Machu Picchu: Příběh města v oblacích

Americký archeolog Hiram Bingham (1876–1956) se ocitl v koncích. Pátrání po prastarém městě Vilcabamba, v němž nalezli poslední Inkové útočiště před Španěly, opět končilo ve slepé uličce. Dlouhé měsíce se prodíral džunglí, nasazoval život na strmých horských stezkách, přesto hrozilo, že veškerá snaha přijde vniveč. Pak, 23. července 1911, se na neúnavného objevitele konečně usmálo štěstí. Místní sedlák Melchor Arteaga si vzpomněl na rozsáhlé rozvaliny města, které ještě žádní odborníci nikdy nezkoumali. Podle hory, na níž se rozkládalo, se mu říkalo Machu Picchu čili Starý vrch.

Cesta k vrcholkům

Druhý den ráno Arteaga svolil, že Binghama na ono místo dovede. Za setrvalého mrholení dlouze stoupali příkrým terénem až k rolnické chýši, kde si Arteaga vyžádal pomoc domorodého mladíka. Pak stačilo pár minut cesty provlhlou vegetací a otevřel se jim velkolepý pohled.

Táhly se před nimi řady kamenných staveb, do nichž po staletí nevkročila lidská noha. Přestože se na nich nesmlouvavě podepsal zub času i houževnatá džungle, stále výmluvně svědčily o vysoké úrovni tehdejší civilizace. Bingham na první pohled poznal zručnou práci inckých kameníků. Konečně našel, co hledal, nepochyboval o tom, že hledí na pozůstatky legendární Vilcabamby. 

Ve skutečnosti všechno bylo trochu jinak. Vilcabambu objevil Bingham již dříve, jednalo se o naleziště v lokalitě Espiritu Pampa v provincii Cuzco. Připadalo mu však málo velkolepé, proto mu nevěnoval zaslouženou pozornost. Do smrti věřil, že se poslední výspa incké civilizace nacházela právě na Machu Picchu. Jeho životní omyl však neubírá zapomenutému městu na významu. Machu Picchu se stalo neocenitelným pramenem pro poznání incké společnosti a dodnes patří k oblíbeným cílům turistů, které přitahuje jeho tajuplná historie. 

Na tahu je věda

Machu Picchu, vzdálené asi osmdesát kilometrů od Cuzca, vzniklo v nadmořské výšce 2 430 metrů v horském sedle mezi dvěma andskými vrcholky. Z toho první dal městu své jméno, druhý – Huayna Picchu čili Nový vrch – tvoří nezaměnitelnou součást zdejší scenérie. 

Není jisté, jak se mohlo stát, že takto významná lokalita unikla pozornosti španělských conquistadorů i západních badatelů, třebaže místní o jeho existenci jistě měli povědomí. Binghamův velkolepý objev tedy zprostředkoval vědcům celého světa fascinující pohled na ztracené dědictví incké civilizace a zároveň nastolil řadu dalších otázek. Z nich nejpodstatnější se zdála nasnadě. Kdo toto velkolepé město postavil a co ho k tomu vedlo? 

Nadcházející desetiletí se nesla ve znamení teorií, které se pokoušely záhadu vyřešit. Inkové nepo­užívali písmo, badatelé proto nemohli pro svá tvrzení hledat oporu v historických pramenech. Nezbývalo než s pomocí nepřímých důkazů, především archeologických nálezů, zvážit všechny více nebo méně pravděpodobné varianty od kultovního centra po odlehlou horskou pevnost. Posun v bádání přinesly teprve nejmodernější metody výzkumu, s jejichž pomocí se podařilo podrobně analyzovat veškerý nalezený materiál, včetně dvou stovek lidských koster. To ve svém důsledku vedlo k vyloučení některých méně pravděpodobných hypotéz. 

Dnes už tedy víme, že Machu Picchu nesloužilo jako pevnost nebo jako klášter Slunečních panen (i tak zněla jedna z možných teorií). Odborníci se vesměs přiklání k variantě, podle které nechal město vystavět devátý inka Pachacuti, sloužilo jako jeho druhé sídlo, ale také jako významné správní a náboženské centrum. 

Devátý inka

Energický vladař Pachacuti přistoupil k rozsáhlé reorganizaci říše a jeho reformy zahrnovaly také velkolepý stavební program. Budoval chrámy, paláce, ba i celá města, která nechal propojit funkční sítí silnic a mostů. Představa mocného opevněného sídla na hranicích s Bolívií mu přitom určitě nebyla proti mysli. 

