Legenda mexické revoluce: Kontroverzní hrdina Pancho Villa

Málokterá osobnost vojenských dějin Latinské Ameriky si získala takovou pozornost jako Pancho Villa. I přesto, že nad jeho příběhem dodnes visí řada otazníků a zejména o jeho mládí se ví jen málo. Pozdější legendární revolucionář se narodil pravděpodobně 5. června 1878 jako José Doroteo Arango Arámbula (Arango je příjmení z otcovské a Arámbula z mateřské strany). Většina informací o jeho dětství a mládí vychází pouze z Villova vlastního líčení, nejspíše přibarveného řadou dobrodružných a romantických legend. 

Jako nejstarší z pěti sourozenců prý musel opustit školu, aby se po smrti otce postaral o finanční zajištění rodiny. Pracoval v různých manuálních profesích, načež se stal předákem na stavbě železnice, financované americkými investory. Díky tomu získal základ manažerských dovedností a nejspíše si v té době osvojil také znalost angličtiny. V rané dospělosti začal používat jméno Francisco „Pancho“ Villa, inspirované příjmením jeho dědečka. Skutečný důvod měl zřejmě ryze praktický rozměr – dobrodružně založený mladík potřeboval skrýt svou identitu, jelikož se dostával do konfliktů se zákonem. Později Villa tvrdil, že se stal psancem z donucení. Již ve svých 16 letech prý zastřelil statkáře, který znásilnil jeho sestru.

Země na cestě k revoluci

Legenda o Villově cestě mezi psance odráží neutěšenou realitu Mexika na počátku 20. století. Většina půdy, financí a moci se kumulovala v rukou majitelů statků (haciend). Sociální péče prakticky nefungovala a státní aparát se vyznačoval těžkopádností a korupcí. Stárnoucí prezident Porfirio Díaz sice usiloval o reformy, v očích veřejnosti se však po desetiletích vlády naopak stával symbolem krize, s níž se země potýkala. Díazova snaha o modernizaci vedla k posílení závislosti na USA, což vedlo k sílící nespokojenosti. Po ukončení „porfiriátu“, jak se Díazův režim nazýval, volali liberálové, socialisté i anarchisté. 

Zatímco společnost spěla k revoluci, Villa kolem sebe shromažďoval skupinu ozbrojenců. V jejich čele se dopouštěl krádeží zbraní a dobytka. Občas si našel řádné zaměstnání, u něhož ale nikdy nevydržel. Mezi přáteli si vysloužil přezdívku La Cucaracha (Šváb). Někdy před rokem 1910 se seznámil se statkářem Abrahamem Gonzálesem, který patřil k volebnímu týmu prezidentského kandidáta Francisca Madera. Navzdory svému sociálnímu původu Gonzáles kritizoval kumulaci moci v rukou majitelů haciend a podporoval Maderovo úsilí o pozemkovou reformu. Villa, který se vnímal jako oběť panujícího systému, se stal horlivým podporovatelem Maderova hnutí. Díaz, zvyklý jednat z pozice síly, se pokusil protikandidáta uvěznit. Ten však unikl z vazby a 20. listopadu 1910 vyzval své přívržence k povstání.

Z bandity revolucionářem

Po vypuknutí revoluce Villa zformoval jednotku bojující partyzánským způsobem. Plenil haciendy Díazových podporovatelů a přepadal armádní vlaky. V březnu 1911 se osobně setkal s Maderem, který jej pověřil delikátním úkolem – potlačit radikální levici uvnitř revolučního hnutí. Tehdy se Villa zachoval loajálně a nechal rebely uvěznit. Zakrátko se však dostal s Maderem do konfliktu, když neuposlechl rozkaz zastavit ofenzivu v blízkosti hranic USA z obav před americkou intervencí.

