Labyrintem krutého světa: Jak se díváme na Jana Amose Komenského dnes?

Jako protestant a exulant byl vlasteneckými, později i komunistickými historiky připomínán jako oběť „doby temna“ a ztělesnění protihabsburského odporu. Jak se díváme na Učitele národů dnes? Připomeňme si neradostné osudy velikána, jehož bohulibé úsilí mnohokrát krutě rozmetal temný vír třicetileté války. 

Nejasné rodiště

O čest být místem narození Komenského se dodnes přou tři moravské obce – Nivnice, Uherský Brod a Komňa. V jedné z nich se v sobotu 28. března 1592 narodil jako Jan Segeš. Byl jediným synem brodského měšťana, člena cechu pivovarníků a horlivého příslušníka jednoty bratrské Martina Segeše. Ten patřil mezi bohaté měšťany, vlastnil dům na rynku a k tomu dva předměstské domy, polnosti i vinice. Jan měl čtyři sestry, z nichž se dospělosti dožily pouze dvě. Po brzké smrti rodičů se však s nimi příliš nestýkal.

 Od dvanácti let vyrůstal u své tety ve Strážnici, jednom z tehdy nejvýznamnějších moravských měst a středisku řemesel, kde žilo necelých pět tisíc lidí v přibližně sedmi stech domech. Město patřilo starobylému moravskému rodu Žerotínů, z jejichž podpory bratrského školství těžil i dospívající Jan, neboť navštěvoval tamější školu. Po čtyřech letech strávených ve Strážnici pak odešel studovat latinské gymnázium do dalšího významného moravského města Přerova, kde začal užívat jméno Jan Amos. 

Chudý, ale nadšený

V roce 1611 zahájil vysokoškolská studia teologie v německém Herbornu, který tehdy patřil Vilému Ludvíkovi (1560–1620), synovci Viléma I. Oranžského. Šlo o jedinou kalvínskou vysokou školu v německých zemích. Jan Amos se na ni zapsal jako Nivanus (Nivnicensis), tedy z Nivnice. Až v roce 1623 se začal podepisovat Komenský, o čtyři roky později pak poprvé použil latinskou verzi tohoto jména Comenius. 

Nadšený devatenáctiletý mladík toužící po vědění v Herbornu nepochybně obdivoval rektora Johannese Piscatora. Ten se zapsal do dějin protestantství překladem Bible, který dlouho využívaly kalvínské náboženské obce. Bližší vztahy nicméně student Komenský navázal s o čtyři roky starším profesorem Johannem Heinrichem Alstedem (1588–1638), jenž z něj učinil spolupracovníka při přípravě obecné encyklopedie. Zde se také zrodila Komenského vášeň pro systemizaci lidského vědění. Sám začal psát hned dvě publikace tohoto typu, nedokončil ale ani jednu z nich.

V roce 1613 s nadšením navštívil Amsterdam, jedno z největších nizozemských obchodních center a nejbohatší evropské město. Tehdy ještě netušil, že zde jednou skoná. Odtud se vypravil na nejstarší německou univerzitu v Heidelbergu, na které však setrval pouze jeden semestr. Neměl totiž prostředky na uhrazení promoce, takže se vrátil domů. Přísně vzato vysokoškolská studia nikdy nedokončil.

Šťastná léta učitelská

V roce 1614 už byl zpět v Přerově, kde se stal pomocníkem učitele na tamní škole. Další podpory se mu dostalo od majitele panství, významného šlechtice, ochránce a světské hlavy jednoty bratrské a moravského zemského hejtmana Karla staršího ze Žerotína (1564–1636). Ten mu totiž přispěl na vysokoškolská studia, zaměstnal ho na „své“ škole a najal si ho jako historika pro sepsání genealogie rodu.

