Mezi křížem a půlměsícem: Nečekané dopady křížových výprav

Ačkoliv dnes vnímáme evropskou kulturu a civilizaci oproti té blízkovýchodní jako tolerantnější a vyspělejší, ve středověku panovala opačná situace. Západní křesťané, a především jejich elita v podobě těžkooděných rytířů, sice vynikali bojovou silou – ale z hlediska obchodu, služeb a uměleckých či vědeckých oborů značně zaostávali za Byzancí i muslimskými státy, které prakticky přímo navazovaly na dědictví antické Římské říše. 

Křížové výpravy a následná přítomnost západních křesťanů v Levantě (jak se tradičně nazývá východní Středomoří) znamenaly v letech 1096–1291 krvavý střet kultur, během něhož se však západ a východ také příznivě ovlivňovaly a vzájemně obohacovaly. Křesťanští poutníci přivezli do Evropy učení antických filozofů, lékařů a přírodovědců. Ostatně knihovny významných emírů a mnoha muslimských měst obsahovaly tisíce svazků, zatímco nejbohatší klášterní bibliotéky v Evropě jich obvykle čítaly pouhé desítky.

Křesťané se později s muslimy rovněž politicky spojovali, a v mnoha ohledech byli dokonce nuceni přejímat jejich styl života. Uvedené se samozřejmě netýkalo náboženství, ale třeba oblékání, protože těžké evropské šaty se do horkého podnebí naprosto nehodily, a luxusní látky dovážené z východu navíc voněly přepychem. Mnozí šlechtici ze vznešených západních rodů proto chodili v turbanech či v cizokrajných beduínských pláštích zvaných burnus. Zmíněné oděvy přitom navlékali i přes válečnou zbroj a na přilbě jim vlál bílý šátek kefíja, utažený kolem hlavy páskem.

Moudřejší a čistější

V kupeckých domech mohli poutníci ze západu obdivovat mozaiky a mramor, na podlahách ležely koberce a okna chránily před přílišným slunečním žárem damaškové závěsy. Oproti chudé Evropě, kde i šlechtické rodiny musely žít ve studených hradech s minimem vybavení, byl místní luxus na dosah: Západní dobyvatelé si tedy pořídili bohatě vykládaný nábytek, jídlo si nechávali nosit na stříbrných talířích a jedli módní vidličkou. Pravidelně si dávali prát ložní prádlo a z kohoutků jim skrz římské akvadukty proudila čerstvá voda. Něco takového byste v tehdejší západní Evropě hledali jen stěží.

Opačným směrem se toho zdaleka nepřeneslo tolik: V Sýrii a okolních zemích se například zachovalo několik křižáckých hradů, v nichž se prvky muslimské architektury snoubí s tou západoevropskou. Válečné umění Evropanů představovalo jednu z mála oblastí, jejíž kvalitu muslimové uznávali. A pevnostní stavitelství, které se tenkrát rychle rozvíjelo v Normandii i Británii, se stalo hodným napodobení. Místní civilizaci, jež mezi 8. a 13. stoletím zažívala zlatý věk, neměla kulturně jinak velmi omezená Evropa se svou striktní interpretací svatých knih příliš co nabídnout.

Opovrženíhodní vetřelci

Muslimové říkali křižáckým „vetřelcům“ Frankové, ačkoliv příchozí Evropané neměli s původně germánským kmenem prakticky nic společného. Pojmenování vzniklo zkomoleninou, protože většina prvních dobyvatelů přišla z Francie. Arabský emír Usáma ibn Munkíz měl mezi Franky mnoho přátel, přesto jimi jako celkem pohrdal. Do svých pamětí si zapsal: „Každý člověk, který pozná jejich záležitosti, musí chválit Alláha a uctívat Ho. Neboť v nich vidí jakýsi druh zvířat, jež mají ctnost statečnosti a bojovnosti, ale žádnou jinou, podobně jako jiná zvířata mají jedině vlastnost síly a schopnost nosit těžké náklady.“ Munkíz žil v letech 1096–1188, a zažil tedy největší rozkvět křižáckých států. A i když se s některými Franky spřátelil a pokoušel se pochopit jejich zvyky a chování, většinu života s nimi bojoval.

