Masaryk jako akademik: Druhá tvář „Prezidenta Osvoboditele“
Masaryka dnes vnímáme primárně jako prezidenta a politika, ale po většinu života byl především akademickým vědcem
Jak vůbec Masaryk postupoval jako vědec? Snesla by jeho vědecká práce dnešní měřítka? Podle profesora Havelky je to velmi složitá otázka.
Průkopník sociologie
Masarykovy metody odpovídaly dobovým standardům a v určitém smyslu je dokonce předbíhal. To například dokládá jeho spis Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty publikovaná roku 1881 v němčině. Z dnešního hlediska však byly Masarykovy metody poněkud problematické. Vycházel ze zásad takzvané morální statistiky, která sbírala data o problémech sociálního života jako je prostituce, alkoholismus nebo třeba právě sebevražednost. Problematičnost této metody spočívala v tom, že si Masaryk a jiní nepoložili otázku, v čem jsou tyto sběry dat nesouměřitelné. Přesto je Sebevražda Masarykův nejvýznamnější vědecký spis a že v ní vykročil k velmi modernímu a zajímavému pojetí. Svědčí o tom i fakt, že se na tuto knihu odvolával i jeden ze zakladatelů moderní sociologie Émile Durkheim, který tvrdil, že na Masaryka v určitém smyslu navazuje.
V Praze, kam přišel v roce 1882 z Vídně, měl Masaryk jako vědec problémy. Z evropského vědeckého světa přišel do značně provinciálního prostředí a jeho kolegové brali jeho podněty spíše jako poučování než jako výzvy k diskuzi. To se pak projevilo i během sporu o smysl českých dějin. Hlavní Pekařova námitka byla, že Masaryk není nejen historikem, ale vlastně ani vědcem. Skrývala se za tím nedůvěra k teoretickým konceptům, jednoduše řečeno k tomu, že věda nezačíná zjišťováním faktů, ale zjišťováním problému, na která pak hledáme odpověď. Masaryk se domníval, že při vývoj společnosti (či přímo pokroku) je širší problém, který nelze vysvětlit jen časovou následností událostí, jak to nabízí historie.