Pod obzor v průběhu noci nikdy nezapadají cirkumpolární neboli obtočnová souhvězdí. Logicky se tedy nacházejí v blízkosti nebeského pólu, v našem případě severního, a jejich výčet závisí na poloze pozorovatele: Čím dál na sever, tím víc jich bude z jeho pohledu cirkumpolárních, a naopak. Na severním pólu tak budou obtočnová všechna souhvězdí severní oblohy, na rovníku naopak nebude cirkumpolární žádné. V našich zeměpisných šířkách jich můžeme sledovat pouze šest – Velkou a Malou medvědici, Draka, Kasiopeju, Kefea a Žirafu.
Kde se vzala Žirafa?
Souhvězdí Žirafy okupuje menší část severního nebe, mimořádně chudou na nápadné stálice – tamní nejjasnější hvězdy dosahují čtvrté velikosti. Neméně fádní je i historie daného souhvězdí: Jeho předobraz, vysokého afrického sudokopytníka, bychom ve starověkých bájích hledali marně. Na nebi se totiž Žirafa etablovala mnohem později, zásluhou belgického kartografa, astronoma a teologa Pietera Platevoeta (1552–1622). Jeho pohnutky však neznáme.
TIP: Jak by vypadala hvězdná obloha na Marsu?
Dalších dvanáct let trvalo, než Žirafa opustila Platevoetův hvězdný glóbus a vzali ji na milost i ostatní astronomové. Konkrétně ji do svých hvězdných map zanesl Němec Jakob Bartsch (1600–1633), ani on ovšem původ Žirafy příliš neosvětlil. V jeho pojetí se totiž dočasně proměnila na velblouda z biblického příběhu o Izákovi a Rebece. Nicméně pro následující generace nebeských kartografů už byla opět Žirafou.
