Minová pole v Laosu zabíjejí i po 50 letech
V letech 1964–1973 provedli Američané nad Laosem 580 tisíc bombardovacích misí. Shodili tam víc než dva miliony tun bomb, skoro třetina z nich však při dopadu nevybuchla. Jejich exploze tak v „zapomenutém klenotu Asie“, jak se zemi někdy přezdívá, zabíjejí i v 21. století
Snad každému návštěvníkovi Planiny džbánů se vzadu v hlavě ozývá neodbytný hlas, šeptající něco o minách a o tom, že při čištění oblasti možná na některé zapomněli. Každý krok po unikátním archeologickém nalezišti v severovýchodním Laosu má tudíž příchuť adrenalinu. Není se však čeho bát – do areálu již zavítaly stovky turistů a místo je bezpečné. Totéž ovšem nelze tvrdit o okolní džungli.
Sýpky, nebo urny?
Na první pohled vypadá Planina džbánů jako běžné archeologické naleziště. Na ploše o rozloze několika desítek kilometrů čtverečních jsou rozesety stovky kamenných nádob: Jsou vysoké jeden až tři metry, mohou vážit i šest tun a zdobí je mnoho značek a symbolů. Vědci však dodnes nevědí, k čemu přesně sloužily. Mohlo jít o lapače dešťové vody, sýpky či pohřební urny. Místní tvrdí, že se používaly k výrobě rýžového vína nebo zdejší whisky.
Obtížné je rovněž určit dobu jejich vzniku – podle nejrůznějších odhadů stojí na planině asi dva tisíce let. V provincii Xiangkhouang existuje celkem devadesát oblastí, kde lze tyto podivné „hrnce“ najít; řada z nich ovšem zůstává zaminovaná a vydávat se tam bez průvodce znamená riziko. Bezpečně přístupné jsou pouze tři, přičemž naleziště číslo jedna představuje právě Planina džbánů.
Jednou možná atrakce
Jde zřejmě o jedno z nejvíc bombardovaných archeologických nalezišť světa. Otevírá se odtud krásný výhled do okolí – také proto se tam v době občanské války mezi komunisty a silami loajálními královské rodině nacházelo armádní stanoviště. Jeho zákopy zůstávají dosud patrné, stejně jako krátery po bombách, které jej měly zničit.
Planina džbánů má všechno potřebné, aby se mohla stát vyhledávanou turistickou atrakcí, a snad i proto se dočkala odminování jako první. Důsledně se zatím podařilo vyčistit plochu o rozloze dvou kilometrů čtverečních – našlo se tam 127 kusů nevybuchlé munice. Zahlédnete-li značku „pozor miny“, je opravdu dobré se místu vyhnout.
Práce v dalších lokalitách pokračují, a na turisty tak čeká nový svět plný tajemství. Oblast leží asi jen deset kilometrů od města Phonsavan, a je tudíž dobře dostupná. Její návštěva nevyžaduje speciální povolení a zorganizuje ji kterákoliv ze zdejších turistických kanceláří, nebo si můžete pronajmout skútr či kolo a vyrazit na vlastní pěst. V okolí Phonsavanu navíc najdete několik dalších míst, jež rozhodně stojí za vidění, ať už půjde o jeskyně Tham Piu, staré královské město Muang Khoun, nebo vesnice ukryté v kopcích.
Veřejně tajná válka
Během války ve Vietnamu zůstával sice Laos oficiálně neutrální, to však čínským a vietnamským komunistům nebránilo vést přes jeho území životně důležitou zásobovací trasu – tzv. Ho Či Minovu stezku. Jednalo se o síť cest pro automobily a kola, ale zahrnovala také úseky procházející přes řeky, džunglí či horami. Ze severního Vietnamu tudy k odbojovému hnutí Vietkong na jihu putovaly zbraně, munice i bojovníci. Po stezce se denně přepravily stovky tun materiálu, a Američané na ni proto téměř nepřetržitě podnikali nálety.
„Tajná válka“ – tak se o bombardování Laosu mluvilo v amerických kruzích, přestože nešlo o válku a rozhodně nebyla tajná. Psal o ní mezinárodní tisk, a dokonce ji vyšetřoval i Kongres Spojených států. Příslušníci americké armády ovšem v asijské zemi neumírali: Těch „několik“ mrtvých tvořili agenti CIA, členové vojenské tajné služby MI a piloti. Z pohledu USA nebylo bombardování bojem v pravém slova smyslu, a vláda tak některé akce jednoduše popírala či zamlžovala, aby od nich odvedla pozornost.
Vražedné bombičky
Zásobovací konvoje procházely hustým lesem a nebylo snadné je najít, proto se Američané rozhodli terén zaminovat. Sloužila k tomu tzv. kazetová munice sestávající z kontejnerů, jejichž pozůstatky lze dodnes vidět prakticky po celé zemi. Obsahovaly určité množství nevelkých min přezdívaných „bombies“ neboli „bombičky“. Po vyhození z letadla se kazeta otevřela a výbušné nástrahy se rozesely po kraji. Byly vesměs malé a neměly za úkol zabíjet, nýbrž mrzačit.
Nejčastěji používaný typ kazetové munice v Laosu představoval CBU-24, určený k boji proti nepřátelské pěchotě. Nesl 670 „bombies“ o velikosti tenisového míčku, z nichž každá ukrývala 300 železných fragmentů podobných kuličkovým ložiskům. Nejohroženější skupinou obyvatel zůstávají bohužel i nyní děti – malé nástrahy totiž vypadají jako hračky.
Smrt číhá pod povrchem
Zemi v důsledku masivního bombardování dodnes hyzdí krátery a zasažená plocha se odhaduje na 87 tisíc kilometrů čtverečních. Podle informací vládní organizace UXO-NRA postihly útoky až čtvrtinu vesnických oblastí ve všech sedmnácti laoských provinciích.
TIP: Drony s infračervenou optikou budou lovit nebezpečné motýlí miny
Díky novým vzdělávacím programům, jež na nebezpečí nevybuchlé munice poukazují, se podařilo snížit počet obětí z 300 v roce 2008 na 43 o pět let později. Mnoho incidentů se však do oficiálních statistik nedostane, protože je nikdo neohlásí. V ohrožení se kromě dětí nacházejí i farmáři, kteří mohou na munici narazit při práci. Také deště odkrývají bomby v místech, kde by je nikdo nečekal, třeba uprostřed vesnice nebo na příjezdové cestě. Před podobným „překvapením“ se přitom zatím nelze nijak bránit.
Smutné dědictví
Laos se pyšní tragickým rekordem: Do historie se zapsal jako nejvíc bombardované místo na planetě. V letech 1964–1973 přišel nálet v průměru každých osm minut. Na jednoho tehdejšího obyvatele tak „spadlo“ přes pět set kilogramů munice a během zmíněných devíti let zahynulo bezmála padesát tisíc Laosanů. Dalších víc než dvacet tisíc obětí si v následujících desetiletích připsala původně nevybuchlá munice. Ještě počátkem 21. století každoročně přibývalo kolem tří set mrtvých, většinou dětí. Počty úmrtí se daří snižovat až nyní, především díky osvětovým programům.
