Lesk a bída Československa: Jak vypadal život nižších vrstev za První republiky?

Konec první světové války předznamenal začátek nové dějinné epochy. Nebyl to ale jen čas radostných setkání, návratu vojáků z fronty a hrdosti z nově nabyté svobody po vyhlášení Československa. Byly to i okamžiky sčítání ztrát a hledání schůdných cest pro existenci novorozeného státního útvaru. Národní i mezinárodní politika se vždy točila kolem peněz, a prakticky celá éra První republiky byla sledem hospodářských, měnových, pozemkových a sociálních reforem. Pro občany znamenaly tyto změny a zásahy jen další nejistoty. Důvěru v mladý stát navíc silně poznamenala globální ekonomická krize let třicátých. Rozhodně se tedy nedá prohlásit: „Za Masaryka bylo vždycky líp.“

Když skončila válka…

… a dozněly výstřely, bylo zapotřebí konsolidovat nový stát. Došlo na dočasné uzavření hranic, měnovou reformu. Pro Československo dopadla situace relativně dobře: na našem území se totiž nacházelo 70-80 % průmyslových podniků celého starého Rakousko-Uherska. Možná nám chyběl vstupní kapitál, ale nikoliv výrobní prostředky. Horší to už bylo s pracovními silami. Těsně po válce vyskočil počet nezaměstnaných na 228 000. Přesně tolik přišlo o práci v důsledku neplatnosti válečných objednávek. Konzervy, vojenské uniformy nebo zbraně už nebylo zapotřebí vyrábět masově.

Kvůli odtržení od monarchie došlo navíc ke zpřetrhání obchodních svazků s Rakouskem, Maďarskem a částečně i s Německem. Těžký zásah utrpěl zejména hutní a strojírenský průmysl, ale nezaměstnanost se dál šířila jako lavina napříč celým pracovním trhem. Kromě lidí bez práce tu bylo 210 000 válečných invalidů, kteří potřebovali péči. A stále tu chybělo 385 000 párů mladých a silných rukou mužů, kteří na válečných frontách padli.

Kolik váží koruna?

Kdo čekal okamžitou změnu k lepšímu, musel patrně v počátcích První republiky zažívat hořké zklamání. V porovnání s rokem před válkou činily v létě 1919 dělnické mzdy jen 37,4 %! Cena zboží přitom neklesala, naopak – byla často až o 90 % vyšší. Docházelo přitom k paradoxní situaci: nebylo pracovních sil, a přitom panovala nezaměstnanost.

Muži i ženy se hlásili prakticky k jakémukoliv zaměstnání, ale ne vždy pochodili. Prodejci zboží museli vyrovnávat nedostatečné zisky vyšší cenou, čímž opět klesala schopnost prodat. Československo ale bludný kruh ekonomické krize díky výhodným půjčkám ze zahraničí prorazilo a do dvacátých let už vstupovalo jako relativně stabilní země, počítaná do první světové dvacítky. 

Nůžky se rozevírají

Poválečné období chaosu vystřídala „stabilita a prosperita“ let dvacátých. Ve světě jsme byli považováni za desátou ekonomicky nejsilnější zemi! Jenže Československo nepatřilo, pokud šlo o výdělky jednotlivců, mezi právě rovnostářské státy. V podstatě se s každým dalším rokem existence republiky více rozevíraly nůžky mezi nejbohatšími a nejchudšími. Chtělo se to umět narodit: pokud do sociálně slabší rodiny, tak vás pravděpodobně ani ta největší píle nevynesla na vrchol. A z potomků prozíravě investujících boháčů se zatím stávali jen větší boháči.

Sláva a lesk dvacátých let, jak nám je dodnes připomínají klasické černobílé filmy z Barrandova, byl světem vyvolených. Snad proto byly tolik oblíbené. Normální lidé u nich mohli snít o životě ve vyšší společnosti. Průměrný dělník vydělával pětistovku měsíčně, a nebyl s to uživit rodinu. První republika byla také z hlediska zaměstnanosti rozvrstvena geograficky – v Praze bylo lépe a vydělávalo se více, než na Podkarpatské Rusi, kde panovala bída a hlad.

Zaměstnanecká pozitiva? Ticho po pěšině

V letech 1918-1920 byly vydány různé předpisy: o práci dětí, žen, o placené dovolené, o ochraně minimálních mezd či kolektivních smlouvách. Například po roce práce máte nárok na šest dnů dovolené, a po patnácti letech si už můžete dovolit každý rok osm volných dní. Ženy a děti do 16 let už nesmí vykonávat noční práce. U čtrnáctiletých byl stanoven maximální hodinový práh počtu hodin, které mohou pracovat, a zakázána byla práce dětí pod deset let věku. Respektive, mohly být zaměstnány „jen“ u lehkých pracích v zemědělství a domácnosti. Co to ale znamenalo v praxi? Že strusku od uhlí na haldě v Ostravě pořád přebíraly malé děti, jen koše s nasbíraným uhlím za ně odevzdaly jejich matky.

Typickým příkladem byla i práce nezletilých učňů: dvě třetiny dne se „vzdělávali“ prací, třetinu pak odváděli dílo svému mistrovi. V konečném důsledku tak ale odpracovali až 84 hodin týdně. I když nikdo neměl oficiálně pracovat déle než 48 hodin týdně, a termín přesčas byl ještě neznámý, pracovalo se často mnohem déle. Protože i ta nejtěžší a nejnepříjemnější práce byla lepší, než být nezaměstnaným. Těžko si stěžovat na nadřízené, když můžete dostat výpověď „na hodinu“, a na ulicích postávají desítky lidí bez práce.

Konzervativní zastánci starých pořádků, kteří by za První republiky nejraději viděli ženu jen u plotny a kolem ratolestí, s nelibostí nesli jejich pracovní emancipaci. Ale neuvědomovali si už, že bez řádně zaměstnaných žen už nebylo ve dvacátých letech možné rodinu uživit.

Kolik si vydělal horník

Horník z Kladna mohl v roce 1919 domů přinést měsíčně až 600 korun. Musel to být ale zatraceně dobrý havíř, protože byl placen od váhy narubaného uhlí. Pokud bylo nosné ložisko slabé, nebo pracoval pomaleji, jeho odměna byla poloviční. Menší peníze také přinesli ti, kteří fárali do šachty, ale jen pomáhali: vyváželi materiál a hlušinu. Jejich odměna za měsíc osmihodinových prací činila jen kolem 150 korun. I proto se musela zapojit celá rodina: paběrkování na haldě totiž mohlo přinést ženě desetikorunu za den, a jejím dětem po pětikoruně. Celo-rodinný měsíční výdělek pak činil kolem jednoho tisíce korun.

TIP: Bylo za Tatíčka lépe? Aneb nejslavnější hospodářské mýty První republiky

O deset let později, před nástupem krize, byla situace o něco lepší: na šachtě jste si mohli vydělat v průměru kolem 940 korun, zkušený předák kolem 1200. Jenže už bez oficiálně zakázaného dětského výdělku.

V konečném důsledku tak rodina hospodařila pořád s těmi samými penězi. Horník navíc musel s každým sestupem do podzemí počítat s rizikem, že na povrch už vystoupit nemusí, a že z něj pracovní úraz může udělat nezaměstnaného mrzáka.