Muž, který vyhlásil Československo: Pozoruhodný život Isidora Zahradníka

Rozjásaný dav vzhlížel k balkonu domu U zlaté husy na Václavském náměstí. „Slyšte, vídeňští páni. Jménem ujařmeného národa volám vás na Boží soud. Neznáme vás více. Chceme svobodu. Ať žije samostatný Český stát!“ Charismatický muž, který tato slova pronášel, si uměl získat srdce svých posluchačů. Kdyby se psal 28. říjen 1918, tato slova by nejspíš nikoho nepřekvapila. Jenže ona zazněla o celých pět měsíců dříve, při květnových slavnostech roku 1918. Isidor Zahradník byl zkrátka vizionář, který dokázal předběhnout dobu. Nebo spíš k jejímu cíli neomylně směřoval.

Zahradník knězem

Narodil se jako Bohdan Zahradník roku 1864. Nomen omen – jeho otec byl skutečně panský zahradník. Toto tradiční rodinné povolání se dědilo z otce na syna. Ale jen do doby, než se právě Bohdan a jeho starší bratr Bohumil rozhodli rodinné tradici zpronevěřit. Zvolili duchovní cestu a z obou se stali kněží. Vzhledem k tomu, že rodina neměla mnoho majetku, umožňovalo právě kněžské povolání cestu ke vzdělání.

Bohdan odmaturoval na gymnáziu v Německém, dnešním Havlíčkově Brodě v roce 1883 a vstoupil do premonstrátského kláštera v Praze na Strahově. Přijal zde řeholní jméno Isidor. Následně studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě na německé teologické fakultě a o pět let později se dočkal kněžského vysvěcení. 

Působil nejprve v Rochlicích u Liberce, později v Jihlavě. Vynikal jako skvělý řečník, který dokázal své ovečky zaujmout. Nezůstalo však jen u kněžských povinností. Několik let vedl také redakci časopisu Kazatel. S úspěchem také přednášel pro laickou veřejnost. Už tehdy se projevovalo jeho nesporné charisma. Později ho uplatnil v politice, kde si uměl získat přízeň voličů. 

Vlastenec a knihovník

Jako velký vlastenec se významně zasloužil o vybudování první české obecné školy v Jihlavě a zapojil se do nejrůznější spolkové činnosti. Například založil a předsedal Spolku katolických mužů a jinochů, který si rychle získal na 500 členů. Zahradníkovy vlastenecké aktivity se ovšem nelíbily většinovému německému obyvatelstvu Jihlavy, a městská rada dokonce důrazně žádala opata strahovského kláštera, aby si svého kněze zase pěkně odvelel. Do místních poklidných vod prý vnáší nepatřičné vlastenecké napětí. To si ovšem Zahradník nenechal líbit a podnítil plamenné diskuse v tisku. 

Vzhledem ke svému výraznému veřejnému vystupování však neočekával přílišnou podporu ze strany své mateřské katolické církve. V tom se nicméně mýlil. Z Jihlavy jej sice odvolali, získal však prestižní funkci knihovníka strahovského kláštera. A neudělali chybu. Jeho zájmy byly skutečně mnohostranné a směřovaly i k literární tvorbě. Sám psal, ale také studoval katolickou literaturu jako takovou. V roce 1897 získal doktorát z filozofie na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. 

V rámci svého působení v knihovně se věnoval studijní a publikační činnosti. I v této oblasti se mu dařilo, a v roce 1904 ho dokonce přijali za mimořádného člena České akademie věd a umění. Na vlně úspěchu se vezl tak opojně, že se rozhodl kandidovat na nového opata Strahovského kláštera. Jenže tady tvrdě narazil. Nejen že se opatem nestal, ale nezískal od svých spolubratří dokonce ani jediný hlas. 

Co za tak odmítavým postojem stálo, těžko soudit. Pro Isidora Zahradníka však možná tento moment rozhodl, kam dál se bude jeho život ubírat. 

Jidáš a zrádce?

Psal se rok 1906. Zahradník odešel z kláštera a přijal místo inspektora velkostatku v Hradišťku nad Sázavou kousek od Štěchovic. Stal se z něj úředník a zemědělec. Mohlo by se zdát, že se přece jen nakonec nevyhnul naplnění rodinné tradice. Nenechme se ale mýlit. Rozhodně se nevzdal svých ambicí. Vstoupil totiž současně do agrární strany, podílel se na jejím vedení a při nejbližší příležitosti byl zvolen do vídeňské říšské rady. 

Jeho přátelé z katolických řad takové proměně vůbec nemohli uvěřit. Jiní to přímo vnímali jako zpronevěření se katolickým zájmům. Vždyť liberální agrární strana šla podle mnohých proti křesťanským zásadám. A co víc – co když Zahradník přetáhne voliče katolickým stranám? Těmito obavami však Isidor netrpěl. Jeho prý zajímala hlavně nezištná pomoc rolníkům. Žil na venkově a o to intenzivněji vnímal jejich potřeby. To vysvětloval jako hlavní důvod svého rozhodnutí. Mnohokrát se nicméně stalo, že na sebe zájmy katolické a agrární strany skrze výraznou a nepřehlédnutelnou osobnost Isidora Zahradníka narazily. 