Některé zvyklosti muslimy doslova šokovaly. Z vyprávění jistého Sálima, správce lázní, lze pochopit rozdílné pojetí muslimských a křesťanských mravů ve zmíněné veřejné instituci: „Přišel tehdy do lázní jeden z jejich rytířů. Oni nesnášejí, aby v lázni měl někdo kolem pasu uvázaný šátek. Vztáhl tedy ruku, strhl mi z boků šátek a odhodil ho. Podíval se na mne – právě nedávno jsem si depiloval ohanbí – a zvolal: ‚Sálime, výborně! Při pravdě mé víry, udělej mi to také tak!‘ Vyholil jsem ho tedy. Povídá: ‚Sálime, při pravdě mé víry, udělej to také mojí dámě!‘ míně tím svoji ženu. Jeho sluha přivedl paní a ona se položila na záda. Vyholil jsem jí tedy chlupy, zatímco její manžel seděl a díval se na mne.“ Pro muslima bylo přitom naprosto nemyslitelné, aby se cizí muž dotýkal jeho ženy…

Tři dny vraždění

Po celou dobu své přítomnosti na Blízkém východě zůstali Frankové cizím prvkem, který se odmítal přizpůsobit tamním podmínkám. Jejich vyhnání tak znamenalo pouhou otázku času. Zpočátku těžili z prvku překvapení, neboť je Turci i Egypťané považovali za nové vojsko byzantského císaře. Druzí zmínění jim dokonce nabízeli dohodu, podle níž mohli obsadit severní Palestinu, o niž Byzanc přišla jen krátce předtím. Křižáci však o žádné dohody s nevěřícími nestáli. 

Při první výpravě roku 1098 dobyli Antiochii a o rok později jim padl do rukou i Jeruzalém, kde se naplno projevila jejich brutalita. Rabování a vraždění muslimů, židů i místních křesťanů trvalo tři dny, během nichž se lidé na ulicích údajně brodili po kolena v krvi. Dobyvatelé proto v očích muslimů navždy zůstali nesmiřitelnými a barbarskými válečníky, které není radno podceňovat, ale zároveň jsou pro svou krutost hodni opovržení.

Hlavní cíl výpravy křižáci každopádně splnili, načež potřebovali zavést nové společenské uspořádání. Vzniklo tak Jeruzalémské království, jemuž byly – spíš teoreticky – podřízeny další tři státečky ležící na sever od něj: přilehlé hrabství Tripolis, knížectví Antiochie dále na pobřeží Středozemního moře a hrabství Edessa ve vnitrozemí na severovýchodě. Na Blízký východ tak ovšem Evropané nepřinesli žádnou převratnou novinku. I muslimové totiž vyznávali podobný princip, kdy emírové reprezentovali místní šlechtu a vlastnili hrady či města s přilehlým okolím, kde pracovali rolníci.

Pýcha předchází pád

Přestože Frankové zůstávali v zemi muslimů cizím prvkem, neznamená to, že by se nezačlenili do lokálních struktur. Tureckým vládcům disponujícím obvykle omezenou vojenskou silou ostatně nezbylo než je brát jako nové hráče. Křižácké státy se totiž táhly kolem celého pobřeží, k němuž Turci potřebovali přístup kvůli obchodu. Na sever od nich už ležela Byzanc a na jihu nepřátelský Egypt s vládnoucími šíity, jejichž víra byla pro sunnitské Turky horší než křesťanství. Právě popsaných místních rozporů pak křižáci s chutí využívali.

