Kuriózní řemeslo: Nepostradatelná kojná
„Kojení je mateřskou povinností a užívání kojných je riskantní náhradou za biologickou matku,“ napsal Thomas Pauer v Dětské knize z roku 1543
Se ženami zastupujícími v kojení dětí jejich vlastní matky se setkáváme od starověku až do 20. století.
Výsada urozených kruhů
K využívání kojných vedly ženy různé důvody. V období antiky přenechávaly bohaté patricijky tuto činnost otrokyním, neboť se obávaly ztráty pevného poprsí. Že se děti nesvěřovaly ledajaké otrokyni, svědčí i text řeckého lékaře Sórána z Efezu, ve kterém uvádí přísná kritéria na tělesný stav i charakter případné kojné. Do 16. století zaměstnávaly kojné především ženy z aristokratických vrstev. K tomuto řemeslu nutila kojné často existenční nouze. Kojné žily často s rodinami, u kterých sloužily, zatímco jejich (odstavené) děti vyrůstaly na venkově. Kojnou často pojil s dítětem velmi blízký vztah, především když zůstala v rodině jako chůva či služebná.
Od 17. století se kojné objevují i v měšťanských rodinách. Důvodů bylo několik, ženy si snažily zachovat svá dívčí poprsí, zároveň pokud nekojily, mohly znovu otěhotnět. Také stále převládalo vnímání kojení jako něčeho vulgárního a vhodného spíše pro venkovanky. Přesto existovali i propagátoři kojení vlastními matkami, mezi nejznámějšími Erasmus Rotterdamský, J. A. Komenský nebo J. J. Rousseau. Během francouzské revoluce se kojení vlastních dětí stalo naopak státně propagovaným kultem. Matky, které nekojily, nedostávaly státní podporu pro rodiny.
