Moroví alkoholici: Londýnští měšťané se před epidemií chránili lihovinami
Reakce na morovou nákazu mohou být různé. Od útěku, paniky, náboženského šílení, až po výbuchy násilí a rabování. V Londýně to snášeli s klidem. Důležité ale bylo udržovat neztenčené zásoby alkoholu!
První masivní atak černé smrti, tedy morové nákazy vyvolané bakterií Yersinia pestis a přenášené blechami v srsti nenechavých hlodavců, si Britové z ostrovů v mírném zpoždění za zbytkem Evropy prožili roku 1348. Byl to šok. Nákazu podle všeho zanesli kupci a námořníci z Gaskoňska. A to, co po pár tragických týdnů zažíval cíl jejich cesty, město Dorset coby regionální ohnisko choroby, brzy zažívala celá Anglie. Na podzim 1349 pak plnou silou udeřil mor i v Londýně. Nebylo to naposled. V roce 1361 přišla další celonárodní morová krize, jež si vyžádala životy pětiny veškerého obyvatelstva. A v průběhu 14. a 15. století se lokálně a regionálně morové přízraky vracely.
Poučení pro živé
Což se ukázalo být, poněkud paradoxně, dlouhodobě velmi prospěšné. Britové totiž mezigeneračně neztratili kontakt s vlastním průběhem epidemie. Kvůli tomu, že se jim stále nehezky připomínala, měli i prostí lidé vcelku jasné tušení, jak situaci řešit. Vražednou sérii morových epizod, vztaženou konkrétně v Londýně k letům 1603, 1625, 1636 a k „Velkému moru“ z roku 1665, tak prožili s typicky anglickým ledovým klidem. Starostové tu volně operovali s omezením sociálních kontaktů a uzavíráním společenských podniků, protože zavčas pochopili, že veřejné pivnice, kavárny, vinné sklípky a taverny jsou vlastně semeništěm nebezpečné nemoci. Zavedli také zákaz vycházení po deváté večerní. Co z toho plynulo pro obyvatele měst? Že se museli dopředu vydatně předzásobit.
Prevence je základ!
V roce 1722 takové křečkování zachytil ve své stati Přípravy k moru spisovatel Daniel Defoe. Jako příklad uvádí londýnského zelináře, který se roku 1665 k dobrovolné karanténě s rodinnou vybavil mimo jiné dvanácti bečkami piva, deseti sudy vína čtyř druhů, šestácti galony brandy (tj. šedesáti litry) „a přemnoha druhy destilovaných vod“ – tedy čistých kořalek. Zmíněný zelinář přitom nebyl profesním alkoholikem a jeho zásoby, jak zmiňuje Defoe, nebyly naprosto v ničem přehnané. To proto, že konzumace alkoholu byla během epidemií lékaři přímo doporučována, jako navýsost praktické opatření, z nejvyšších míst. Tak říkajíc na předpis mediků – jako preventivum.
Včas přestat
Ze dvou důvodů. Předně se mělo za to, že pivo, víno i líh posilují klíčové orgány přirozené obrany těla: mozek, srdce a játra. Proto měl každý den nákazy preventivně začínat tekutým životabudičem. Čím silnější drink si lidé ke snídani umíchali, tím lépe.
Richard Kephale, odborný medikus a autor brožury Medela Pestilentiae nedal dopustit „na pořádný doušek maligo“. Pod tímto názvem se skrývalo víno z Malagy, tedy fortifikované portské. A onen doušek se počítal v celých pintách. Přitom ještě zmiňoval „nevyslovitelné ctnosti tabáku“, jehož kouření bylo nad všechny bylinky kořenářek. Druhým, neméně praktickým důvodem domácí intenzivní konzumace lihovin bylo, že to pozvedávalo ducha a mysl.
TIP: Povinné kouření na školách: Nekuřákům hrozil v 17. století pořádný výprask
Nešlo prý o nějaké bujaré opilectví, ale o boj proti skleslosti. „Zabránit duším klesnout na dno a utápět se v melancholii,“ píše se v pojednání Zenexton pestilentiali. Sepsal ho ve své době slovutný lékař William Simpson. Dobré zdraví a veselé srdce jde prý ruku v ruce, zatímco chmury, úzkost a zmatek podporují vznik hořké žluči, vedoucí k infekčnímu dýchání. Samozřejmě – návyk prokládat snídaně lihovinami působil společenské problémy poté, co epidemie moru odezněla.
Vypěstovaná závislost
Defoe v Deníku morového roku zmiňuje lékaře, který svou dobrou náladu a zdravé srdce utužoval během morových měsíců kořeněným horkým vínem. Tak moc, že „nemohl pak už pití zanechat a morová dávka lihovin se stala jeho denní potřebou na celý zbývající život“.