O dva roky později, ve svých čtyřiadvaceti letech, byl Jan Amos Komenský vysvěcen na kazatele jednoty bratrské a odjel do moravsko-slezského města Fulneku, kde působil jako rektor tamější školy a správce bratrské obce a kazatel. Dnes je v Žákovském háji, kde v přírodě vyučoval své žáky, umístěn obelisk s pamětní deskou věnovanou slavnému učiteli. Ve Fulneku nepochybně prožil šťastné období: právě zde se oženil s Magdalénou Vizovskou, dcerou třebíčského měšťana. Později v jednom ze svých děl poradil mužům: „Manželka budiž vybírána s třemi P. To jest pobožná, počestná, prozíravá, a je-li možno též pěkná a peněžitá.“

Spálené spisy

Štěstěna se u Komenských ve Fulneku dlouho nezdržela a velmi záhy, již v roce 1618, se k novopečenému otci obrátila zády. Tehdy vypuklo české stavovské povstání proti ztělesnění katolické nesnášenlivosti, císaři Ferdinandu II. Komenský povstalce podporoval, podobně jako většina bratrské šlechty a duchovenstva. České země se tehdy staly kolébkou jednoho z nejstrašnějších válečných martyrií – třicetileté války. Její první fáze skončila neblahou bitvou na Bílé hoře v listopadu 1620, během níž katolická vojska povstalce rozdrtila. Vítězný císař pak všem poddaným přikázal vyznávat pouze katolickou víru.

Již v roce 1621 se k Fulneku blížilo katolické vojsko, které nemělo s protestanty a obzvláště s bratrskými kazateli žádné slitování. Komenský se nemínil dostat do jejich spárů, proto schoval své rukopisy i knihy na radnici a sám (bez manželky i dvou synů) z města uprchl. Zatímco žoldnéři haldu papírů na radnici ignorovali, neboť pro ně nepředstavovala cenný lup, zabavil je misionář – mnich kapucínského řádu. Otevřenou náruč katolické církve pak demonstroval spálením všech Komenského kacířských knih na fulneckém náměstí. 

Černá smrt

Z Fulneku uprchl Komenský s rodinou zpět do Přerova. Ale ani zde už pro něj nebylo bezpečno, takže ve městě zanechal manželku s dětmi a uchýlil se opět pod ochranu svého dobrodince Karla staršího ze Žerotína, tentokrát do Brandýsa nad Orlicí. Karel se nepřidal na stranu povstalců, takže mohl po bitvě na Bílé hoře setrvat na svých panstvích. Zde Komenského zastihla zdrcující zpráva o tom, že černá smrt, jak se tehdy říkalo moru, si roku 1622 vzala jeho ženu i oba syny.

Pod vlivem nezměrného žalu napsal truchlící vdovec a otec první verzi alegorického filozofického traktátu Labyrint světa a ráj srdce, v němž neútěšnou marnost života může zažehnat pouze Boží milost. V tomto duchu vyzněla i poslední slova: „Půjdu, kam poručíš, činiti budu, co rozkážeš. Duch Tvůj dobrý zpravuj mne jen a veď mne mezi osidly světa jako po rovné zemi a milosrdenství Tvé, zprovázej mne po cestách mých a proveď skrze tyto, ach tesklivé temnosti světa až k věčnému světlu. Amen.“ V této knize posléze nalezlo útěchu a posilu mnoho pronásledovaných českých protestantů.

Do polského exilu 

Po dvou letech truchlení se Komenský znovu oženil, když si vzal dceru třebíčského měšťana a bratrského biskupa Marii Dorotu Cyrillovou. S rodinou ale nemohl setrvat na Žerotínových panstvích a přijal pohostinství dalšího evangelického šlechtice v Bílé Třemešné u Dvora Králové. Nedaleko Bílé Třemešné, v podhorské obci Horní Branná, se na panství Václava Záruby z Hustiřan ukryla skupina českých bratři, mezi nimiž se nacházela i mladičká polská šlechtična Kristina Poniatowská (1610–1644). Její proroctví o prohře katolického tábora i vize dalších evangelíků trpícího Komenského zaujaly natolik, že se je jal zapisovat. 

