Kryty a podzemní bunkry: Utajené základny mocných

Ponorkový záliv

Kde: Balaklava, Krym

Ruská příprava na potenciální americký atomový útok během studené války zahrnovala mimo jiné zbudování nové ponorkové základny, která by nejen zvládla výbuch jaderné bomby, ale také by disponovala dostatkem arzenálu pro odvetu. Nakonec vyrostla v krymském městečku Balaklava: Obec se totiž nachází v zálivu, kde ji terén chrání před nepřízní počasí i před očima případných zvědavců – z otevřeného moře ji jednoduše není vidět.

Městečko následně zmizelo z mapy a zanedlouho se tam zabydleli pracovníci speciálního oddělení 528, kterému vláda svěřila stavitelské práce. Dokončení podzemního komplexu nakonec trvalo čtyři roky (1957–1961), během nichž dělníci vykopali a odvezli 120 tisíc tun kamení. Hotová stavba odolá výbuchu atomové bomby o síle 100 kilotun a jejími útrobami se svého času vinul podzemní kanál obklopený opravnami, zbrojírnami a dalšími nezbytnými zařízeními. Centrální vodní tepna areálu měří 602 metrů a pojme až sedm ponorek, celkově jich tam však mohlo v jednu chvíli kotvit i čtrnáct. 

K atomové válce naštěstí nedošlo, Rusové základnu v roce 1993 zavřeli a o sedm let později ji věnovali námořním silám Ukrajiny, které ji přebudovaly na muzeum.

Poslední centrum nacistů

Kde: Berlín, Německo

Přestože se Adolf Hitler v Berlíně zdržoval, jen když skutečně musel, vyrostl pro něj pod hlavním městem Německa nedobytný bunkr: Jednalo se o protiletecký kryt, který pro vůdce rozšířili o druhé podlaží. První patro se nacházelo 1,5 metru pod sklepením staré budovy říšského kancléřství, dostalo název Vorbunker neboli „přední bunkr“ a původně sloužilo k ochraně před spojeneckým bombardováním.

Druhé patro – Führerbunker čili „bunkr vůdce“ – vyrostlo ještě o 2,5 metru níž, a jelikož se mělo stát privátním úkrytem pro Hitlera, věnovala se jeho zabezpečení speciální péče: Strop tvořila třímetrová vrstva betonu, vytápění a osvětlení zajišťovaly naftové generátory, voda se brala z vlastní studny. Jednalo se tedy o kompletně soběstačnou jednotku, problém nicméně spočíval v přílišné hloubce, která se zastavila až pod hladinou spodních vod. Údržbáři proto museli vynaložit spoustu sil na marný boj s vlhkostí.

Vůdce se do spodního patra nastěhoval 16. ledna 1945, čímž se místo změnilo v centrum nacistického režimu až do skončení druhé světové války. Během posledního dubnového týdne roku 1945 se tam Hitler také oženil s Evou Braunovou a krátce nato oba spáchali sebevraždu.

Žulová armádní hora

Kde: Cheyenne Mountain, Colorado, USA

Pod 610 metry převážně žulové hory Cheyenne se nachází americké armádní středisko spojené s protiatomovým krytem, v němž netradičně sídlí řídící centra hned několika složek ozbrojených sil. Proti případným posuvům hornin chrání základnu systém pružin: Podlahy a stěny místností izoluje od skály asi tisícovka masivních per, takže by nemělo dojít k narušení komplexu ani při explozi o síle 30 megatun s epicentrem v okruhu dvou kilometrů. Do hory vede systém 25tunových vrat, jež by se měla dát otevřít za každých okolností. Díky speciálním odvodům tlaku navíc odolají i nárazovým vlnám způsobeným jadernými bombami.

Vzduch v základně prochází spletitou sítí filtrů a čističek, které odstraňují případnou kontaminaci jaderným spadem, chemickými či biologickými zbraněmi. Vodu čerpá základna z vlastního horského pramene, jenž pokrývá veškeré nároky na spotřebu i topení. V případě požáru je navíc k dispozici nádrž o objemu 5,6 milionu litrů. Hora má rovněž vlastní elektrárnu a nechybí ani obří zásobníky na naftu a baterie pro případnou nevyužitou energii. Jakožto univerzální soběstačná jednotka zvládne vedle jaderného napadení přežít i útok elektromagnetický, informační a chemický.

Tajemná havraní skála

Kde: Waynesboro, Pensylvánie, USA

Podobně jako se na případné vyhrocení vztahů za studené války připravovalo Rusko, nenechaly ani Spojené státy nic náhodě a v hlubinách Raven Rock neboli „havraní skály“ údajně zbudovaly jakýsi podzemní Pentagon. Stavba komplexu započala krátce poté, co v roce 1949 odpálil Sovětský svaz svou první jadernou bombu.

Jako vhodného adepta vybrala americká vláda lokalitu nedaleko malého městečka Waynesboro v Pensylvánii. Práce na základně o velikosti až pěti třípatrových budov skončily roku 1953 a již tehdy zařadila armáda komplex do složky „přísně tajné“, kde jej drží dodnes. