Moderní věda zasahuje: S čím se potýkali vědci zkoumající ostatky Romanovců?

Po úplném prozkoumání hrobu a vyzvednutí všech ostatků byly nalezené kostry převezeny na ústav soudního lékařství v Jekatěrinburgu. Přítomný antropolog složil jednotlivé kosti tak, jak k sobě náležely, a provedl také jejich očíslování. S identifikací ostatků přijeli pomoci také mikrobiolog Vladislav Plaskov a expert na antropologii Sergej Abramov, neboť jekatěrinburské úřady odmítly ostatky předat k dalšímu zkoumání do Moskvy.

Mnoho lovců – zajícova smrt

V létě roku 1992 zavítal na návštěvu do města tehdejší americký ministr zahraničí James Baker. Jeho původním cílem sice byla prohlídka jaderného komplexu v Čeljabinsku, během večeře s místním gubernátorem se ale dověděl o nálezu možných pozůstatků carské rodiny a o problémech s jejich identifikací. Obratem slíbil pomoc a dle jeho pokynů byl v USA sestaven tým armádních znalců a vyšetřovatelů FBI. Dva dny před plánovaným odletem však ruské úřady své pozvání stáhly. Důvodem se ukázal být typicky ruský informační šum, v němž se informace o pomoci z USA nedonesla k duchovnímu otci celé akce Alexandru Avdoninovi, který mezitím vyjednal spolupráci s týmem expertů na DNA z Floridy. Do již tak prekérní situace navíc moskevské úřady oznámily, že zkoumáním kosterních pozůstatků pověřily výzkumné středisko z Velké Británie.

Aby do té doby nepřehledná síť vyšetřovacích procesů a vazeb získala pevný řád a strukturu, byla roku 1993 v Moskvě zřízena komise, která měla na celou záležitost dohlížet a řídit její další směřování. Do jejího čela byl dosazen Vladimír Solovjov, jeden z nejuznávanějších ruských kriminologů, který byl navíc podrobně obeznámen se všemi vyšetřovacími spisy případu i se samotnou jeho historií.

Záludné komplikace

Po předběžném prozkoumání zkompletovaných kosterních pozůstatků nastal roku 1993 čas na identifikaci ostatků dle DNA. Díky britskému princi Filipovi, který ochotně poskytl svůj vzorek ke srovnávací analýze, se brzy podařilo prokázat přítomnost kostry carevny Alexandry a následně také příbuznost těchto ostatků s kostrami tří dcer. Problém nastal se vzorkem otce, v jehož mitochondriální DNA, která byla k testování použita, se našla anomálie. Odhalená mutace nebyla v obecném měřítku neznámá a v linii po matce byla její dědičnost zaznamenána i v jiných zkoumaných případech. Bylo tedy nutné provést kontrolní srovnání s jiným vzorkem DNA stejné osoby nebo některého příbuzného z matčiny strany.

Řešení se zdálo být nasnadě, neboť v petrohradské romanovské hrobce se mezi dalšími pohřbenými členy rodu nacházely i ostatky Mikulášova mladšího bratra Georgije, který zemřel roku 1899. Proti se ale postavil tehdejší starosta Petrohradu Anatolij Sobčak, který se obával rizika poškození mohutného mramorového náhrobku a možných vysokých nákladů na opravu.

Hledání vhodné DNA

Možnost jednoduššího a levnějšího řešení překvapivě nabídlo japonské město Otsu. Místní muzeum totiž ve svých sbírkách uchovávalo kapesník, jímž si carevič Nikolaj zastavoval krev z rány, kterou mu během oficiální návštěvy Japonska roku 1891 zasadil při pokusu o vraždu jeden ze členů jeho policejní ochranky. Po prozkoumání vzorku se ale bohužel ukázalo, že získaná DNA je až příliš kontaminována stopami od dalších osob, které se kapesníku později dotýkaly, a tudíž ke srovnání nepoužitelná.

Slibnější, ale časově a technicky náročnější se ukázala být metoda získání vzorku DNA od některého z dosud žijících Mikulášových příbuzných. Pomocí pečlivého genealogického výzkumu byl jako nejvhodnější kandidát vybrán Tichon Kulikovskij, syn carovy sestry Olgy. Ten celý výzkum pokládal za podvod a odmítl se jej zúčastnit, ovšem poté, co roku 1993 zemřel, kontaktovala vyšetřovatele jeho dcera s nabídkou vzorku DNA, který si její otec nechal odebrat, když krátce před smrtí změnil na výzkum carských ostatků názor.

