Posmrtné procesy: Když ani smrt nezaručuje únik před světskou spravedlností
Soudit zesnulé s sebou nese hlavně symbolický význam: Lze tak odčinit křivdy minulosti, poskytnout rodinám pozůstalých zadostiučinění, nebo naopak například pošpinit jméno světce
Dětství Johanky z Arku ovlivnila stoletá válka: Angličané zemi od severu postupně dobývali a blížili se k dívčině rodnému městečku Domrény. Johanka přitom již od třinácti let údajně slýchala hlasy, měla vidění a zjevovali se jí světci. Od nich se také dozvěděla, že ji Bůh předurčil, aby Francii osvobodila. Církev ani budoucí král Karel VII. Francouzský zprvu jejímu poslání nevěřili. Nezdolná mladá žena je však nakonec o své oddanosti a upřímnosti přesvědčila mimo jiné tím, že prošla řadou zkoušek víry. Panovník ji poté spolu s malým vojskem vyslal k okupovanému Orléansu, načež se jí k překvapení všech podařilo získat město zpět.
Od ďábla k mučednici
V taženích se svou armádou zaznamenala řadu úspěchů: Dobyla pevnost Tourelles, vyhnala Angličany z Meungu a v údolí Loiry zlomila nepřátelský odpor osvobozením obce Beaugency. Poté odtáhla k Remeši a v bojích nehodlala ustat, dokud ze své země nevyžene i posledního dobyvatele. U Compiègne však zřejmě vinou zrady padla do zajetí Burgunďanů, kteří ji posléze prodali Angličanům. Zajmout svatou bojovnici nicméně nestačilo, protože stále platila za symbol vzdoru a Francouzi k ní vzhlíželi. Věznitelé proto hodlali její pověst pošpinit a v Rouenu ji nechali soudit spřízněným biskupem Petrem Cauchonem. Z procesu vyšla jako čarodějka a kacířka spolčená s ďáblem, načež ji – coby sotva devatenáctiletou – upálili.
Pošlapali tak nejen její jméno, ale rovněž postavení Karla VII. Panovník proto po dobytí Rouenu velmi rád vyhověl požadavkům dívčiny rodiny na přezkoumání domnělého spojení jejich dcery s ďáblem. Šetření označilo původní závěry za justiční omyl a Johanka se posmrtně stala mučednicí. Papež Pius X. ji na počátku 20. století prohlásil za blahoslavenou a Benedikt XV. ji vzápětí svatořečil. (ilustrace: Wikimedia Commons, Hermann Stilke, CC0)
Papeže shoďte do řeky!
Formosus | 897
Papež Formosus se ujal stolce roku 891 na politicky nestabilním Apeninském poloostrově. Předtím se pokusil o puč proti Svatému otci Janovi VIII. a poté se přikláněl k politickým stranám, které nakonec opozice rozdrtila. Po jeho smrti proto došlo k soudu, při němž tělo „obviněného“ oblékli do papežské kleriky, usadili na trůn a prohlásili za nehodné pontifikátu. Oděv z něj následně strhali, uřízli mu prsty, jimiž žehnal, a ostatky hodili do Tibery. (ilustrace: Wikimedia Commons, Jean-Paul Laurens, CC0)
Navzdory vůli krále
Tomáš Becket | 1538
Když se anglický král Jindřich II. pokoušel omezit moc církve, jeho kancléř Tomáš Becket mu odporoval, takže ho nakonec panovníkovi rytíři v roce 1170 zavraždili. O tři roky později však papež Alexandr III. prohlásil odpůrce za blahoslaveného a později i za svatého. Není proto divu, že když v 16. století brojil proti církvi Jindřich VIII. Tudor, cítil potřebu se s Becketovou legendou vypořádat: Nechal poničit jeho svatyni a kosti světce postavil před soud, který je označil za ostatky zrádce a dal je veřejně spálit. Anglikánská církev, navzdory svému zakladateli Jindřichovi VIII., ale respektuje Tomáše Becketa jako svatého. (ilustrace: Wikimedia Commons, British Library, CC0)
Kosti císaře v plamenech
Wan-li | 1966
Čínský císař Wan-li, který vládl mezi roky 1573 a 1620, postupně propadl závislosti na opiu, takže ztratil o svůj úřad zájem. Bez autority panovníka se země politicky hroutila, a podle některých historiků dokonce Wan-li napáchal takové společenské škody, že vyvolaly pád dynastie Ming. V roce 1966 proto Rudé gardy vtrhly do jeho mauzolea a coby součást kulturní revoluce podrobily ostatky bleskovému soudu: Císař se podle rozsudku provinil proti své zemi a jeho kosti byly spáleny. (ilustrace: Wikimedia Commons, National Palace Museum, CC0)
Dvojnásobná smrt eminence
Martin Bormann | 1945–1946
Hnědá eminence Martin Bormann(na snímku vlevo) patřil mezi nejvýznamnější muže třetí říše: Mimo jiné byl osobním tajemníkem Adolfa Hitlera a vedoucím kanceláře NSDAP. Zatímco führer spáchal ve svém bunkru sebevraždu, Bormann se spolu s dalšími pokusil před blížící se sovětskou armádou prchnout – nakonec však sáhl po jedu také. Až do roku 1973 se nicméně o jeho osudu nic nevědělo, a proto jej při norimberském procesu vedli jako nepřítomného. Bez ohledu na stav byl ovšem odsouzen k popravě oběšením. (foto: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, CC-BY-SA 3.0)
Obžalovaný se nedostavil
Zatímco posmrtné soudy jsou spíš symbolické, odsouzení in absentia – tedy za nepřítomnosti obžalovaného – představuje jakési legislativní minové pole. Některé země takové jednání s ohledem na Základní listinu práv zcela vylučují. Jiné, včetně České republiky, stanovují podmínky, kdy jsou popsané procesy přípustné. Najdou se však i státy, kde je odsouzení pachatele v nepřítomnosti zcela běžné, a do uvedené kategorie překvapivě patří třeba Itálie.
Vinní a nepřítomní
Rozsudek si osobně nevyslechl například velitel Kosovské osvobozenecké armády Adem Jashari (na snímku). Jugoslávský soud nad ním v roce 1997 vyřkl ortel v nepřítomnosti poté, co selhalo několik pokusů o jeho zatčení či zabití. Podobně přistoupila nizozemská justice k případu Heinricha Boereho, který za druhé světové války pomáhal Němcům v zemi vraždit. Ti jej však posléze odmítli vydat, neboť panovala nejistota ohledně Boereho původu a nevědělo se, kdo má na jeho odsouzení právo. (foto: Wikimedia Commons, Medullaoblongata Projekt, CC BY-SA 4.0)