Litva 1941: Marné naděje na nezávislost

Na Litvě propuklo rozsáhlé povstání hned 22. června, kdy se 130 000 vzbouřenců podařilo obsadit úřední budovy, muniční sklady i kasárna a odzbrojovat celé jednotky rudoarmějců. Z epicentra v Kaunasu se rozšířilo dál a Němci prakticky bez výstřelu vstupovali do již osvobozených měst. Sověti vyklidili litevské území za pouhé tři dny. 

Němcům v ústrety

Nacistická elita se dohadovala o tom, jak obsazená území spravovat. Dne 17. července 1941 podepsal Hitler klíčový dekret, který výkon moci vkládal do rukou nově zřízeného Říšského ministerstva pro záležitosti okupovaných východních oblastí (Reichsministerium für die besetzten Ostgebiete) v čele s hlavním ideologem NSDAP Alfredem Rosenbergem. Byly zřízeny dvě jednotky civilní okupační správy, tzv. říšské komisariáty Ukraine a Ostland, a z Německa tam mířily zástupy nacistických úředníků s jasně stanoveným úkolem vyždímat přírodní i lidské zdroje pro potřeby říše.

Místní politické elity si zatím nechtěly připustit, že je čeká možná ještě tvrdší okupační režim než ten sovětský, a přiživovaly iluzi obyvatelstva o samostatnosti. Již 23. června 1941 vznikla v Kaunasu provizorní vláda vysokoškolského profesora Juozase Ambrazevičiuse-Brazaitise. Na Litvě se už na podzim předchozího roku ustavila Litevská aktivistická fronta, organizace čerpající inspiraci z fašismu. Její zahraniční odnož vedl v Berlíně diplomat Kazys Škirpa, který vytvořil exilovou vládu, jež měla při osvobození přijít společně s Němci a chopit se moci.

Jenže Škirpovi lidé dávali – navzdory varování – jasně najevo, že se za každou cenu zasadí o neprodlené vyhlášení nezávislé Litvy, a proto v klíčových dnech zůstávali v domácím vězení. Iniciativu převzal právě Brazaitis, který doposud byl se Škirpou v kontaktu. Počet bojovníků Litevské aktivistické fronty mezitím vzrostl až na 100 000 a s takovou podporou se Brazaitisova družina sebevědomě prohlašovala za legitimní politickou reprezentaci obnoveného státu.

Němečtí velitelé se vyhýbali konfliktům a vyčkávali, než počátkem srpna dorazil Hitlerem jmenovaný generální komisař Adrian von Renteln. Ministři před ním mávali deklarací nezávislosti a opakovali, že se zbavili Sovětů bez německé pomoci, ale von Renteln suše odpověděl, že otázka státoprávního uspořádání bude řešena teprve po vítězné válce.

Když politici odmítli nabídku stát se jeho poradci, von Renteln rozpustil prozatímní vládu a oznámil vytvoření tzv. generální rady vedené generálem Petrasem Kubiliūnasem. Toto těleso se stalo spolehlivým kolaborantským orgánem s velmi omezenými pravomocemi. Většinu vysokých představitelů Litevské aktivistické fronty, jež se těšila široké podpoře, Němci pozatýkali a organizaci zrušili 26. září.