Moderní historici někdy Pachacutiho vzhledem k jeho dobyvatelské ctižádosti srovnávají s Filipem II. Makedonským. V letech 1438 až 1471 se Pachacutimu skutečně podařilo dosáhnout mimořádného územního rozmachu, který završil jeho syn Túpac Yupanqui – za jeho vlády se mocná Incká říše rozrostla po celé oblasti dnešního jižního Peru, na severu sahala až k ekvádorskému Quitu a na jihu do Kolumbie.

Při rozšiřování svých držav si Inkové nijak nepotrpěli na brutální násilí, dávali přednost vyjednávání a chytrým diplomatickým tahům. Na druhou stranu, pokud se některá země vzpouzela, nezdráhali se přistoupit ani k použití síly. Příslušnost k Incké říši ostatně obnášela nemalé výhody, například přístup k redistribuci potravin nebo k luxusnímu exotickému zboží. 

Významnou roli hrála také obdivuhodná síť silnic, jejichž celková délka mohla dosahovat třiceti nebo dokonce padesáti tisíc kilometrů. Sestávala ze dvou paralelních hlavních komunikací. Jedna se táhla podél tichomořského pobřeží, druhá probíhala mezi horami, obě přitom spojovala řada menších cest a mostů. Za tyto civilizační vymoženosti Pachacuti vyžadoval od porobených národů podíl na úrodě, zboží či lidské práci podle možností konkrétního regionu.

Římané Nového světa

Stačil jediný pohled, aby Hiram Bingham poznal, že má před sebou dílo zručných inckých architektů. Ve stavitelství totiž Inkové dosáhli mimořádného pokroku, pro který se jim někdy přezdívá Římané Nového světa. Machu Picchu nabízí celou řadu příkladů jejich mistrovství. Používali klasickou stavební techniku kvádrového zdiva. Pravidelné kamenné bloky kladli těsně vedle sebe bez použití pojiva (například malty). Tento systém se osvědčil při častých zemětřeseních – budovy při nich vykazovaly obdivuhodnou stabilitu –, vyžadoval však precizní opracování každého kamenného bloku, aby do sebe zapadaly jako obří skládačka. Inkové přitom samozřejmě neměli k dispozici moderní technologie, pracovali ručně, jen pomocí prostých dřevěných a kamenných nástrojů. Vzhledem k rychlému opotřebení jich museli mít k dispozici skutečně obrovské množství. Jejich dokonalé zdivo dodnes inspiruje architekty z celého světa, kteří se snaží osvědčené postupy prostudovat a přenést do jiných tektonicky neklidných oblastí. 

Kamenné úlomky vzniklé při přípravě stavebního materiálu – většinou se jednalo o žulu – také našly praktické využití. Inkové z nich budovali důmyslný systém odtokových kanálů, který v deštivé oblasti Machu Picchu bránil hromadění vody a následným sesuvům podmáčené, bahnité půdy. 

Město podobných rozměrů si vyžádalo obrovský objem namáhavé, úmorně monotónní práce, Pachacuti proto musel zaměstnat opravdu početnou armádu dělníků. Předpokládá se, že se na stavbě podíleli obyvatelé vázaní pracovní povinností mita, ta v andském hospodářství představovala jeden z osvědčených způsobů odvádění daní. Podle odhadu odborníků město stavělo úhrnem pět tisíc dělníků, kteří se po dokončení tohoto konkrétního zadání přesunuli k dalším dílčím úkolům. 

Nebeské město

Jako v každém městě také v Machu Picchu lze najít celou škálu rozmanitých staveb od strážnice a vězení přes královský palác po chrámy zasvěcené slunci a posvátným zvířatům, nescházejí zde ani vodní fontány. Převažujícím typem architektury však zůstává obytný dům. 

Předpokládá se, že ve městě žila asi tisícovka obyvatel. Většinou to byli takzvaní yanaconové, tedy služebníci nejvyšších inckých hodnostářů, kteří zajišťovali hladký chod města na všech úrovních. Pečovali o úrodu dozrávající na okolních úhledných terasách, udržovali budovy i přilehlé komunikace v dokonalém stavu, věnovali se správním záležitostem, a kdykoliv do města zavítal královský dvůr, postarali se o jeho pohodlí. 

Machu Picchu ve své době působilo jako rozsáhlejší obdoba viktoriánského letního sídla, nebo dokonce moderní královské rezidence. Pro srovnání, obslužný personál dnešního Buckinghamského paláce tvoří téměř dvě stovky lidí. V tomto kontextu nám tisíc duší, které pečovaly o blaho Syna slunce a jeho nejbližších, nepřipadá jako nijak přehnaný počet.

