došlo i zde po roce 1989 k jeho zpochybňování. Jirásek prý čtenáře mystifikoval, zkresloval dějiny, jeho dílo už dnes údajně nikomu nic neříká, je třeba ho nahradit jinými autory a jeho epopeje o českých dějinách dnes už není zapotřebí číst.
Miláček komunistů
Neuvážené kritiky Jiráska souvisí jednak s trendem přehodnocování všeho, co přehodnotit lze, jednak s tím, že byl – samozřejmě účelově a selektivně – vysoce hodnocen minulým režimem a jedním z jeho ideologů Zdeňkem Nejedlým, podle kterého „komunisté jsou dědicové husitů“. Jak je taková sentence nesmyslná, je však nabíledni i těm z nás, kteří svým zájmem o dějepis a svými znalostmi ve škole své učitele nijak nenadchli.
Za toto zneužití husitského hnutí a Jiráskova díla však sám spisovatel opravdu nemůže a vehementně by proti tomu protestoval. Je příznačné, že se poukazuje jen na tuto souvislost a zcela se zapomíná nejen na význam a postavení Jiráska na přelomu 19. a 20. století, v čase první světové války, v Masarykově Československé republice nebo třeba na význam husitských tradic v prvním a druhém odboji i v odpírání zlu po roce 1948 a dokonce ještě o dvacet let později, kdy byl cenzurován televizní seriál F. L. Věk natočený podle Jiráskova stejnojmenného románu.
Jen málokterý spisovatel se dokázal vžít do dobové atmosféry epochy, kterou popisoval, jen málokterý dokázal dobře reprodukovat staré pověsti a báje a vyprávět vzpomínky z cest nebo životní příběhy lidí rodného kraje a oživit atmosféru venkova tak jako on. Jirásek se už jako chlapec toulal přírodou a vyhledával večerní besedy a vyprávění sousedů a mnohé z toho popsal v dílech Z mých pamětí a v kronice U nás. Jeho historické romány a dramata, k jejichž oblibě přispěl na divadelních prknech vynikající český herec Eduard Vojan a následně též filmové médium, byly vnímány jako součást boje za národní a státní samostatnost a pěstování hrdosti na národní dějiny. Ve shodě s charakterem svého celoživotního díla podepsal Jirásek jako jeden z prvních v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, který podpořil snahy o obnovení politické samostatnosti českého národa.
Jirásek na bojištích
V těžkých dobách obou světových válek byla Jiráskova díla velkým povzbuzením pro české i slovenské vlastence. Ostatně jak českoslovenští legionáři na bojištích první světové války, tak i mnohé jednotky armády a partyzánské oddíly v době fašistické okupace měly ve svých názvech jména Jana Husa, Jana Žižky, Prokopa Holého, Jiřího z Poděbrad a podobně. Čím to? Kdyby tradice a věhlas těchto dějinných postav nebyly u našich předků (především u Čechů, ale i mezi evangelíky na Slovensku) živé a oblíbené, byla by marná snaha „špatného spisovatele a mystifikátora“ Jiráska oživovat tyto postavy, které žily před 450–500 lety. Jeho dílo však bylo podloženo letitým důkladným studiem pramenů a osobními návštěvami míst, o kterých psal.
Začátkem ledna 1919 dostal Alois Jirásek telegram následujícího znění: „Autoru Bratrstva sdělujeme, že Lučenec opět po letech dobyt. Asistenční setnina ‚Vysoké Mýto‘ “. Telegram byl podán ve Zvoleně a posílal ho jeden z příslušníků tamějších československých jednotek, které Zvolen a jeho okolí obsadily koncem roku 1918, nadporučík Josef Ejem, původním povoláním učitel z Radotína (dnes Praha 16).
Zásluhou slavného českého romanopisce byl název jihoslovenského města Lučenec u širších vrstev lidu v Čechách, na Moravě a přirozeně i na Slovensku všeobecně znám. Jiráskova trilogie Bratrstvo, součástí které je i román Bitva u Lučence, byla oblíbená v českých zemích i na Slovensku. Díky tomu bylo město vnímáno jako jedno z míst, kde se už před staletími projevila sounáležitost Čechů a Slováků. Skutečnost, že zde 7. září 1451 hejtman českých bratříků Jan Jiskra z Brandýsa v čele svých bojovníků porazil uherské voje Jánose Hunyadyho, byla zdrojem hrdosti – mluvili o ní spisovatelé, upozorňovali na ni historici, učili o ní učitelé. Není vůbec náhoda, že nedaleko Lučence se nachází také vesnička Praha, kterou založili s velkou pravděpodobností Jiskrovi bojovníci. Obec měla a dodnes má ve svém erbu husitský kalich, což je na Slovensku opravdu výjimečné.
„Falešný“ obraz dějin
Jirásek přistupoval k psaní svých děl velmi poctivě. I proto jsou neopodstatněné výtky některých jeho dnešních kritiků, že vytvářel u svých současníků falešný obraz českých a slovenských dějin. Konkrétně při sbírání materiálu na Bratrstvo pobýval třikrát na Slovensku (1896, 1897 a 1907), navštívil též Lučenec a místo bitvy z roku 1451. „Viděl jsem mnoho krásného v přírodě, dost smutného v lidech a leckde jsem se obdivoval našim předkům husitským, jejich odvaze a síle. A teď ještě zbývá dále studovat prameny. Látka roste a to, co jsem dosud z pramenů prošel, nestačí,“ napsal Jirásek v dopise Adolfovi Heydukovi, kterému též první díl trilogie věnoval.
Písemný materiál a rozličné dokumenty mu pomáhali vyhledávat i slovenští kolegové, kromě jiných i známý historik a archivář Pavel Križko. V Československé republice, jejímuž vzniku svými díly napomohl, se Jirásek stal senátorem za Národně demokratickou stranu. Až do konce života byl velice uznávaný a vážený a několikrát byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu.