Lenost, nebo choroba? Prokastinace se týká až třetiny populace
Odsouvání povinností „na potom“ nepůsobí nijak zvláštně, tedy alespoň do chvíle, než svých úkolů odložíme příliš mnoho. Vědci mají pro tento jev dokonce odborný termín – nazývají jej prokrastinací. A prý postihuje až třetinu populace
Podle vědeckých průzkumů navíc platí, že čím vyšší mají lidé vzdělání, tím vyšší procento prokrastinujících mezi nimi najdeme. Obecně lze říct, že se zmíněným fenoménem nejvíce bojují ti, kdo si při práci mohou organizovat čas sami.
S podobnou situací se již setkal asi každý: Na monitoru „visí“ prázdná stránka, ale člověk se ne a ne pustit do psaní: „Začnu hned, jak vyměním povlečení na posteli, televize je koneckonců strašně zaprášená a co teprve knihovna. A když už jsem vstal/a, ještě zaliju kytky…“ Pořadí i druh činností se přitom může libovolně měnit. Jakkoliv vyčítavě bílá stránka působí, nedokážeme se přinutit přesně k tomu, co bychom dělat měli.
Nejdůležitější až na konec
„Nejde sice o psychiatrickou diagnózu, ale rozhodně se jedná o věc, s níž se psychologové setkávají v poslední době čím dál častěji,“ vysvětluje Jaroslav Vacek z Centra adiktologie (léčby závislostí) Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Podle odborníků se přitom chorobná míra odsouvání povinností projevuje především u lidí, kteří svůj život vidí jako sérii povinností, jimž nelze dostát. Souvisí to s jejich nízkou sebedůvěrou, ale i se špatným hospodařením s časem. Z odborného pohledu jde tedy o poměrně nový fenomén, jakousi civilizační chorobu, která představuje odpověď na přehnané společenské požadavky na výkon.
Veronika se považuje za těžký případ prokrastinace. Její Achillovou patou se staly studijní povinnosti. První úder přitom přišel už před maturitou – mladá dívka si tehdy donekonečna vypracovávala nové studijní plány a na učení samotné nakonec vůbec nedošlo. Dnes studuje vyšší odbornou školu a chorobné odkládání povinností ji dostihlo znova. Místo „biflování“ nebo psaní seminárních prací se zabývá vším možným, včetně aktivit, kterým se v běžném životě jinak nevěnuje.
Diagnóza: nechuť k práci?
„Když prokrastinující člověk úkol odkládá, tak se vlastně před jeho dokončením dostává do určitého stresu, protože ho to nutí a tlačí, aby práci dodělal včas. A právě tento stres působí na mnoho lidí pozitivně motivačně,“ objasňuje Jaroslav Vacek možné příčiny mnohdy iracionálního odkládání důležitých úkolů.
Veronika však rozhodně nepředstavuje ojedinělý případ – podle výzkumů trpí stejnou diagnózou až třetina populace. V určitých případech však může postižení přerůst do chronické formy. Kromě nezvládání jakýchkoliv úkolů pak patří k nepříjemným projevům také úzkosti, stres, pocity viny, psychická krize a ztráta výkonnosti. Všechno dohromady nakonec vytvoří jakýsi bludný kruh. Navíc mají chorobní prokrastinátoři obavu vyhledat odbornou pomoc – jejich postižení totiž společnost často zaměňuje za lenost, slabou vůli nebo nízké ambice.