Další zvrat v jeho životě nastal v roce 1911 před říšskými volbami do parlamentu. Zahradník se rozhodl nekandidovat ani za agrární stranu, ale ani za katolickou. Zvolil post samostatného kandidáta a volby ve svém okrsku vyhrál! Vzhledem k tomu, že tak konkuroval svým někdejším spolustraníkům, agrární tisk ho přímo označil za Jidáše a zrádce. Ze strany ho dokonce vyloučili! 

V průběhu svého působení v parlamentu i během pozdějších let první světové války se prezentoval jako vlastenec a neohrožený propagátor zájmů českého lidu. Zarputile odmítal možnou poválečnou habsburskou federaci a už v květnu 1918 při svém zmiňovaném projevu na balkoně domu U zlaté husy požadoval svobodu od rakouských mocipánů. 

A nejen to. Byl to právě on, kdo 28. října téhož roku na Václavském náměstí u sochy sv. Václava veřejně vyhlásil samostatný stát.

Cesta na vrchol

Isidor Zahradník se tehdy v samém centru dění ocitl více méně náhodou. A možná právě pro jeho mnohaleté úsilí mu dějiny umožnily, aby byl za své zásluhy odměněn. Měl se stát prvním, kdo bude moci dlouho očekávaná slova vyslovit. V předvečer 28. října 1918 přednášel Zahradník v Lounech v rámci svých cest po českém venkově. Když se druhý den ráno vracel domů a kráčel z vlakového nádraží pražskými ulicemi, překvapeně sledoval proud rozjařeného davu, který mířil na Václavské náměstí. 

Jakmile jej prý Pražané poznali, hned se na něj vrhli, vyzdvihli jej spontánně z chodníku a nesli s sebou. Nedonesli ho daleko. Zahradník byl rozložité tělesné konstrukce a i revolučnímu davu brzy došly síly. Postavili jej proto opět na pevnou zem, připnuli mu bikoloru a požádali, aby šel v čele průvodu k soše sv. Václava. Zahradník tam vystoupil na schody a pronesl ona památná slova: „Navždy lámeme pouta, v nichž nás týrali věrolomní, cizáčtí a nemravní Habsburkové. Jsme svobodni… Zde u stupňů českého knížete přísaháme, že chceme této svobody stát se hodnými, že ji chceme hájiti svými životy…“ Bylo právě 11 hodin dopoledne. Isidoru Zahradníkovi bylo 52 let a stál těsně před vrcholem své politické kariéry. 

Ministrem

Po svém vystoupení odjel na dnešní hlavní nádraží a tam se, jménem Národního výboru, jehož byl členem, chopil vedení drah. Nechal pak prostřednictvím drážního telegrafu rozeslat do všech stanic následující zprávu: „Československý stát proklamován dnes o 11. hod. u sochy sv. Václava na Václavském náměstí. Odstraňte ihned všechny znaky a značky bývalého státu rakousko-uherského. Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte. Ostatní zásilky správně dopravujte… Ať žije československý stát. Nazdar! Dr. Zahradník“

Usedl pak jako ministr železnic v první československé vládě, které předsedal Karel Kramář. Svůj post však opustil už 8. července 1919, kdy Kramářova vláda padla. Posléze ho jmenovali předsedou Státního obilního ústavu. Mezi lety 1918 a 1920 také zasedal za agrární stranu v Revolučním národním shromáždění. 

Kotrmelce nekončí

I když ho politika dost zaměstnávala, Zahradník se zcela neodstřihl ani od svých vazeb v církevních kruzích. Angažoval se v obnovení Jednoty katolického duchovenstva, jež volala po reformě katolické církve. V létě 1919 dokonce kandidoval na budoucího pražského arcibiskupa. Neuspěl. A pak nastal v životě Isidora Zahradníka další nečekaný zlom. Ještě téhož roku v prosinci vystoupil z řádu a rezignoval i na své kněžství. Krátce nato se ve svých šestapadesáti letech oženil s Helenou Krämerovou a za další tři roky se jim narodila dcera. Ani nadále se však církevnímu angažmá nebránil, i když už ne v řadách katolíků. 

TIP: 28. říjen 1918: Vznik Československa minutu po minutě

Co by nás u Zahradníka mohlo ještě překvapit? V roce 1925 ho na sjezdu České náboženské obce pravoslavné zvolili za předsedu. Než se však v tomto směru stačil více uplatnit, předešla ho smrt. Umřel ve Vídni 21. února 1926 v pouhých jedenašedesáti letech. Jeho život se zkrátka proměňoval stejně rychle jako doba, která přinesla nový stát. Možná ještě o poznání více.