Koncem května 1911 Díaz rezignoval a předal moc Maderovi. Ten záhy zklamal řadu svých přívrženců, neboť odmítl okamžitě zahájit pozemkovou reformu. Místo toho prosazoval postupné vykupování a parcelaci haciend. Navíc zachoval ve funkcích mnoho exponentů „porfiriátu“. Ministrem války jmenoval Díazova dřívějšího blízkého spojence Venustiana Carranzu. Villa podle vlastních slov Maderu v osobním rozhovoru obvinil ze zrady. Přesto společně s Victorianem Huertou pomáhal potlačovat rebelie proti jeho vládě.

Z cely smrti do čela armády

Mezi Huertou a Villou zakrátko propukly osobní rozpory. Ambiciózní Huerta obvinil dosavadního spojence z krádeže a nechal jej odsoudit k smrti. Exekuci na poslední chvíli zastavil Maderův rozkaz. Prezident zřejmě odkládal zmírnění trestu „na efekt“ do posledního momentu, aby svérázného Villu vystrašil a odradil od případného rebelování. Ten na Vánoce 1912 uprchl z vězení do Texasu, odkud písemně varoval Maderovu vládu před Huertou, který skutečně v únoru 1913 zahájil puč, při němž Madero zahynul, a Huerta uzurpoval jeho funkci. 

Nový prezident, kritiky přezdívaný Šakal, záhy přikročil k likvidaci oponentů, jednou z obětí se stal i Villův mentor Gonzales. Huertovu vládu podporovalo Německo, usilující o zvýšení vlivu v Latinské Americe. Naopak USA po prvotním váhání Huertův puč odsoudily. Proti novému režimu se rychle zformovala silná domácí opozice, jejímiž vojenskými vůdci se stali Villa a Emiliano Zapata.

Oproti dobrodruhovi a válečníkovi Villovi představoval Zapata uvědomělejšího politika. V Díazově éře se účastnil protestních akcí a působil v regionální politice. Ačkoliv před revolucí zastával nižší veřejné úřady, odmítal používat titul „Don“. Na územích, která se svými jednotkami během revoluce ovládl, razantně prováděl pozemkovou reformu. Villa mezitím přitahoval pozornost médií, ale také kontroverze.

Z revolucionáře banditou

Léta 1913 a 1914 lze vnímat jako vrchol slávy mexického revolucionáře Pancho Villy. Generál revolučních vojsk na severu Mexika vítězil nad vládními jednotkami a povstalci ho zvolili guvernérem federálního státu Chihuahua. Jeho úspěchy oslňovaly zahraniční novináře, a dokonce i filmaře. Villův štáb navštívil americký žurnalista Ambrose Bierce, který později za nejasných okolností zahynul. Spekulace, že jej zavraždili Villovi muži, se ale nepotvrdily. Charisma kníratého generála silně zapůsobilo také na levicového novináře Johna Reeda, který se následně proslavil reportážemi z revolučního Ruska. Mediální ohlasy v USA vytvořily idealizovaný obraz hrdinného revolucionáře, kterého i prezident Woodrow Wilson přirovnal k Robinu Hoodovi. 

Realita měla komplikovanější podobu. Villa kromě útoků na federální vojsko, úřady a haciendy neváhal loupit také majetky amerických dopravních společností a brát občany USA jako rukojmí. Dokonce touto cestou vydíral severoamerické firmy, aby mu zprostředkovaly prodej „zabavených“ cenností. Pochybnosti budil také jeho soukromý život, měl totiž současně několik „manželek“. Přesto vláda do Villy a Zapaty vkládala jisté naděje a doufala v odstranění proněmeckého Huerty. K tomu došlo v létě 1914, kdy prezident rezignoval a emigroval do USA. Zde se zapletl do konspirací německé rozvědky a skončil ve vězení, kde v lednu 1916 zemřel.

Již během tažení proti Huertovi pošramotilo Villovu pověst několik incidentů. Mezinárodní pobouření vyvolala smrt britského farmáře Bentona v únoru 1914, kterou měl patrně na svědomí člen generálova štábu a jeho osobní popravčí Rodolfo Fierro, zvaný El Carnicero (Řezník). Ten nechvalně proslul i dalšími excesy, které zaznamenal John Reed. Závěrečnou fázi boje proti „huertistům“ poznamenaly také konflikty mezi revolucionáři. Politické vedení v čele s Venustianem Carranzou a Álvaro Obregónem zabránilo Villovi, aby se svými jednotkami v létě 1914 vstoupil jako první do hlavního města. Revoluční hnutí se znovu rozštěpilo do několika frakcí a nová vláda opět nedokázala efektivně řešit problémy. Villa a Zapata společně zahájili další povstání s cílem chopit se moci. 

Tentokrát se však vzbouřenci setkali s menší podporou a v boji utrpěli několik porážek. Villa také přišel o pomoc USA, které doufaly, že Carranza (od roku 1917 ve funkci prezidenta) a jeho spojenci zajistí stabilizaci země. „Villisté“ proto od podzimu 1915 zahájili odvetné a loupežné nájezdy na americké území. Tím utrpěla generálova pověst doma i ve světě. Proti Villově armádě USA vyslaly trestnou expedici vedenou Johnem Pershingem.

Nenaplněné ambice

Villa pokračoval v odboji proti vládě až do roku 1920, ovšem bez valných úspěchů. Jeho nejbližší spojenci Zapata, Fierro a další během trvajících bojů a intrik zahynuli. Přestože se proti Carranzovi v roce 1917 obrátil i Obregón, jeho osobní spory s Villou zabránily vytvoření jednotného hnutí. V období první světové války se Villu pokusila finančně podpořit německá rozvědka. Jeho pověst a charisma však již nestačily k mobilizaci Mexičanů, unavených válkou. Pancho navíc postrádal konkrétní politickou vizi a program. Nakonec neklidný revolucionář v červenci 1920 (krátce po Carranzově smrti) podepsal dohodu, na jejímž základě zanechal odboje výměnou za přidělení statku a renty. Na své usedlosti bývalý generál zaměstnal posledních 200 bojovníků, kteří mu dosud zachovávali loajalitu. 

Zdálo by se, že Villa stráví zbytek života v poklidu v ústraní. Jeho pověst ale vedla k pokusům různých hnutí zapojit jej do politiky a on sám několikrát vyjádřil vůli zastávat veřejný úřad. Obregón coby nový prezident se obával Villovy popularity a vydal příkaz k jeho likvidaci. Dne 20. července 1923 na Villův osobní automobil zaútočilo sedm střelců. Někdejší generál byl na místě mrtev.

Symbol revoluce

Z pohledu historiků Villa nevybočoval z průměru revolučních velitelů a politiků své éry. Především v době bojů proti Díazovi a Huertovi osvědčil velitelské schopnosti. Naopak politicky si často počínal neobratně, zejména nájezdy na území USA poškodil pověst celého revolučního hnutí. Navzdory kontroverzím se stal dodnes nejznámějším symbolem revoluce. 

Jeho popularitu lze přičíst osobnímu charismatu a schopnosti zapůsobit na zahraniční novináře. V Evropě a USA se Villa již za svého života stal nejznámější osobností mexické války. Zatímco vrcholní politici se střídali, on zůstával polním velitelem prakticky po celou revoluční éru a jeho jméno plnilo stránky novin. Paradoxně v samotném Mexiku se kult Pancha Villy jako jedné z ústředních osobností revoluce začal prosazovat až od 40. let. S odstupem času ve společnosti sílil pocit, že žádný z revolučních prezidentů nepřinesl slibované změny. Ty prosadil až Lázaro Cárdenas ve druhé polovině 30. let. Všechny jeho předchůdce řada lidí považovala za zdiskreditované a zkorumpované. Oproti tomu Villa zahynul dříve, než mohl vstoupit do vrcholné politiky. Z pohledu veřejného mínění tedy nebyl kompromitován, naopak panovala víra, že právě on se mohl stát kýženým reformátorem.