Mistři jehel a nití: Krejčovské řemeslo zažilo rozmach za Karla IV.

V nejstarších dobách si lidé oděvy zhotovovali sami, ale postupem času se specializovalo krejčovské řemeslo, jehož služeb mohli využívat už lidé středověku. Krejčí, latinsky zvaní sartores, jsou poprvé písemně doloženi ve 13. století. Krejčí a švadleny se soustřeďovali zejména ve městech a jejich služby si mohly dovolit pouze střední a vyšší vrstvy obyvatelstva, které si od nich nechávaly zhotovit komplikovanější módní kusy oděvu. Naproti tomu na venkově se oblečení šilo podomácku a stejně tak tomu bylo i u chudších obyvatel města.

Mistři jehly a nitě 

Skutečný rozmach zažilo krejčovské řemeslo za vlády Karla IV., kdy se konstrukce oděvu značně zkomplikovala, takže módní kusy se daly doma zhotovit jen stěží a vyžadovaly velkou míru zkušeností a umu. Krejčím ale v lucemburském období začali konkurovat suknáři, kteří prodávali sukno, a to dalo vzniknout také celé řadě sporů o to, komu monopol na výrobu oděvů připadne. Dalším konkurenčním řemeslem pro ně byli vetešníci. Ti vykupovali staré šaty, opravovali je či přešívali a potom prodávali dál. 

O tom, jak krejčovské řemeslo vzkvétalo, svědčí i fakt, že v letech 1344–1353 bylo na Starém Městě pražském mezi měšťany usazeno 42 krejčích a v průběhu let 1354–1393 pak do tohoto stavu přijali dokonce 92 nových krejčích.

Krejčí se dále rozlišovali podle různých specializací. Patřili sem krejčí kalhot, latinsky nazývaní sartor caligarum, caligatores, dále pak kabátníci známí jako joppatoxas či jopulatores, nebo kytléři a pláštníci, kterým se říkalo palliatores. Církevní odění potom šili ornátníci. Krejčí ale nezhotovovali pouze mužské a ženské oděvy, ale také ubrusy, povlečení a další textilní předměty, které byly v domácnosti potřeba.

Čím šili a stříhali?

Nitě, kterými krejčí sešívali jednotlivé kusy oděvu, musely být zpracovány s větší precizností než ty, které se užívaly ke tkaní. Při samotném šití totiž hrozilo v případě jejich nestejné šířky, že se provlékáním očka jehly snáze ošoupou a následně přetrhnou. Také na ně byl ve švech, které spojovaly, vyvíjen podstatně větší tlak. Nejčastěji se užívalo lněných nití pro jejich pevnost a snadnou dostupnost, chudší obyvatelé ale k šití vlněných oděvů užívali i nitě ze stejného materiálu. Obdobně tomu bylo u nákladných hedvábných oděvů, které se sešívaly hedvábnými nitěmi. 

TIP: Zlatníci Rudolfa II.: Proč byli stále jednou nohou v šatlavě?

K šití se užívaly jehly podobného tvaru jako dnes. Byly zhotovené ze železa, ale i mosazi, ve starších dobách se potom používaly jehly kostěné. Dalším důležitým nástrojem každého ševce byly nůžky. Nejstarším typem byly pérové nůžky, které ale ve středověku nahradily kloubové nůžky stěžejového či čepového typu, které byly konstrukčně podobné těm dnešním. Stříhání pak bylo prováděno pohybem ramen s oky a čepelemi proti sobě a od sebe. Tyto dvě samostatné železné součásti byly spojeny čepem, nýtem, kloubem nebo stěžejkou čili osičkou nebo pantem. Nůžky mohly mít konce, za které se svíraly prsty uzavřené nebo nedovřené. Pérové nůžky se potom nadále udržely pro střih ovcí, pro postřihování při výrobě sukna a stříhání vlasů a vousů. Po vzniku městských cechů se staly nůžky symbolem krejčovského řemesla.