Milníky královské hry: Od čaturangy k partii šachů mezi počítači

Harmonie figurek, velikost šachovnice, množství herních kombinací a všudypřítomná pravidla jsou v dnešní šachové hře v tak perfektním souladu, že hráčům nabízejí ideální prostor pro vytváření útočných strategií, nedobytných obran i neočekávaných výměn. K tomu se šachy dopracovaly skrze radikální změny, takové, že bychom dnes jen obtížně dokázali v původní verzi šachů vidět jejich předchůdce.

Plod zlatého indického věku 

Tradičně se za „předka“ mnoha deskových her včetně šachů považuje čaturanga. Zrodila se v Guptovské říši, která se rozkládala na severu dnešní Indie a platí za synonymum jejího zlatého věku. Spolehlivě je doložena v 6. století. Smyslem hry bylo nepochybně imitovat situaci na bojišti, což je patrné už z etymologie názvu. Sanskrtské slovo caturaṅga totiž znamená „mající čtyři části“ a myšleny tím byly čtyři složky armád: sloni, jezdectvo, válečné vozy (někdy také loďstvo) a pěchota.

Vzhledem k tomu, že v této hře jsou válečné vozy nejsilnější figurkou, někteří historikové se domnívají, že čaturanga musí být o několik století starší, neboť v 6. století už vládcové měli k dispozici účinnější prostředky než válečné vozy. Hra si každopádně získala velkou oblibu. Díky učení se rozvaze a osvojování taktického myšlení se stala součástí výchovy v šlechtických kruzích a častou kratochvílí nobility obecně – stejně jako později šachy. 

Čaturanga se brzy rozšířila i do sousední Persie. Zde v 7. století a již pod nadvládou muslimů doznala významných změn a začala se nazývat šatrandž, v perštině shatranj, kde výraz shah označuje krále. Podobnost s naším označením „šachy“ je zjevná.

Hlavní novinkou bylo eliminování role náhody v podobě házení kostkou, snížení počtu hráčů na dva a úprava výchozí pozice figurek. Ty se však i nadále pohybovaly stejně těžkopádným způsobem jako v čaturanze, což způsobovalo pomalejší tempo partie. Bylo zapotřebí odehrát množství tahů, než se protivníci na desce setkali. Dynamice hry neprospělo ani přidání nové figurky, vezíra, který stál po boku krále a ze kterého se časem stala královna. V šantrandži se vezír směl pohybovat pouze o jediné pole a navíc jen v diagonálním směru.

I proto arabští učenci vytvořili takzvané tábie, mírně rozehrané partie, které hráčům nabízely pokračovat v zajímavých tazích a výměnách. Vedle nich se dochovaly také mansúby, koncovky, v nichž měl hráč za úkol dotáhnout několika tahy partii k vítězství. Z toho je patrné, že šatrandž byla námětem hlubokých teoretických úvah a nikoli jen prostředkem k zahánění dlouhé chvíle.

Příchod do Evropy

Rozšiřování islámu po severní Africe nakonec vedlo k dlouhodobému kontaktu s křesťanstvím a evropskou kulturou. Tak se na konci tisíciletí dostala šatrandž třemi cestami až do Evropy. První dvě vedly přes Pyrenejský poloostrov a přes Sicílii, třetí cesta směřovala z Blízkého východu do oblasti dnešního Ruska a odtud do východní Evropy. Náš kontinent pochopitelně nebyl jedinou destinací, kam se hra šířila. Některé verze se dostaly z Indie do Číny, Mongolska, Japonska a mnoha dalších zemí, kde rovněž došlo ke vzniku originálních modifikací původní čaturangy.

Nejúrodnější půdou se však pro šatrandž stal evropský kontinent. Zde se hra postupně vyvinula až do dnešní podoby, aby se pak stala dominantním typem šachových her a rozšířila se po celém světě.

O jejím úspěchu na novém území svědčí například příhoda o vypuzení jistého florentského biskupa z 11. století. Svatý Petr Damián jej vyhnal za to, že se oddával hře, jež podle církve měla neblahé účinky na společnost. Marně se biskup hájil, že šatrandž je jiná než ostatní hry, protože nezáleží na náhodě, nýbrž pouze na umění hráče. Scholastikův trest však lépe pochopíme, když zmíníme, že šatrandž se nehrála jen pro potěšení, ale také kvůli finančnímu přilepšení. Vidina zisku závisející pouze na schopnostech hráče byla perfektním hnacím motorem k rozmachu hry. 

Ta si našla své místo i v dalších lidských činnostech. Stala se námětem mnoha spisů, četných uměleckých děl a někteří panovníci se pasovali do role jejího patrona. Zmiňme alespoň Jindřicha I. Anglického (vládl 1100–1135), Alfonse X. Kastilského (vládl 1252– 1284) nebo cara Ivana Hrozného. Naopak Ludvík IX. Francouzský, za svůj příkladný život později svatořečený, vydal roku 1254 zákaz všech hazardních her. Ignorovali ho nejen prostí Francouzi, ale i samotní dvořané, kteří dokonce pořádali turnaje. 

Šatrandž, nebo šachy?