Po vydání Obnoveného zřízení zemského, které vyhlásilo katolictví jako jediné povolené náboženství v zemi, Jan Amos s rodinou i Poniatowskou v únoru 1628 emigroval do polského Lešna, které se stalo důležitým centrem bratrských exulantů. Vlastnil ho polský magnát Rafael hrabě Leszczyński (1579 až 1636), jehož pravnuk Stanislav byl v 18. století zvolen polským králem, stal se lotrinským vévodou a tchánem francouzského krále. Komenského sponzoroval a vyzval ho k intenzivní práci na díle Velká didaktika, díky níž se Komenský stal zakladatelem moderní pedagogiky. Zároveň ho pověřil prací na místním gymnáziu.

A tak Komenský v Polsku mimo jiné napsal i přelomovou a velmi oblíbenou učebnici latiny Janua linguarum reserata, která se používala až do 19. století, protože spojovala jazykovou výuku s praktickým poznáním a pojmenováním reálného světa. Sám Komenský o ní napsal v pamětech: „Neboť jsem pozoroval, že lidé vůbec nemluví, nýbrž papouškují, tj. že nepřevádějí z mysli do mysli věci neb smysl věcí, nýbrž si mezi sebou vyměňují slova nepochopená nebo pochopená málo a nesprávně.“

Komenský byl v Lešně zvolen biskupem a písařem jednoty bratrské. Soustředil se na to, aby věřící četli Bibli v mateřském jazyce, a v několika menších dílech se je snažil naučit rozeznávat v Knize knih důležité a nedůležité věci. 

Mise v Anglii a Švédsku

Díla sepsaná ve třicátých letech v Lešně zajistila Komenskému věhlas významného filozofa a pedagogického reformátora po celé protestantské Evropě. Začal dostávat mnoho pracovních nabídek a pozvánek na přednášková turné. V roce 1641 tak nejdříve odjel na pozvání anglického parlamentu do Londýna, kde vystoupil před Královskou akademií věd. Nabídky zůstat v zemi zmítané revolucí však nevyužil, místo toho odjel přes osudový Amsterdam do Švédska, jehož armády zůstávaly v očích českých exulantů poslední nadějí na porážku Habsburků a návrat domů. 

Švédové snili o protestantském impériu a Komenský o „příštím vítězství království Kristova a evangelické pravdy“. Zatímco Učitel národů chtěl vést politická jednání o podpoře českých exulantů, hostitelé mu nabídli, aby reformoval jejich školství. Jeho velkým mecenášem se stal především nizozemsko-švédský obchodník Louis De Geer. Uvedl ho ke dvoru, kde se Komenský setkal též se vzdělanou královnou Kristinou (1626–1689), která se latinsky učila podle jeho učebnice. O jejich setkání si zapsal: „Požadavky Jejího Veličenstva vůči mně byly zejména dvoje: 1. Abych spěchal se vševědou (jejíž smysl jsem musel znovu vyložit), 2. Abych se přestěhoval do Švédska.“

Trnem v oku luteránům

Komenský přijal nabídku reformovat švédské školství a usadil se i s rodinou v polském Elblągu (Elbing), odkud často zajížděl do švédských a německých zemí. Od roku 1644 působil na tamějším gymnáziu, souběžně pokračoval v psaní didaktických děl, nastínil komplexní plán na soustavu školského vzdělávání a vydal spis Nejnovější metoda jazyků. Za nedostatek výuky cizích řečí považoval zejména to, že se děti neučí napřed věcem a až poté slovům. On sám kladl na první místo praxi, která měla být základem pro myšlení a řeč.

Jako teolog a biskup se Komenský podílel na snahách sblížit v Polsku rozdílné náboženské strany. Vyvolal tím u Švédů velké pobouření, neboť luteránští seveřané si nepřáli konsolidaci a upevnění katolického Polska, svého mocného rivala v Pobaltí. Navíc velmi konzervativní a nesnášenlivé švédské luterské kněžstvo obvinilo Komenského, že pod rouškou pansofie šíří kalvinismus. Kvůli těmto rozporům nebyl Komenský schopen splnit zadání a připravit pro švédské školy požadované učebnice.

