Mušketýr d'Artagnan: Skutečný příběh jedné z největších románových postav

Velký vypravěč Dumas nebyl první, kdo uvedl mušketýrského velitele do literatury. Už sedmadvacet let po dʼArtagnanově smrti vydal Gatien de Courtilz de Sandras, nepříliš úspěšný spisovatel, v Kolíně nad Rýnem objemné Mémoires de Monsieur dʼArtagnan (česky z nich vyšel mezi dvěma světovými válkami výtah), dílo apokryfní, jímž historikům zkomplikoval život, neboť smíchal s fakty i hodně výmyslů a trvalo staletí, než se oddělila pravda od báchorek. Jaký tedy byl život skutečného dʼArtagnana?

Aby si vydobyl postavení mečem

DʼArtagnan se narodil někdy mezi roky 1611 a 1615 na venkovské tvrzi Castelmore nedaleko gaskoňského Auch, byl třetím ze sedmi sourozenců, pokřtili jej jako Charlese a během života nosil několik predikátů: de Batz po otci, de Castelmore podle rodiště a dʼArtagnan podle matčiných předků.

Patřil mezi chudou gaskoňskou šlechtu a ve velmi raném mládí odešel jako mnozí jiní do Paříže, aby si mečem vydobyl postavení. Cestu mu otevírali dva muži, velitel Královských mušketýrů Jean-Arnaud du Peyrer, hrabě de Troisville (Dumasův Tréville), a Antoine de Guiche, pozdější maršál a vévoda de Gramont (známý z Rostandova Cyrana z Bergeracu). Je pravděpodobné, že díky nim byl přijat do Francouzských gard, poprvé se ale v dokumentech objevuje až 10. března 1633, neboť jako Charles dʼArtagnan figuruje v seznamu prestižní jednotky v překladu zvané Jízdní mušketýři sloužící v královské gardě. Tak se totiž původně Mousquetaires du Roy, Královští mušketýři, jmenovali.

Služebník Jeho Eminence

Není známo, kde po odchodu od mušketýrů Charles dʼArtagnan sloužil, ani jakých tažení či bojů se během třicetileté války účastnil. Jeho jméno se objevuje až v souvislosti se zmatky a odbojem šlechty i parlamentu proti královně-regentce Anně Rakouské, vládnoucí po smrti Ludvíka XIII. místo svého nezletilého syna. Přesněji šlo o pět let trvající sérii rebelií (skončily roku 1653), které dostaly společné jméno fronda. 

Terčem nenávisti byl tehdy především kardinál Mazarin, královnin první ministr, a dʼArtagnan patřil mezi oddané služebníky Jeho Eminence. Byla to doba, již Dumas vylíčil v mušketýrském pokračování Po dvaceti letech. Když musel Mazarin do vyhnanství, tvořil náš hrdina jeho spojku, tajného agenta, kurýra mezi kardinálem a královnou, přičemž nepochybně vídal Annu Rakouskou, mluvíval s ní a nejspíš jej poznal i malý král. 

Známosti a zásluhy přece jen dʼArtagnanovi něco vynesly, získal hodnost gardového poručíka a o něco později si koupil úřad, který mu otevřel cestu ke dvoru, byť zněl z dnešního pohledu podivně: úřad kapitána královské voliéry. Dalších pět let válčil se Španěly ve vojsku maršála de Turenne ve Flandrech, i když není jasné, kde přesně, až si na něj roku 1658 mocní vzpomněli. Dokonce natolik, že se o tom zmínila Gazette de France, nejstarší francouzské noviny, které k 1. červenci napsaly: „Dne šestadvacátého minulého měsíce dorazil král k onomu městu Mardik. […]. Téhož dne složil pan d’Artagnan, bývalý kapitán v pluku Francouzských gard, do jeho rukou slib věrnosti a obdržel hodnost poručíka v kompanii mušketýrů.“

A protože kapitánporučík Mancini, velitel Šedých mušketýrů, se raději věnoval zábavám, velel kompanii v praxi náš hrdina. Nad sebou měl jediného nadřízeného, kapitána, a tím byl sám Ludvík XIV.

V blízkosti krále

Charlesi de Batz dʼArtagnan bylo kolem čtyřicítky, možná o něco víc, měl za sebou pestrý i namáhavý život a nyní se stal váženým člověkem. Byl faktickým velitelem Šedých mušketýrů a takřka denně se ocital v blízkosti krále, který miloval přehlídky, osobně výcviku mušketýrů přihlížel a často i velel. Stanul v čele jedné z nejprestižnějších jednotek v království, za což by mnozí dali jmění!

Nové postavení mu umožnilo požádat roku 1659 o ruku Charlotty Anny de Chanlecy, baronky de Sainte-Croix, poměrně zámožné urozené vdovy, kterou poznal, když doprovázel krále do Lille. Nešlo o vášeň, byl to sňatek z rozumu, který mušketýra do jisté míry situoval a u nějž svatební smlouvu podepsalo Jeho Veličenstvo i Jeho Eminence, což hovoří samo za sebe. Z tohoto svazku bude mít dva syny, vztah ale skončí odlukou.

Ona povinnost být s králem dʼArtagnana svazovala a připravovala o slávu, neboť nedlouho po jeho jmenování došlo blízko Dunkerque k bitvě v Dunes (podle jména nepatrné osady, leč podle terénu se jí říká spíše bitva v dunách). Maršál de Turenne zde 14. června 1658 na hlavu porazil vojska dona Juana dʼAustria a prince de Condé, což po vojenské stránce ukončilo více než dvě desetiletí trvající válku se Španělskem. Charles de Batz však musel zůstat s Ludvíkem XIV. mimo vřavu a Šedé mušketýry vedl do boje pan de Lauroide. Vyznamenali se tak, že odlesk vítězství dopadl i na dʼArtagnana.