Ovšem i Evropané museli svůj přezíravý a nenávistný postoj změnit. Zoufale se jim totiž nedostávalo lidí, obzvlášť když se část křižáků po dobytí Jeruzaléma vrátila do Evropy, protože svoji misi považovali za splněnou. Většinu nových poddaných tvořili muslimové a židé, které nemohli nutit k odchodu či ke změně víry. Zbytek představovali syrští nebo arménští křesťané, tedy z pohledu katolíků vlastně odpadlické sekty, jež se od pravé víry odklonily v prvních staletích „po Kristu“. Frankové se museli naučit jednat i s muslimy: Uzavírali s nimi různá účelová spojenectví, občas dokonce obrácená proti vlastním souvěrcům. Tak se roku 1108 odehrála první bitva, v níž na obou stranách stáli křesťané i muslimové. Emír Ridván z Aleppa tehdy po boku knížete Tankreda z Antiochie porazil Turka Chavaliho z Mosulu a hraběte Balduina z Edessy.

Spolu proti křižákům

Jediné štěstí Franků spočívalo v muslimské roztříštěnosti – mezi Turky, Kurdy, Araby a Egypťany panovala hluboká řevnivost. Jednotlivé státy nebo i lokální vládci spolu vedli drobnou, ale v podstatě permanentní válku v podobě loupeživých výprav a bojůvek. Jednou za čas se prostě některý z emírů vydal se svou družinou proti Frankům či proti jiným muslimům, načež mohl očekávat brzkou odplatu. Úmrtnost křesťanů v prohraných bitvách byla ovšem neobyčejně vysoká, a jelikož tažení záviselo na posilách z Evropy, znamenaly řídnoucí řady značný problém. Místa po vojácích tak zaplňovali kupci, mladí šlechtici, noví členové rytířských řádů, duchovní i obyčejní lidé. Frankové svým vpádem paradoxně přispěli k tomu, že se muslimové časem sjednotili proti společnému nepříteli. Pod praporem Koránu se tak zrodila nová svatá válka – džihád. Původní význam slova zněl „zápas“, přičemž odkazovalo především k osobnímu boji za zlepšení sebe sama. Právě v popsané době však výraz získal politický a vojenský podtón.

Mosulský atabeg Zengí dokázal s novou ideologií spojit znesvářené turecké rody a systematicky se obrátit proti křesťanům. Jeho vrcholný úspěch znamenalo dobytí Edessy roku 1144, čímž padla nesmírně důležitá severní obranná hráz křižáků a muslimům se otevřela cesta k dalším útokům. Zengího syn Núr ad-Dín se pak zhostil otcovy role a rozšířil svůj vliv až do Egypta, kde jeho kurdští služebníci Širkúh a synovec Saladin postupně potlačili moc chalífy i vezírů. Saladin se poté sám stal sultánem a po smrti Núr ad-Dína převzal vládu také v Sýrii.

Vykoupení Jeruzaléma

Saladin si získal skvělou pověst i u svých křesťanských protivníků. Třebaže se nebál ani krutosti, proslul milosrdným a rytířským chováním. Armádu křesťanů nejprve doslova rozdrtil u Hattínu v roce 1187 a posléze s obtížemi dobyl také Jeruzalém. Oproti brutálnímu řádění křižáků o devadesát let dřív ovšem dovolil obráncům, aby se ze zajetí vykoupili, a převzal město takřka neporušené.

TIP: Masakr u Akkonu: Proč nechal Richard Lví srdce pobít muslimské zajatce?

Po zmíněném těžkém fiasku následovala v letech 1189–1192 třetí křížová výprava, v níž anglický král Richard Lví Srdce zajistil další existenci křižáckých států do roku 1291, přestože Jeruzalém znovu nezískal. Území křižáků se významně zmenšila a Frankové na Blízkém východě spíš už jen živořili: Přestali být silou, s níž by domácí museli za každých okolností počítat. Na sklonku 13. století se pak proměnili ve snadnou kořist mamlúků coby nových vládců Egypta, kteří nebyli vůči „nevěřícím“ ani zdaleka tak tolerantní jako Turci či Arabové.