Uherské intermezzo

V roce 1648, který proslul zejména ukončením třicetileté války, se Komenský společně s těžce nemocnou manželkou vrátil do Lešna a o několik měsíců později ji pochoval. Svým čtyřem dětem opatřil o rok později nevlastní matku dalším sňatkem s o téměř třicet let mladší Janou Gajusovou. Uzavřený mír Jana Amose po všech stránkách zklamal, neboť při schůzkách se svými protějšky v habsburských službách švédští diplomaté pro české exulanty nic nevyjednali. Svůj podíl na tom ale nesl i Komenský sám, neboť Švédy pobouřil svou otevřeně propolskou orientací.

V roce 1650 Učitel národů vyslyšel volání bratrských exulantů z Uherského království, aby jim byl jako jejich biskup nablízku. Zároveň byl pozván jejich ochráncem, sedmihradským princem Zikmundem Rákóczim (1622 až 1652), aby se chopil reformy školství na jeho panství v Šarišském Potoku. Komenský se pustil do práce, ověřil si mnoho svých didaktických pouček v praxi a napsal další díla. O svých postupech řekl sedmihradským učencům: „Celá má metoda směřuje k tomu, aby školská robota se změnila v hru a potěšení: tomu zde nechce nikdo rozumět. S mládeží se zachází zcela otrocky, i se šlechtickou; učitelé zakládají svou vážnost na chmurné tváři, drsných slovech, ba i ranách, a chtějí raději být obáváni než milováni. Tolikrát jsem veřejně i soukromě vytkl, že to není cesta správná, vždycky marně.“ 

Jako biskupovi se Komenskému v roce 1651 dostalo cti oddávat Zikmunda s Jindřiškou Falckou, dcerou českého „zimního krále“ Fridricha Falckého (1619–1620). Princezna se všemi silami snažila sňatku s „barbarem z východu“ vyhnout, ale vzhledem k tomu, že její rodiče živořili v exilu, musela se podvolit. Zemřela několik měsíců po svatbě, ale kdyby se dožila roku 1714, mohla jako evangelička zdědit anglický a skotský trůn. Pro úplnost dodejme, že Komenského budoucí tchán, biskup Cyrill, v roce 1619 korunoval Fridricha Falckého českým králem.

Zmar životního díla 

Z Uher se Komenský vrátil do Lešna, které se nakonec nevyhnulo neblahým důsledkům polsko-švédské války. V roce 1656 během obléhání ve městě vypukl požár, při kterém Komenský přišel takřka o všechen majetek. Popelem lehly cenné rukopisy jako podrobný česko-latinský slovník Poklad jazyka českého, který sepisoval přes čtyřicet let. 

Ožebračený Komenský se v roce 1656 usídlil na pozvání svého přítele De Geera v Amsterdamu. Ve své poslední náhradní domovině intenzivně pracoval a mimo jiné dokončil další světoznámý spis Orbis pictus. Jeho poslední rozsáhlejší dílo Anděl míru se stalo oslavou Nizozemí triumfujícího nad Habsburky. Když v sobotu 15. listopadu 1670 zemřel, jeho šetrní hostitelé ho „výhodně“ pohřbili v nedalekém Naardenu.

TIP: Neznámé podoby Učitele národů: Jan Amos Komenský a svobodní zednáři

Komenský si oprávněně vysloužil označení Učitele národů. Byl typickým dítětem své doby a zvěstovatelem protestantsko-humanistického zaujetí pro výchovu a vzdělávání. Zlepšováním výchovy mládeže hodlal přispět k nápravě světa, ale především k obnově šťastného, tedy podle něho protestantského Českého království. Zařadil se též mezi nejvýznamnější lingvisty 17. století a byl přesvědčen, že náboženství a věda se navzájem nevylučují.