Litva: Baltský tygr v neohroženém tanci s ruským medvědem
Největší a nejjižněji položená baltská republika se čtvrtstoletí po získání samostatnosti jednoznačně orientuje západním směrem. Cestu k ekonomické prosperitě a klidu však kalí blízkost ruské kaliningradské exklávy a strach z možné invaze obřího souseda
Litevská vlajka se v této podobě používala už mezi léty 1918 a 1940, během krátké nezávislosti před druhou světovou válkou. Žlutá představuje slunce a prosperitu, zelená lesy, svobodu a naději, červená je symbolem statečnosti a krve prolité za vlast.
Na jaře roku 2004 se Litva stala členem Evropské unie a NATO, a završila tak důležitou část svého postsovětského vývoje. Rusko se ovšem na rychlé rozšiřování západních struktur směrem na východ dívá s velkou nevolí.
Tygr s nízkými daněmi
Přechod z plánované ekonomiky na tržní se neobešel bez finanční pomoci EU. Jakmile se však litevské hospodářství rozběhlo, zdálo se být k nezastavení – o zemi se dokonce hovořilo jako o „baltském tygrovi“. Jenže v roce 2009 nastal zásadní propad HDP, což mnozí ekonomové přičítali „přehřátí ekonomiky“ v souvislosti s globální finanční krizí, a o rok později dosáhla nezaměstnanost 17,8 %. Litva se přesto rychle vzpamatovala a pozvolný růst ji pak trvale zařadil mezi nejbohatší z nových členů Unie. Na počátku roku 2015 potom opustila svoji měnu litas a začlenila se do eurozóny.
Litevské hospodářství se stále víc orientuje na výrobu technologicky náročných produktů, zejména v oblasti elektroniky, biotechnologií a informatiky. Není vyloučeno, že se na růstu podílí i jednoduchá a velkorysá daňová politika – podle Eurostatu má totiž Litva třetí nejnižší daňové zatížení ze všech členů EU.
S „železnou lady“ v čele
Po získání samostatnosti se na litevské politické scéně vedly dlouhé debaty, jak by se měl stát řídit. Referendum v roce 1992 nakonec rozhodlo, že země bude mít prezidenta v rámci modelu poloprezidentské republiky, který tvoří kompromis mezi parlamentním a prezidentským systémem. Hlava státu zodpovídá za utváření zahraniční politiky a za národní bezpečnost.
Zmíněné pravomoci má v současnosti v rukou Dalia Grybauskaitėová, jež stojí v čele Litvy od roku 2009 a v roce 2014 byla zvolena podruhé. Za svůj styl vládnutí si vysloužila přezdívku „ocelová magnolie“ nebo také „železná lady“ (jak byla dřív titulována britská premiérka Margaret Thatcherová). Grybauskaitėová totiž zaujímá zcela nekompromisní a otevřené postoje, zejména ve vztazích k Rusku: V minulosti přirovnala Vladimira Putina ke Stalinovi a Hitlerovi, obřího souseda nazvala „teroristickým státem“ a varovala, že moskevská agrese „se může rozšířit Evropou a ještě dál“. Její kritici tvrdí, že se svým chováním stává plnohodnotným Putinovým protějškem.
Plot proti nebezpečí
Zdaleka ne všichni Litevci s rétorikou své prezidentky souhlasí a mnozí tamní politici se obávají, že dráždit takto ruského medvěda není šťastný nápad. Grybauskaitėová ovšem nehodlá ustupovat a ve stejném duchu se nesou i její další kroky. Loni vydalo litevské ministerstvo obrany příručku, jak by se měli občané chovat v případě ruské invaze, a bezplatně ji distribuovalo do domácností. Mimo jiné se v ní píše: „Výstřely za okny neznamenají konec světa.“
Před rokem také padlo rozhodnutí, že se k profesionální armádě přidají branci – a základní vojenská služba, kterou Litva v roce 2008 zrušila, byla obnovena. Mnoho Litevců včetně těch mladých však postoj hlavy státu sdílí, tudíž velkou část kvót pro brance naplňují dobrovolníci.
Nejnověji země zveřejnila záměr vybudovat podél 130 kilometrů dlouhé hranice s Kaliningradskou oblastí dvoumetrovou bariéru, jež by předešla jakékoliv ruské provokaci a zabránila pašování. Plot za 140 milionů eur by měl vyrůst do konce roku 2020 – a nebezpečný tanec kolem ruského medvěda tak pokračuje…
Stručné dějiny
Předky dnešních Litevců byli Baltové, kteří do regionu přišli kolem roku 2000 př. n. l. Zřejmě v roce 1240 sjednotil do té doby samostatné kmeny velkokníže Mindaugas, jenž pak roku 1251 přijal křesťanství. O dvanáct let později byl zavražděn, načež se Litevci vrátili k pohanství, ale země už zůstala jednotná.
