Myanmar: Diktatura pod pláštěm svobody

V květnu roku 1990 uspořádala barmská vláda poprvé po 30 letech svobodné volby. Zatímco vládní Strana národní jednoty v nich získala méně než 2 % míst v parlamentu, opoziční Národní demokratická liga, vedená nositelkou Nobelovy ceny Aun Schan Su Ťij obsadila 392 z celkem 489 křesel. Vojenská vláda ovšem odmítla výsledek voleb uznat a režim po mírných kosmetických změnách zůstává dodnes prakticky stejný.

Lid si „zvolil“

Důsledek poučení z výsledku voleb před dvaceti lety má aktuální hořkou příchuť. V listopadu minulého roku proběhly v Barmě (v roce 1989 změněný název Myanmar stále odmítá mnoho světových mocností i lokálních etnik uznat, my obě jména užíváme jako synonyma) po dvou desetiletích nové volby. Vojenská vláda tentokrát nenechala nic náhodě. Podle oficiálních výsledků získala vládní Strana solidarity a rozvoje, což je další z řady neustále se měnících označení stále stejné personální a ideologické náplně, plných 80 % hlasů. Námitky opozice a zahraničních pozorovatelů, kteří výsledky označili za zmanipulované, odmítla vláda jako neopodstatněné.

Zobrazit na mapě Googlu

Pomůžeme si sami

Myanmarský režim je v současnosti pravděpodobně nejméně svobodným státním zřízením na světě. Podle odhadů Mezinárodní organizace práce, která členy vládnoucí myanmarské junty už roku 2006 žalovala u Mezinárodního trestního soudu ze zločinů proti lidskosti, je v zemi asi 800 000 lidí nasazeno na nucené práce. Neexistuje zde nezávislé soudnictví, funguje tady rozsáhlá cenzura a veřejným tajemstvím jsou navzdory vysoké nezaměstnanosti nucené práce dětí. Je známo, že armáda běžně používá sexuální násilí jako nástroj k ovládání odpůrců režimu.

Jako smutný příklad zaslepenosti vládní garnitury může sloužit postoj k vypořádávání se s následky cyklonu Nargis, který v květnu 2008 způsobil nejhorší ekologickou katastrofu v dějinách země. Přes 200 000 lidí zahynulo a asi milion obyvatel zůstalo bez střechy nad hlavou. Ve dnech bezprostředně následujících po katastrofě barmský režim záměrně blokoval mezinárodní pomoc spočívající v dodávkách jídla, léků a dalších zásob. OSN označila tento přístup za bezprecedentní.

Sankce nejsou řešením

Myanmar má bohaté přírodní zdroje. Přesto ale zůstává, po desetiletích vlády vojenského režimu, který bohatství země dokáže zhodnotit pouze ku prospěchu svých vrcholných představitelů, jednou z nejchudších zemí světa. Pro představu – příjem na hlavu v Barmě je v porovnání se sousedním Thajskem třetinový a na zdravotnictví vydává vláda Myanmaru měřeno procentem HDP nejméně ze všech států světa.

Světové mocnosti mají k vojenské vládě různé vztahy a nedokážou se shodnout ani na tom, jakým způsobem k režimu přistupovat. Některé státy, v čele s USA, Kanadou a Francií, volají po mezinárodních sankcích. Jiné země, v prvé řadě Čína, ale tvrdí, že sankce a nátlak situaci nijak nezlepší. V tom se shodnou i s mnohými odborníky na mezinárodní vztahy, kteří mají za to, že sankce by obyčejným barmským občanům přinesly víc škody než užitku. Nad barmským režimem a budoucností země tak i ve druhé dekádě 21. století visí velký otazník.