Město bez hranic: Mašhad je íránskou Mekkou i hlavním městem šafránu

Náboženství hraje v Íránu klíčovou roli. Většinovou vírou je islám, respektive jeho šíitská větev, v níž mají výsostné postavení imámové, vzdálení potomci proroka Mohameda. Právě Mašhad na severovýchodě země pak díky tamní hrobce imáma Rezy představuje nejposvátnější město Íránu, kterému se přezdívá „íránská Mekka“. 

Mnohým cestovatelům se při zmínce o asijské zemi vybaví krásná města Isfahán, Šíráz, Jazd nebo Teherán. Mašhad na tomto seznamu nefiguruje – drží si totiž svou náboženskou auru a masivní příliv západních turistů nezažívá. Nicméně pro poutníky z Iráku, Pákistánu, Afghánistánu, Střední Asie, Ázerbájdžánu či Blízkého východu je magnetem již dlouhá staletí a stal se vůbec nejnavštěvovanějším městem země. 

Zásluhou sultána Sandžara 

Imáma Rezu pochovali v roce 817 nebo 818 na území dnešního Mašhadu a jeho tělo tam spočívá dodnes. Právě díky hrobce Prorokova potomka dostal někdejší Sanabad nové jméno Mašhad, v překladu „město mučedníka“. V průběhu staletí se mnozí sunnitští vůdci snažili, aby se na místo posledního odpočinutí zapomnělo. A nebýt seldžuckého sultána Ahmeda Sandžara, vládnoucího v první polovině 12. století, možná by se jim to i povedlo. 

Zmíněnému vládci se prý ve snu zjevil samotný Reza a panovník pak našel jeho hrob. Sultán navíc trpěl nevyléčitelnou nemocí a poté, co se hrobky dotkl, se údajně zázračně uzdravil. Roku 1118 nechal v místě postavit svatyni, pověst o zázraku se rychle rozšířila a do města brzy proudily davy věřících. 

Jedinečná mozaika

V dnešním Mašhadu žijí asi tři miliony obyvatel. Vzhledem k blízkosti Afghánistánu či Turkmenistánu na východě a Turecka nebo Iráku na straně druhé představuje unikátní mozaiku kultury Středního a Blízkého východu. Ročně jej navštíví tři miliony poutníků, a to jen podle střídmých odhadů – dle tamních duchovních prý do náboženského centra zavítá až 20 milionů lidí za rok.

Z Teheránu trvá cesta autobusem do Mašhadu asi 15 hodin. Město leží uprostřed neúrodné a prašné krajiny a nebýt menších říček a vody z kopců, zřejmě by tam život nikdy nebyl. Územím kdysi procházela Hedvábná stezka s tehdejšími centry Tús a Níšápúr. Obě města však Mongolové v 13. století srovnali se zemí, a Mašhad tak vyrostl prakticky z ničeho. 

Pulzující srdce

Autobusové nádraží na okraji metropole připomíná svým ruchem spíš bazar. Svolávání řidičů mikrobusů a sdílených taxíků savarí či běžných taxikářů se mísí s všudypřítomným hlasitým troubením. Mašhad jako by neměl hranice: Hlavní cesta, která jej protíná, se zdá být nekonečná, a okrajové šedivé čtvrti se rozlévají všemi směry. 

V centru návštěvníka obklopí pěkné hotely, luxusní apartmány, bazarové ulice a nakonec špičky zlatých minaretů, které soupeří o pozornost se zlatou kupolí: Tyčí se nad obrovským komplexem Haram-e Motahari Razaví, jemuž se říká „svatyně imáma Rezy“. Sbíhají se k němu všechny ulice, náměstí i cesty, a představuje tak srdce města. Pulzuje životem od časného rána až do noci a pro poutníky zůstává otevřený pořád.

Větší než Vatikán 

Hlavní hrobku svatyně imáma Rezy se zlatou kupolí obklopuje sedm obrovských nádvoří. Dohromady utvářejí komplex s úctyhodnou rozlohou téměř 600 000 m², tedy větší náboženský prostor, než jakým je křesťanský Vatikán. Zdejší lidé mají místo v posvátné úctě, a pokud kráčejí po ulici, na jejímž konci se objeví minarety svatostánku, na chvíli se zastaví, položí si pravou ruku na srdce a pokloní se. Někteří se pomodlí, vysloví pár vět a teprve poté pokračují dál. 