Největší stát Evropy
Ve 14. století zahrnovala Litva díky uzavřeným spojenectvím a dobyvačným tažením většinu dnešního Běloruska a Ukrajiny – a na konci téhož století šlo o největší evropský stát. V roce 1386 se litevský velkovévoda Jogaila oženil s polskou princeznou Hedvikou z Anjou a polský sejm (parlament) ho zvolil králem. Vládce přijal jméno Vladislav II. Jagello a stal se zakladatelem dynastie Jagellonců. Přestoupil přitom na křesťanství a většina Litevců s ním.
Po další desetiletí měly obě země jednoho panovníka. V roce 1569 pak vytvořily tzv. Lublinskou unii, v níž Polsko postupně získalo navrch a polština se stala jazykem vládnoucí třídy. Hlavním protivníkem unie bylo Rusko, které si během 18. století prakticky podrobilo litevské území. Na konci téhož století si pak polské a litevské území zcela rozdělily Prusko, Rakousko a Rusko, unie zanikla a Litvu definitivně ovládl velký soused.
Pod trvalým útlakem
Devatenácté století se v Litvě neslo ve znamení ruského útlaku, zaměřeného proti tamnímu náboženství, jazyku a kultuře. Mnoho obyvatel proto uprchlo před represemi do Severní Ameriky. Za první světové války okupovali Litvu Němci, v únoru 1918 vyhlásil stát nezávislost, ovšem v roce 1940 jej obsadili Sověti. V letech 1941–1944 zemi znovu okupovali Němci, načež se opět vrátili Sověti…
Komunistická nadvláda se zhroutila až na konci 80. let a zanechala po sobě mnoho obětí a škod. V březnu 1990 vyhlásila Litva nezávislost. Rusko zahájilo ekonomickou blokádu a ještě v srpnu 1991 se litevští komunisté pokusili o převrat zpět ke starému režimu. V září 1991 pak velký soused uznal svou někdejší socialistickou republiku jako samostatný stát.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: zhruba 2,85 milionu; prům. počet dětí: 1,59 na ženu; věková struktura: 14,93 % dětí do 15 let, 19,42 % obyv. starších 65 let, 50 % obyv. starších 43,4 roku; městské obyv.: 66,5 %; etnické složení: Litevci 84,1 %, Poláci 6,6 %, Rusové 5,8 %, Bělorusové 1,2 %, ostatní 2,3 %; náboženství: katolíci 77,2 %, prav. církev 4,1 %, rozkolníci 0,8 %, protestanti 0,8 %, ostatní církve 0,8 %, bez vyznání 6,1 %, bez určení 10,2 %; jazyky: oficiálním jazykem je litevština, lidé hodně hovoří i rusky a polsky; obyv. pod hranicí chudoby: 4 %; gramotnost: 99,8 %.
Politika
Typ vlády: poloprezidentská republika; samostatnost: od 11. 3. 1990 (dřív součást SSSR); hlava státu: prezidentka Dalia Grybauskaitėová (od 12. 7. 2009); šéf vlády: premiér Saulius Skvernelis (od 13. 12. 2016); pravomoci: prezident zodpovídá za zahraniční politiku a národní bezpečnost a je vrchním velitelem ozbrojených sil; volby: prezident se volí v přímých volbách na pět let a může kandidovat podruhé, premiéra po parlamentních volbách jmenuje prezident.
Ekonomika
HDP na hlavu: 29 900 USD (odhad z r. 2016; ČR – 33 200 USD); měna: euro (do konce r. 2014 litas).
Geografie
Rozloha: 65 300 km², tedy zhruba 4/5 ČR; hranice: 1 549 km (s Běloruskem, Polskem, Ruskem /Kaliningradskou oblastí/ a Lotyšskem); mořské pobřeží: 90 km; charakter území: nížiny, mnoho malých jezer, úrodná půda; podnebí: přechodné mezi přímořským a kontinentálním, vlhké mírné zimy i léta; min. noční / max. denní teploty (°C) ve Vilniusu: leden–březen −9 až −2 / −4 až 6, duben–červen −2 až 12 / 6–22, červenec–září 6–12/13–22, říjen–prosinec −8 až 6 / −3 až 13; nejnižší a nejvyšší bod: Baltské moře (0 m) / Aukštojas (294 m).