Monsignor Hugh O’Flaherty: Vatikánský kněz, který zachránil tisíce lidí

Jedno z mála míst, kam se mohli před nacistickým terorem za druhé světové války uchýlit uprchlí zajatci či Židé z Itálie a dalších koutů Evropy, byl městský stát Vatikán. Odvážný irský kněz vytvořil v Římě rozsáhlou síť spolupracovníků, kteří s vědomím papeže zachránili tisíce lidí a ještě to dělal přímo gestapu před nosem

08.12.2021 - Jan Čurda



Lidé procházející jednoho říjnového rána roku 1942 náměstím svatého Petra v Římě věnovali muži jedoucímu na kole jen malou pozornost. Projel branami Vatikánu oblečen v dělnických montérkách. Objížděl fontány a šlapal zahradami zdánlivě nepozorován strážemi ze švýcarské gardy. Teprve když se přiblížil k Domu svaté Marty, který sloužil k ubytování diplomatů, kleriků i poutníků, byl zastaven a vyslýchán vatikánským policistou Antoniem Callem.

Cyklista, britský námořník jménem Albert Penny, se carabinierovi přiznal, že nedávno uprchl ze zajateckého tábora ve Viterbu asi 80 kilometrů severně od Říma. Policista však místo toho, aby upozornil italskou policii, kontaktoval sira D'Arcyho Osborna, britského vyslance a zplnomocněnce u Svatého stolce. Osborne zase požádal vatikánské úřady, aby umožnily uprchlému válečnému zajatci zůstat v bezpečí Vatikánu, který byl ve válkou pustošené Evropě neutrálním územím. Úřady udělily Pennymu povolení k pobytu a ten zůstal v Domě svaté Marty, dokud nebyl vyměněn do Británie za italského válečného zajatce.

Britský námořník se stal prvním z tisíců těch, kterým se v Itálii dostalo pomoci od takzvané Římské únikové linky. V Evropě během druhé světové války fungovalo mnoho podobných sítí, ale tato se od ostatních odlišovala – vedl ji totiž vatikánský kněz, Ir jménem Hugh O’Flaherty.

Zachránce

Do konce války zachránila O’Flahertyho organizace odhadem na 6 500 ohrožených lidí, včetně uprchlých válečných zajatců, sestřelených letců, uprchlíků z různých okupovaných zemí, Židů a dalších. Zachránění pocházeli z Velké Británie, Jižní Afriky, Sovětského svazu, Spojených států amerických, Řecka a více než dvaceti dalších zemí. Téměř všichni civilisté byli Italové, z nichž většinu tvořili Židé. Snad nejpozoruhodnější je, že nacisté (kteří Itálii okupovali od léta 1943) přesně věděli, co se ve Vatikánu děje. Jen zkrátka nedokázali chytit O'Flahertyho při činu

Monsignor O’Flaherty se stal v Římě známou postavou. Každý den se objevil na schodech Svatopetrského dómu, kde si četl v breviáři. Téměř 190 centimetrů vysoký kněz v černé sutaně s šarlatovou šerpou byl nepřehlédnutelný a lidé si jej všímali i kvůli jeho irskému přízvuku, charismatické osobnosti, pohotovému úsměvu a živým očím za brýlemi s ocelovými obroučkami. 

Na počátku druhé světové války, když se Mussoliniho Itálie postavila jako spojenec po bok Německa, pomáhal O’Flaherty apoštolskému nunciovi monsignorovi Franceskovi Borgonginimu Ducovi, kterého papež Pius XII. pověřil úkolem kontrolovat zacházení s vězni v zajateckých táborech. Irský duchovní se do práce pustil s nadšením a soucitem a brzy se začalo mluvit o jeho diskrétní snaze poskytnout útočiště a pomoc ohroženým lidem. Ti, kdo věděli o jeho „koníčku“, běžně přicházeli k monsignorovi na schody baziliky svatého Petra, aby mu řekli o uprchlých zajatcích, kteří potřebují bezpečný úkryt. O’Flaherty pomohl všem, kdo se dostali do Vatikánu a zajistil jim bezpečné ubytování, jídlo, oblečení a občas i padělané doklady.

Rada tří

Za dlouhé roky služby ve Vatikánu si O’Flaherty vybudoval širokou síť kontaktů ve vysoké společnosti, které mu pomohly poskytnout uprchlíkům útočiště. V jistém smyslu byl samotný Vatikán „bezpečným domem“, neboť Lateránskými smlouvami z roku 1929 uznalo Italské království suverenitu papežského státu. Dohoda se týkala nejen 110 akrů zahrnujících chrámy, zahrady, administrativní budovy a úřady, ale také 50 akrů mimo vatikánské hradby. Statut byl udělen i mnohým „exteritoriálním“  budovám v Římě. 

Na konci roku 1943 poskytovala římská úniková linka azyl asi dvěma tisícům osob v soukromých domech, církevních budovách, vysokých školách a na dalších místech v Římě i na usedlostech daleko od města. Mezi úkryty patřil i byt, který přiléhal k římskému velitelství německých jednotek SS. O’Flaherty zkrátka usoudil, že pod svícnem je největší tma. 

Spojkou k římské únikové lince byla takzvaná Rada tří – vedle O’Flahertyho (s krycím jménem Golf) v ní působil sir D'Arcy Osborne (alias Mount), který měl na starosti financování z britského ministerstva zahraničí a půjčky od vatikánské banky, a John May (alias Giovanni), Osbornův majordomus, kterého O’Flaherty považoval za „nejvelkolepějšího žebráka, se kterým jsem se kdy setkal“. Trojici však pomáhala i řada duchovních, soucitných šlechticů a různých přátel z Vatikánu, včetně švýcarského hrabětě či manželky irského velvyslance a maltské vdovy Chetty Chevalierové, která poskytla ubytování mnoha uprchlíkům, ač se starala o své děti a starou matku. Mnoho irských knězů a jeptišek se zapojilo v úloze poslů. 

V roce 1943 angažovala Rada tří britského uprchlíka, majora Sama Derryho, který na ni později vzpomínal jako na „podivnou organizaci ve které byli zapojeni vojáci i kněží, diplomaté a komunisté, obyčejní dělníci a všichni pracovali v souladu za jediným cílem, ale bez jasně definované hierarchie“. Derry se nakonec stal hlavním organizátorem únikové linky.

TIP: Antifašista jménem Göring: Podivuhodný příběh bratra nacistického zločince

Hugh O’Flaherty se poté, co jej v roce 1960 postihla mozková mrtvice, vrátil do Irska, kde vedl poklidný život vyplněný golfovými procházkami a přijímáním díků od některých z tisíců lidí, které za války zachránil. Spojenci ho poctili mnoha civilními vyznamenáními, například Řádem britského impéria ve stupni komandér či americkou Medailí svobody se stříbrnou palmou. Hugh O’Flaherty zemřel 30. října 1963 a je pohřben v Cahersiveenu v hrabství Kerry, kde dožil v péči své sestry Bridie Sheehanové.


Další články v sekci