Muž s promítačkou: První stálé kino v Praze založil Viktor Ponrepo

Konec 19. století přinesl nový druh umění, které spatřilo světlo světa díky převratnému vynálezu bratří Lumiérů – kinematografu. Film, jehož základní princip spočívá v promítání série fotografií rychle na sebe navazujících fází určitého pohybu, se brzy stal prostředkem zábavy, která se začala šířit do celého světa. Vznikaly první krátké snímky, které ale bylo třeba někde promítat. 

Filmové projekce se zpočátku uskutečňovaly v kavárnách nebo nočních podnicích a přesně tak tomu bylo i v českých zemích. Na šíření kinematografie se podílela řada dnes už zapomenutých nadšenců, kteří si pořídili potřebné vybavení a putovali od města k městu. K založení stálého kina se ale z obavy o nedostatek diváků dlouho nikdo neměl. Jedním z prvních odvážlivců se stal  Viktor Ponrepo.

U Modré štiky

Přání se mu splnilo roku 1907, kdy dokázal přesvědčit pražské úřady a dostal povolení ke zřízení stálého kina. Vhodné místo pro biograf si vyhlédl v novém secesním domě U Modré štiky na rohu Karlovy a Liliové ulice. V minulosti se zde marně pokoušel o úspěch Sýkorův šantán, Ponrepo si ale věřil. Ihned po obdržení úředního souhlasu dal natisknout letáky, kterými zval do Divadla živých fotografií – Ponrepova biografu, kde slíbil přinášet každý týden nové snímky. Na představení lákal slovy: „Scény střídati se budou ze všech dílů světa: ze života, dle skutečné přírody, z cirkusu, varietního života a světa snů, s oslepující nádherou a fantasií v okouzlujících barvách, vše poskytne biograf, takže obecenstvo při jednom obraze pláče, při druhém propuká v bouřlivý smích.“

Podnik byl zařízen skromně, ale přesto nabízel divákům veškeré pohodlí. Kromě hlavního sálu, kde se promítalo, byla samozřejmostí šatna, foyer a také vlastní cukrárna. Sál měl kapacitu 56 míst, první dvě řady měly vyvýšené pódium kvůli lepší viditelnosti na plátno, a v místnosti byla také železná kamna. I proto mohlo na plakátech stát, že uvnitř je „příjemné teploučko“.

Lístek stál od 20 do 60 haléřů a hrdý majitel se s každým hostem osobně a srdečně přivítal. Kino promítalo od pěti do devíti večer každý den kromě pátku. Jednotlivé projekce byly dlouhé zhruba hodinu a skládaly se obvykle ze sedmi až deseti filmů. Delší doba promítání nebyla možná, protože neustálé blikání projektorů se nedalo déle vydržet. 

I přes tento handicap diváků v kině přibývalo. Když přestal Ponrepo zvládat osobní kontakt s každým z nich, natočil úvodní znělku, ve které se v obleku a cylindru sám ukláněl všem v sále. Tento krátký snímek se dodnes nachází v Národním filmovém archivu pod názvem Pan Ponrepo se klaní. 

Magické promítání

Každý týden nabízel Ponrepův biograf nový program z atraktivních dokumentárních snímků, přírodních zajímavostí, scén ze života i hraných dramatických či komediálních zápletek. Šlo například o filmy Honba za zlodějem, Nehody obchodního cestujícího, Jízda Nebraskou, Zoologická zahrada, Cesta do Alp, Poklady moře, Sport v Krkonoších, První a jediný živý obraz tureckého sultána a jeho dam z harému, Niagarské vodopády, Moric kojnou, ale třeba také snímek o návštěvě hraběte Lva Tolstého v Jasné Poljaně.

Filmy byly samozřejmě němé. O svérázný slovní doprovod se proto staral Ponrepův bratr Karel, který na způsob vykladačů kramářských písní komentoval děj na plátně a vytvářel nejrůznější zvukové efekty. Jindy Ponrepo komentoval filmy sám a dělal to znamenitě s vtipem a uměním improvizace. Aby nemusel celuloidové pásky převíjet, pouštěl je jako atrakci někdy i pozpátku. Promítání doplňoval nejprve svým starým fonografem, až po letech angažoval klavíristu a houslistu. Jak později přiznal, kino ho doslova uchvátilo. „Považuji se za kinaře,“ tvrdil. „V kině jsem si navykl vidět lidi zezadu, siluetně, vím, jak reagují na různý film, jak se leknou, jak se zasmějou. Pro mě je to docela magické,“ říkal.

Poslední němé kino

O Ponrepův biograf byl od počátku velký zájem, což logicky povzbudilo konkurenci. Už od roku 1908 vznikala v Praze další kina. V průběhu první světové války se vývoj českých biografů přerušil, zato poválečná konjunktura se projevila i záplavou nových kin a filmů, především amerických. Tento rozvoj ovšem netrval dlouho, hospodářská stagnace zasáhla i tyto podniky, které už roku 1924 často zely prázdnotou. Ponrepo poznal, že ho film už neuživí, proto požádal o obnovení své eskamotérské a kouzelnické licence, aby svým uměním zpestřoval projekce. Tak se vlastně vrátil k tomu, s čím začínal. O dva roky později, 4. prosince 1926, zemřel na následky mrtvice v pražské kavárně Rokoko.

TIP: Úsvit biografů v Čechách: Jak vypadala naše první kina?

Po Ponrepově smrti podnik vedla dále jeho neteř a schovanka Marie Fišerová. Až do roku 1936 se v něm promítaly jen němé snímky. Poté se přeměnil na kino zvukové, čímž zaniklo poslední němé kino v Praze. Definitivně zrušeno bylo roku 1945, protože svým prostorem, polohou a technickým vybavením nevyhovovalo moderním požadavkům. Jméno slavného průkopníka kinematografie se ale v povědomí filmových fanoušků udrželo. Dnes nese název Ponrepo kino Národního filmového archivu, které se nachází v historickém areálu Konvikt v pražské Bartolomějské ulici.