Machu Picchu však nesloužilo jen k odpočinku, pravděpodobně se jednalo o náboženské, ale také administrativní centrum, které zásadním způsobem přispívalo ke správě Incké říše. Mnozí yanaconové se také věnovali pilné úřednické práci. Někteří pocházeli z blízkého okolí, jiní – dočasně, nebo natrvalo – přicestovali na rozkaz svého vládce ze vzdálenějších částí impéria. Výzkum kosterních pozůstatků z Machu Picchu klade původ některých jedinců až na hranice s Bolívií, ke břehům jezera Titicaca nebo na jihoamerické pobřeží.

Aby si inčtí hodnostáři a kněží zajistili oddanost svých služebníků, zavedli pro ně zvláštní systém odměn. Yanaconové mohli za věrné služby získat věcné dary, například hřejivé tkaniny, ale také zemědělskou půdu. K jejich „zaměstnaneckým benefitům“ dále patřila i účast na hostinách a slavnostech. Zkoumané kosterní pozůstatky nenesou stopy namáhavé fyzické práce, s obslužným personálem se tedy zřejmě zacházelo vlídně a s respektem. Z toho lze soudit, že se za příslib pohodlného života v panovníkově blízkosti dost možná vyplatilo přetrpět útrapy delší cesty i odloučení od původní rodiny.

Otázky a odpovědi

Machu Picchu vyrostlo v obdivuhodně krátkém čase a s mimořádným vzepětím lidských sil, doba jeho největšího rozkvětu však patrně nepřesáhla ani celé století. Podle původního záměru Inků mělo přetrvat věky, vždyť vzniklo na významném kultovním místě – svědčí o tom mimo jiné množství slunečních chrámů i orientace staveb na základě slunovratu. Odborníci přesto soudí, že zřejmě nešlo primárně o náboženské centrum. Stejně tak zůstává nejisté, proč vlastně Inkové toto velkolepé pevnostní místo relativně rychle zanechali svému osudu. 

V dnešní době se nám jako nejschůdnější jeví teorie, podle níž za vlády Pacachutiho syna Túpaca a vnuka Huayny Cápaca dosáhla incká společnost vrcholu, poté však začala zvolna upadat. Krátce nato se mezi dvěma dědici trůnu, Atahualpou a Huáscarem, rozpoutala bratrovražedná válka o trůn, zkázu pak ve třicátých letech 16. století završil příchod Španělů. Conquistadoři, vedení Franciscem Pizzarem, dokázali využít rozbrojů na domácí půdě k vlastním strategickým záměrům a postupně si inckou říši podmanili. 

Machu Picchu však jeho obyvatelé opustili spořádaně dost možná ještě před příjezdem dobyvatelů. Na zdejších dokonale zachovaných stavbách se nenašly sebemenší stopy bojů. Pokud by conquistadoři město našli, dozajista by je vydrancovali, ve španělských záznamech se ale o Machu Picchu nenajde jediná zmínka. Jak se zdá, skutečně dílem šťastné náhody uniklo jejich pozornosti.

Další, o poznání méně schůdná teorie tvrdí, že se Inkové z Machu Picchu nakazili od evropských kolonizátorů nebezpečnou nemocí. Mohlo se jednat například o neštovice, proti nimž byl jejich imunitní systém bezmocný. Kdyby se však na vylidnění města podílela epidemie, patrně by se zde nalezlo větší množství těl. Na druhou stranu je možné, že si část zdejšího společenství včas uvědomila nebezpečí a rozhodla se mu uniknout. Evropské nemoci při zkáze Incké říše nesporně sehrály velmi ničivou roli, do jaké míry se ale podílely na zániku Machu Picchu, zůstává předmětem akademických diskusí. 

Záhady však velkolepému městu v oblacích jen dodávají na přitažlivosti. Machu Picchu patří k nejobdivovanějším a nejnavštěvovanějším památkám na planetě. V roce 1983 se stalo součástí Světového dědictví UNESCO, pokračuje zde i podrobný archeologický výzkum. Odborníci nadále zevrubně zkoumají kosterní nálezy, artefakty i vše, co zůstalo ze zdejších staveb.

TIP: Zánik civilizací: Proč zkolabovaly mocné indiánské říše Inků a Aztéků?

Snaha pochopit inckou společnost, každodenní život ve městě i důvody, které vedly k jeho opuštění, přitom často vede jen k dalším otázkám. Odpověď na řadu z nich se možná nikdy nedozvíme, tajemství velkolepého města v oblacích tedy bude lákat i další generace milovníků historie.

Inkové: Největší říše předkolumbovské Ameriky

Článek je převzatý z Velké knihy Inkové. Vydejte se na poutavou výpravu do říše Synů slunce. Poznáte nejslavnější incké panovníky, ale také zvyklosti a řemeslnou zručnost jejich poddaných. Prohlédnete si velebné chrámy a velkolepé kamenné paláce. Knihu Inkové seženete u všech dobrých knihkupců, na stáncích nebo přímo od vydavatele na radostzpoznani.cz.