Matka se synem i věční rivalové: Spoluvláda Marie Terezie a Josefa II. (1.)

„Dnes, 13. března Léta Páně 1741, mezi druhou a třetí hodinou Její Výsost královna uherská a česká, arcivévodkyně rakouská, naše nejmilostivější kněžna a paní šťastně porodila krásného a ztepilého arcivévodu k nevýslovné radosti panstva a k velké potěše všeho lidu,“ psalo se ve zprávě z novin. 

Rozmazlený princ

Malý arcivévoda byl pohledné dítě: na obrazech z té doby vidíme blonďáčka s kulatým obličejem, vykukujícím sveřepě zpod husarské čapky, jak mává šavlí. Všechny zprávy hovoří o tom, jak nadměrná péče mu byla prokazována a jak ji uměl zneužívat. Něco o tom věděl i pruský vyslanec u rakouského dvora. Jinak by v raportu do Berlína nenapsal: „Má pyšný a namyšlený výraz a takový i je. Už teď má o sobě nejvyšší mínění. Kromě toho, že je namyšlený, je i svéhlavý a tvrdohlavý – raději se nechal potrestat, než by prosil o odpuštění.“ Jako zvláštnost uvádí, že jistá jídla Josef prostě odmítal. Jeho odpor zlomil až jeden lokaj, který ho v přestrojení vystrašil svým hromovým hlasem, údajně slovy ve smyslu: „Jestli to ty spratku okamžitě nesežereš, tak teprve uvidíš!“

O čempak ještě pruský vyslanec referoval? „Císařovna arcivévodu zbožňuje a promíjí mu mnoho chyb, ta která by ho měla potrestat. Přesto u ní občas probleskne snaha po jisté přísnosti.“ Marie Terezie v hněvu několikrát připadla na myšlenku, že by Josífek měl dostat nářez rákoskou, ale pokaždé od toho opustila, když jí bylo zdůrazněno, že rakouští arcivévodové nikdy nebyli biti. A dochoval se bonmot Marie Terezie: „Taky podle toho vypadali.“ Malé dítě mělo vedle sebe v Hofburgu hektickou a neúnavnou matku a otce, který trávil většinu času na lovu nebo byl v zajetí četných milostných avantýr.

Všechno po vůli

Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, musíme dodat, že maminka svého synka neviděla skrze nějaký růžový opar. O tom svědčí i dopis, který napsala uherskému důstojníkovi, jenž se měl podílet na princově vojenské výchově: „Jisté je, že [...] se mu v jeho požadavcích vyhovovalo přespříliš a že ho obzvlášť jeho sloužící různým pochlebováním a nevhodným vyzdvihováním jeho důležitosti svedli k tomu, že chtěl, aby ho všichni ctili a poslouchali. I když tyto sklony abbé [jeho učitel] svou péčí a výukou trochu napravil, a i když můj syn má přece jenom dobré srdce, vidím, že jeho čilost stále náramně vzrůstá. Z toho pak pramení jeho vážně míněný požadavek, že mu všechno musí být po vůli. Pozoruji na něm rovněž, jak je mu zatěžko přiznat svou chybu. Stydí se za ni a pokouší se ji zastřít výmluvami, jen aby se nemusel přiznat a pokořit se.“ 

Na učitele neměl Josef moc štěstí. Matka mu obstarala ctihodné starce, ve svých oborech ceněné kapacity, kteří se však s uměním pedagogiky nikdy nepotkali a obtížné dítě nedokázali zvládnout. Všichni se snažili především zlomit Josefovu tvrdohlavost. Josef nebyl vychováván a vzděláván, byl cepován. Dostalo se mu samostatné výchovy, což znamená, že se musel učit intenzivněji než děti vzdělávané ve školách a že odpadala zábava s kamarády. Byl přesazen do světa dospělých. Výchova a vzdělávání se protahovaly až do nočních hodin. Přitom se vyučovalo i v neděli.

Ve stínu Fridricha II.

Když vypukla v rámci celoevropského konfliktu další válka s Prusy, později zvaná sedmiletá (1756–1763), bylo Josefovi patnáct let. To znamená věk, kdy chlapec dozrává v muže a kdy se loučí se svým dětstvím. Na jeho podobizně z té doby vidíme tvář s ostrým nosem a výsměšnými rty – jenom oči si ponechaly světlou modř, i když jejich pohled zpřísněl a ztvrdl. Toužil obnovit čest svého rodu, chtěl být novým Alexandrem, novým Caesarem.