Historie svatyně se nerozlučně pojí s dějinami celého Mašhadu. Každá éra či panovnická dynastie tam zanechala nezaměnitelný otisk, a komplex tak můžeme vnímat i jako historické a architektonické muzeum. Ještě v roce 1333 jej slavný arabský cestovatel Ibn Battúta popisoval jako místo plné ovocných stromů. Dnes zeleň vystřídaly dvě desítky okázalých staveb, včetně mešit, madras neboli islámských náboženských škol a také bývalého karavanseráje, kde se mohly při dlouhých cestách občerstvit karavany. 

Pod zlatými minarety

Turisté, kteří nevyznávají islám, by měli počkat u brány na některého z dobrovolníků, jenž je komplexem provede. Na prohlídku se však můžete zkusit vydat i samostatně, a pokud budete mít štěstí a dav vás bude tolerovat, můžete s ním pokojně splynout. Některá místa ovšem na vlastní oči spatří pouze muslim přicházející na modlitbu. 

Hned za vstupem se nachází obrovské první nádvoří. Pokrývají ho stovky koberců vyzývajících k večerní modlitbě, na nichž už přes den odpočívají celé rodiny i osamělí poutníci. Opodál lidé umývají podlahu a vše září čistotou. Denně v areálu pracuje několik stovek dobrovolníků: Mají sice své zaměstnání či studují, přesto pravidelně přicházejí, aby pomohli. 

Za vůní ráje 

Nad hlavami návštěvníků se tyčí vysoká tyrkysová kupole. Zmíněný odstín je na Středním východě i v celé Střední Asii velmi populární, protože prý odráží uhranutí a zlý pohled. Mešitu nechala počátkem 15. století postavit manželka panovníka Šáhrucha, jenž byl synem zakladatele Tímúrovské říše Tamerlána. Gohar Šád milovala umění a architekturu a podporovala rozvoj měst i v jiných zemích, jak dokládá například afghánský Herát. 

Na dalším nádvoří se však „kulisy“ mění, tyrkys mizí a kupole s minarety se blyští zlatem. Právě pod ní, ukrytá za stříbrnými mřížemi, spočívá památka nejcennější: hrobka imáma Rezy. Místo je prosycené vůní růží, jež má evokovat ráj. Lidé se tlačí – muži a ženy odděleně na své straně. Věřící se snaží alespoň na okamžik dotknout posvátných mříží. Dav v extatickém vytržení sborově pláče, naříká a otřásá se bolestí. 

Ve svatyni lze ovšem potkat nejen šíity, ale i řadu sunnitů. Také oni svým způsobem uctívají Rezu, neboť patří do linie proroka Mohameda. Do Mašhadu je však přivádí jiná postava – slavný chalífa Hárún ar-Rašíd, kterého známe z Pohádek tisíce a jedné noci. Zmíněný vládce zemřel v místech dnešního města a jeho ostatky spočívají ve stejném posvátném komplexu. 

Hlavní město šafránu

Po povznášejícím zážitku se můžete ponořit do spleti „bazarových“ ulic, kde koupíte typické cizrnové či zázvorové koláčky, nomádské a turkmenské koberce, černý čaj, nahrubo nasekaný cukr nabat, hedvábné šátky, sušené bylinky i exotické koření. Nejtypičtějším zbožím je však šafrán, který se získává z rozsáhlých záhonů v okolí města. I zde je zmíněné koření velmi vzácné, ale nikde ho nekoupíte tak levně. Místní jej navíc zbožňují, a v Mašhadu tak narazíte na šafránovou zmrzlinu, koláčky, sušenky, nápoje, kostky cukru i čaj. 

Večer město neutichá, právě naopak. Arabština se mísí s perštinou, ulice se zcela zaplní a všude se vznáší vůně kebabů, jíž málokdo odolá. A kdo se chce zasnít do příběhů staré Persie, může usednout do čajovny a dát si černý čaj s kardamomem nebo šafránem. S každým douškem se pak Mašhad vpíjí hluboko pod kůži.