Ludvík Očenášek patřil k hlavním průkopníkům pozdější éry kosmonautiky
V neděli 2. března 1930 vypustil Ludvík Očenášek na Bílé hoře u Prahy několik raket na prachový pohon, které se lišily svou velikostí i konstrukcí
Bylo jich osm: malé, velké, jednostupňové i dvoustupňové. Na fotografii zapaluje jednu z posledních raket toho dne, která patří k větším a má hliníková stabilizační křidélka. Některé z raket dosáhly výšky až 2,5 km. Další pokusy prováděl i v bývalých lomech u řeky Sázavy. Protože však nesehnal mecenáše a ani jeho vlastní továrna nepřežila velkou hospodářskou krizi, musel svých raketových experimentů nakonec zanechat.
Pokusy s raketami
„Raketa je dopravní prostředek budoucnosti… její rychlostí mohli bychom dosíci každého místa na zeměkouli. Praktický smysl těchto pokusů? Doprava zboží ohromnou rychlostí na velké vzdálenosti! Že by bylo možno dopravovati dosavadními raketami živé bytosti – to zatím musím popříti,“ odpověděl Očenášek reportérovi časopisu Pestrý týden.
TIP: Zlaté české ručičky: Kteří naši vynálezci udělali díru do světa?
Továrník Ludvík Očenášek (1872–1949) patří, vedle německého konstruktéra a fyzika Hermanna Obertha (1894–1989), k hlavním průkopníkům pozdější éry kosmonautiky. Na rozdíl od svého přítele Obertha se jí ale už nedožil. Byl však jednou z nejvýraznějších postav české techniky prvorepublikového období. Tento rodák z chudé hornické rodiny se vypracoval až na zámožného majitele továrny na motory v pražských Nuslích. Jako vynikající konstruktér navrhoval a vyráběl např. nové typy jízdních kol, jednoplošných letadel, vodních člunů či bezhlučných kulometů, ale i tzv. „vzdušné torpédo“, využité v první světové válce francouzskou armádou. Po vzniku ČSR se zaměřil právě na pokusy s odpalováním raket na tuhé palivo. Za obou světových válek se Očenášek, přesvědčený sokol a bytostný demokrat, aktivně zapojil do domácího odboje.
