My tři králové stvrzujeme mír: Co se událo roku 1335 ve Visegrádu?
Roku 1335 se odehrála série jednání mezi králi českým, polským a uherským, která vyvrcholila schůzkou všech tří monarchů v uherském městě Visegrád. Hlavním hybatelem byl ovšem v tomto případě ten „čtvrtý vzadu“, následník českého trůnu a pozdější císař Karel IV.
Rok 1335 nezačal pro Lucemburky vůbec dobře. Jejich plán na získání alpských zemí (Korutan a Tyrolska) sňatkem mladšího syna Jan Lucemburského, Jana Jindřicha, s dědičkou Markétou Pyskatou se začal hroutit. Na dědictví si totiž činili zálusk Habsburkové, které podpořil proti vrůstající lucemburské moci i římský císař Ludvík Bavorský. Ten udělil 2. května 1335 Korutany a Tyrolsko Habsburkům jako odumřelé říšské léno, čímž zcela pominul nároky prince Jana Jindřicha a jeho manželky.
Císař hledá spojence
Bylo jasné, že dojde k otevřené konfrontaci a císař Ludvík se snažil dostat Lucemburky do politické izolace. Vedl jednání s polským králem Kazimírem Velikým a 25. července téhož roku s ním uzavřel smlouvu o vojenské pomoci proti českému králi Janovi. Situace Lucemburků se v tu chvíli jevila jako kritická. Král Jan se zotavoval v Paříži po těžkém zranění, které utrpěl při turnaji. České země za jeho nepřítomnosti spravoval následník trůnu, teprve devatenáctiletý moravský markrabě Karel.
Císař i jeho habsburští spojenci se však přepočítali. Zapomněli, že proti sobě mají otce a syna – rytíře a diplomata každým coulem. Nejprve jim přichystal překvapení Jan. Navzdory sotva doléčenému zranění vsedl na koně a již 30. července projel pražskými branami. Ihned svolal zemskou hotovost a chystal se vytáhnout proti svým soupeřům. Ale k válce nedošlo. Mezitím se totiž v pozadí činil markrabě Karel. Zaměřil se na nejslabší článek protilucemburské fronty – polského krále Kazimíra.
Problém polské koruny
Piastovský panovník dostal od historiků přízvisko „Veliký“. A nikoliv nadarmo. Dobře si uvědomoval, že jednáním s Lucemburky může získat daleko víc než válkou za zájmy římského císaře. A Jan s Karlem měli v této diplomatické hře na ruce kartu, o kterou Kazimír velmi stál. Jan totiž nebyl jen králem českým, ale nosil i titul krále polského. Ten získal spolu s rukou Elišky Přemyslovny, dcery Václava II., jenž byl roku 1300 korunován polským králem. Lucemburské nároky na polský trůn měly tedy zcela legální podklad. Naproti tomu Kazimírův otec Vladislav Lokýtek, byť člen královské dynastie Piastovců, se zmocnil polského trůnu vzpourou proti legitimním přemyslovským panovníkům. Přestože na něm on i jeho syn Kazimír seděli pevně, Lucemburkové se polské koruny odmítali vzdát.
Markraběti Karlovi bylo jasné, že lucemburské nároky na polské dědictví jsou naprosto iluzorní. V kritické mezinárodní situaci je tedy bez mrknutí oka hodlal obětovat a zahájil s polským králem neformální jednání. Piastovec dal již 9. srpna svým vyjednavačům plnou moc přijmout jeho jménem z rukou Lucemburků polský královský titul. Za to měli být odškodněni ústupky ve Slezsku a finanční náhradou až ve výši 30 000 kop pražských grošů.
Prostředkování při jednáních i hostitelské úlohy se ujal Kazimírův švagr, uherský král Karel Robert, jemuž zase nebyla po vůli vrůstající moc Habsburků. Karel zároveň docílil i toho nejdůležitějšího. Polský král za této situace odmítl vojensky podpořit císařovu protilucemburskou koalici a její plány na ofenzivu se tak zcela zhroutily.