Široká obliba deskové hry brzy vedla k mnoha inovacím. Od poloviny 12. století se figurky začaly tvarovat do podoby postav, zvířat či věží. Jejich předchůdce bychom tedy měli nazývat herními kameny. Další novinkou, byť spíše kosmetickou, bylo zavedení dvoubarevné hrací desky. Hlavní změny ale doznaly pohybové možnosti několika figur a přidání souvisejících pravidel. To vše v zájmu zvýšení plynulosti hry. 

Pěšec mohl nově při prvním pohybu popojít o dvě políčka vpřed, avšak aby se zamezilo vyhýbání kontaktu s protivníkovým pěšcem, vzniklo pravidlo en passant (v češtině známé jako „braní mimochodem“). Rovněž dáma mohla při prvním tahu poskočit o dvě pole, navíc nejen diagonálně, ale také přímo vpřed, a přeskočit tak pěšce. Inovátoři ale nemysleli jen na to, jak se co nejrychleji dostat k protivníkovi. Pro obrannou stránku hry zavedli způsob, jak krále jedním tahem dostat do bezpečí rohu šachovnice. Byla zavedena první rošáda.

Nelze přesně říci, kterou verzi hry ještě máme nazývat šatrandží a která už svými parametry snese označení šachy. Protože se ale dnešní výraz plynule vyvinul z dávného sanskrtského slova, je dobré mít na paměti dvě věci. Neexistuje přesný časový údaj ani událost, která by oba pojmy odlišovala, a jejich používání je proto volné.

Šílená královna

K završení vývoje šachů, co se pravidel týče, už stačil jen krůček: dát střelci a dámě větší volnost pohybu. K této poslední významné úpravě došlo koncem 15. století. Obě figurky se mohly nyní posouvat o libovolný počet políček, střelec jen diagonálně, dáma ve všech směrech. Stala se tak nejsilnější figurkou na šachovnici, a přitom ještě o pár století dříve byla coby vezír považována za nejslabší článek hráčovy armády, s výjimkou pěšce samozřejmě. Tento přesun síly se odrazil i v označení nové verze šachů. Než se totiž ujaly, byly kvůli odlišení od tehdy běžnější varianty označovány jako „královniny šachy“ nebo dokonce „šachy šílené královny“. 

V 16. století již sice hra dospěla po formální stránce do dnešní podoby, ale její styl a strategie se vyvíjely i nadále. Zpočátku se kladl větší důraz na útočnou stránku partie s častými oběťmi. Obraně a pěšcům se takové pozornosti nedostávalo a většinou se opomíjeli. Přesto byla taktika důkladně prozkoumána, což dokazuje i rostoucí počet knih, které se jí věnovaly. Šachoví mistři putovali po Evropě a měřili své síly se zahraničními hráči a v srdci každého velkého města si nad šachovnicí lámaly hlavy čím dál větší počty nadšenců.

Moderní hra

Cesta od kratochvíle a koníčku ke sportu byla dovršena v roce 1851, kdy se v Londýně konal první moderní šachový turnaj. A krátce nato se součástí hry staly i přesýpací hodiny limitující čas na přemýšlení. Roku 1886 se konalo první mistrovství světa v šachu a jeho vítězem a prvním oficiálním mistrem světa se stal pražský rodák Wilhelm Steinitz. Přibližně v této době také došlo ke změně ve stylu hry. Dřívější dynamickou a útočnou strategii, takzvaný romantický styl, nahradila důkladně propracovaná taktika s postupně připravovanými útoky a důmyslnou obranou.

Z pohledu této moderní strategie je možné říci, že partie dřívějších mistrů obsahovaly četné nedostatky a více dbaly na elegantní řešení a překvapivé momenty. I přes obrovské množství partií, které se na šachovnici mohou dnes odehrát, jsou některá zahájení prozkoumána na mnoho tahů dopředu a pro profesionální šachisty tak opravdová partie začíná až po jejich odehrání.

Posledním a zásadním milníkem, který se ve světě šachu odehrál, bylo zapojení počítačů a výpočetní techniky. Vždyť obtížnost šachů tkví v množství kombinací a počtu kroků, které je hráč schopen předvídat. První snahy o vytvoření automatického stroje byly spíše úsměvné. V roce 1771 představil bratislavský vynálezce Wolfgang von Kempelen zařízení zvané Turek, které údajně dokázalo samo odehrát šachovou partii. Postavou drobný šachista, který byl v útrobách stroje ukryt, byl zřejmě výrobním tajemstvím.

TIP: Kolik je v jedné šachové partii možných tahů? Více než atomů v pozorovatelném vesmíru!

Prvním skutečným počítačem, který svým šachovým uměním překonal člověka, byl superpočítač Deep Blue. Ten v roce 1996 porazil mistra světa Garriho Kasparova a nastartoval tak éru nadvlády počítačů. Díky rozvoji na tomto poli vznikla od té doby řada ještě dokonalejších strojů, které už ani nezápolí s člověkem, nýbrž s jiným strojem. Šachy se tak staly další z řady deskových her, u nichž člověk vyklidil pomyslný trůn.