Králův sňatek a Fouquetova aféra

Roku 1660 provázel dʼArtagnan krále do hraničního Saint-Jean de Luz, kde si Ludvík XIV. vzal španělskou infantku Marii Terezii, a při této příležitosti byla i podpsána španělsko-francouzská mírová smlouva. O rok později zemřel kardinál Mazarin, králův první ministr, a Ludvík XIV. se rozhodl, že na jeho místo už nikoho nejmenuje. Chtěl vládnout osobně, nikoli prostřednictvím a k tomu také potřeboval získat kontrolu nad financemi, nad nimiž dosud vládl vrchní intendant Nicolas Fouquet. Záminkou k jeho odstranění se stalo podezření, že účty falšuje ve svůj prospěch, z čehož získává astronomické částky.

Fouquet měl ale až příliš mnoho příznivců a jím vybudovaný systém financování by se mohl zhroutit, kdyby se vše neprovedlo v tajnosti a naráz. Neopatrnost mohla přivodit státní bankrot, možná i vzpouru, a k zatčení si proto Ludvík pečlivě vybral nejen čas i místo, ale i muže, jenž to provede.

Mělo se to stát v pondělí 5. září 1661 v Nantes při Fouquetově odchodu z audience u krále a d’Artagnan splnil delikátní úkol k Ludvíkově plné spokojenosti. Zatkl jej se svými mušketýry, aniž vzbudil pozornost, odvezl tajně z města a pak dopravil do Paříže, byť cítil ke svému vězni sympatie. Střežil vrchního intendanta po celý dlouhý proces, který sice neshledal vinu, leč král pak bývalého mocného muže odsoudil na doživotí do pevnosti Pignerol. Mušketýrský poručík jej tam dopravil, místo guvernéra pevnosti ale odmítl a králi se opovážil říci, že on je voják, ne žalářník!

Kapitánporučík d’Artagnan

Dvaadvacátého ledna 1667 se dostalo Charlesi d’Artagnanovi pocty nejvyšší, neboť dosavadní velitel kompanie úřad složil, a třebaže jej chtěli získat mnozí, převzal jmenování kapitánporučíkem z rukou samotného Ludvíka XIV. on. „Je to nejkrásnější úřad v království a jeho úkoly přinášejí nepřetržitý sled příjemných věcí. […]. Lze s ním srovnat jen úřad prvního šlechtice královských komnat,“ tak jej charakterizoval Colbert, jeden z nejmocnějších mužů Francie.

Téhož roku následoval další projev přízně, neboť v květnu byl d’Artagnan povýšen na brigádního generála jezdectva a dostal hraběcí titul. Poté vyrazil znovu do takzvané devoluční války se Španěly, tentokrát k hradbám Douai, které mušketýři ztekli jak na přehlídce, s hudebníky v čele, okázale lhostejní k palbě a tak impozantní, že se obránci nazítří vzdali.

Nedlouho nato se d’Artagnan přes králův zákaz osobně účastnil útoku na Lille, s kordem v pěsti utržil lehkou pohmožděninu a sklidil nadšení tak velké, že jej král ani nepokáral. V dalších letech mušketýrský velitel zatýkal velkého bouřliváka hraběte Lauzuna a vezl jej opět na Pignerol, zastával úřad vojenského velitele Lille a 1. května 1673 vyrazil s králem do války s Holanďany. Měla být jeho poslední.

Obléhání Maastrichu 

V půli června oblehlo na 40 000 Francouzů Maastricht, chráněný řekou Maasou a obehnaný věncem bastionů. Poté, co se sapéři (z francouzkého sapeur – podkopávat) dostali k předsunutým opevněním u brány Tongres, stála v cestě útoku jen demi-lune (česky půlměsíc, či ravelin), poněkud zdemolovaná dělostřelectvem, přesto ale mohutná. 24. června se ji podařilo dobýt v útoku, jemuž přihlížel král a kterého se účastnili i Královští mušketýři. d’Artagnan v něm utržil drobné zranění, avšak nazítří došlo k očekávanému holandskému protiútoku. d’Artagnan v té době obědval, jen osušil ústa a pravil: „Zdá se mi, že v ravelinu je horko jako v peci. Musíme jej dobýt zpět, dřív než se tam nepřítel zahnízdí.“

Panu d’Aligny dal třicet mušketýrů, šedesát gardistů a rozkaz, aby půlměsíc napadl z boku, on že zaútočí čelně, skrze hrdlo s barikádou, se zbytkem svých mužů a s anglickými šlechtickými dobrovolníky vévody z Montmouthu. Barikádu odděloval od samotného opevnění nekrytý, silně postřelovaný prostor a hrabě d’Artagnan prohlásil, že pronikat tudy by bylo šílenství, leč Monmouth chtěl jít vpřed. „V tom případě vás doprovodím,“ křikl na něj mušketýr a vyrazil.

Kombinovaný nápor měl úspěch, půlměsíc padl, avšak dʼArtagnan přišel za oním zátarasem o život. Mušketýři nemínili nechat tělo svého kapitánporučíka nepříteli a šli si pro ně v palbě do země nikoho. První čtyři byli zabiti, a teprve pan de Saint-Léger, poddůstojník Šedých, to dokázal.

Tělo pochovali před Maastrichem v hrobě, jehož místo upadlo v zapomnění. Sochu má kapitánporučík zhruba na místě, kde zemřel. Nedaleko brány, na niž útočil, je třída d’Artagnanlaan a kousek odtud vedou ulice Gascognelaan či Castelmorelaan, které připomínají mušketýrův původ. Najdete tady také ulici Athoslaan, Porthoslaan, Aramislaan i Musketierlaan.