Lucemburkové přebírají iniciativu
Závěrečná česko-polská jednání se odbývala v hornouherském Trenčíně. Tam 20. srpna 1335 přijeli král Jan, jeho syn Karel a pět polských vyslanců. O čtyři dni později uzavřeli takzvaný trenčínský mír. Podle něj se Jan Lucemburský zřekl polské koruny v Kazimírův prospěch. Ten se naopak zřekl polských nároků na Slezsko. Oba panovníci tak obětovali to, co stejně vlastnili jen na papíře. Jan věděl, že se polským králem nikdy nestane, Kazimír si zase uvědomoval, že Slezsko ovládají Lucemburkové, protože tamní piastovská knížata raději přijímala poměrně velkorysou svrchovanost českého krále než Kazimírovy centralizační snahy. Ohledně finanční náhrady českému králi osvědčilo polské poselstvo skvělého obchodního ducha, když nakonec uhádalo celkovou sumu na „pouhých“ 20 tisíc kop.
Lucemburkové pak spěchali na další královskou schůzku. Tentokrát do Visegrádu, kde je očekával uherský panovník Karel Robert. Po cestě se k nim připojil i Janův mladší syn Jan Jindřich. Již 3. září ve Visegrádu oba panovníci uzavřeli obranný spolek proti Habsburkům, kteří ohrožovali zájmy uherské i lucemburské. Lucemburkové tak převzali iniciativu do svých rukou. Císař Ludvík Bavor s nimi nejprve počátkem září uzavřel příměří a následně v listopadu mír.
Druhá schůzka ve Visegrádu
Staroslavný uherský Vyšehrad však na svou hvězdnou chvíli teprve čekal. Nadešla mezi 12. a 26. listopadem roku 1335, kdy se zde sešli tři králové: polský Kazimír, uherský Karel Robert a český Jan, doprovázený synem Karlem. Sešli se tu i další významné osobnosti z celé střední Evropy. V osobě olomouckého biskupa Jana Volka, nemanželského syna Václava II., tu byl přítomen i zástupce přemyslovské dynastie. Roli hostitele hrál opět Karel Robert a jeho žena Alžběta, která se zde setkala se svým mladším bratrem Kazimírem.
TIP: Skandál v nejvyšších kruzích: Ošklivka Markéta zavrhla svého lucemburského manžela
Na schůzce korunované hlavy stvrdily svou pečetí dohody, ústně sjednané v srpnu v Trenčíně. Kromě toho vládci upravili hranice mezi državami českého a polského krále a domluvili sňatek Kazimírovy dcery Alžběty s vnukem Jana Lucemburského, Janem Dolnobavorským. Český král potvrdil svou rezignaci na polskou korunu a Kazimír na oplátku předání Slezska pod svrchovanost Lucemburků. Zvláštní postavení si udrželo ze slezských knížectví pouze Svídnicko s Javorskem. Proto také Karel později velmi usiloval o jeho získání pro Českou korunu, což završil svým sňatkem s dědičkou Annou Svídnickou. A protože do Visegrádu přijeli i zástupci Řádu německých rytířů, byly na popud Lucemburků urovnány i dlouhodobě napjaté vztahy mezi Řádem a Polskem.
Vítězství bez války
Druhá visegrádská schůzka znamenala jednoznačné diplomatické vítězství pro všechny zúčastněné strany. Polský a uherský panovník upevnili své pozice a pokračovali na cestě úzké spolupráce mezi oběma zeměmi, která vyvrcholila roku 1370 personální unií Uher a Polska v osobě Ludvíka Uherského, syna Karla Roberta a synovce Kazimírova. Nejvíc však získali Lucemburkové. Zajištěním východních hranic se jim uvolnily ruce k realizaci dlouhodobých dynastických plánů v Říši. Ačkoli se jim nepodařilo získat Tyroly a Korutansko, dokázali vzdorovat císaři Ludvíkovi. Jejich úsilí bylo završeno roku 1346 volbou markraběte Karla římským králem a roku 1355 jeho císařskou korunovací ve Věčném městě.