Souběžně s touto linií výzkumu se roku 1994 podařilo pokročit také v linii zkoumání DNA Mikulášových sourozenců. Po získání povolení byl otevřen hrob carova bratra Georgije, jehož vzorek DNA vykázal anomálii zcela totožnou s tou, kterou obsahoval vzorek, odebraný z ostatků domnělého cara. Tento výsledek je dodnes považován za možná vůbec nejpádnější důkaz o pravosti nálezu.

Slavnostní pohřeb a církevní pochyby

Výzkum nalezených ostatků probíhal až do roku 1997, k žádným zásadním badatelským průlomům však již nedošlo. Pokud pomineme pochybnosti, vyjadřované některými ruskými emigranty, žijícími v USA, o pravosti celého výzkumu, ustálila se celá zapojená vědecká obec postupně v názoru, že zkoumané ostatky opravdu patřily caru Mikuláši II., carevně Alexandře, dvěma z jejich dcer a členům služebnictva doktoru Botkinovi, osobnímu strážci a komorníku Truppovi, kuchaři Charitonovi a komorné Děmidovové.

Sedmnáctého července roku 1998 pak byly u příležitosti osmdesátého výročí smrti v petrohradské katedrále svatých Petra a Pavla tyto ostatky pohřbeny do rodinné hrobky, když je den předtím po slavnostním ceremoniálu letecký speciál přepravil z Jekatěrinburgu. Bohoslužbu celebrovali prostí kněží a celý akt se odehrál bez jakékoli účasti nejvyšších církevních představitelů. Ti se totiž stále zdráhali uznat ostatky za pravé a k přehodnocení názoru je nepřiměl ani dopis, v němž vrchní vyšetřovatel Solovjov již v lednu roku 1998 objasnil patriarchovi Alexijovi II. všechny okolnosti, jež provázely vyšetřování, a ve kterém se také pokusil vyvrátit námitky, které předkládali skeptikové a názoroví odpůrci.

Chybějící ostatky pod drobnohledem

Další kolo vědeckých výzkumů a pochybností veřejnosti odstartoval nález z července roku 2007. Poblíž hlavního hrobu byl Leonidem Vochmjakovem objeven druhý, menší hrob, který obsahoval dvě částečně spálené kostry – jednu dívčí, jednu chlapeckou. Státní zástupce Solovjov tak musel znovu otevřít již jednou uzavřený případ a opět se začít podrobně zabývat výsledky měření, analýz a expertiz.

Od ukončení předchozího pátrání bylo objeveno několik dalších artefaktů, které mohly napomoci k jednoznačné identifikaci jak nově nalezených, tak již v té době téměř deset let pohřbených ostatků. V depozitáři petrohradského muzea byla mimo jiné nalezena košile, kterou měl car Mikuláš na sobě při japonském pokusu o atentát. Díky dosavadním vědeckým pokrokům se následně z košile podařilo získat nekontaminované vzorky Mikulášovy krve.

Od září roku 2007 také probíhala komplexní analýza nalezených koster a zubů. Podle jejích závěrů patřily nalezené ostatky dívce ve věku mezi sedmnácti a devatenácti a chlapci ve věku mezi dvanácti a patnácti lety. Na kostech obou těl byly zjištěny stopy po poranění střelnou zbraní a v korunkách stoliček byly nalezeny plomby z vysoce kvalitního stříbrného amalgámu – tedy ze stejného materiálu, z jakého byly vyrobeny plomby zbývajících tří Mikulášových dcer Olgy, Taťány a Anastázie.

Pokusy o genetickou analýzu se zpočátku potýkaly s obtížemi, neboť z ohněm a kyselinou sírovou značně poškozených koster nebylo snadné získat neporušený materiál ke zkoumání. Přesto však nakonec DNA získaná z těchto vzorků při srovnání s DNA extrahovanou z košile cara jasně ukázala na rodovou příbuznost.

TIP: Vyvraždění carské rodiny: Proč museli Romanovci zemřít?

V červenci roku 2008 byly uzavřeny i poslední analýzy, probíhající v laboratořích v Rusku i v USA. Hodnocení odborníků v podobě rozsáhlých zpráv se postupně sbíhala ke státnímu zástupci Solovjovovi, který na jejich základě mohl s konečnou platností potvrdit, že ostatky nalezené v letech 1991 a 2007 opravdu patří členům carské rodiny a jejich služebnictva. Jekatěrinburský masakr tak byl konečně v celém svém průběhu objasněn.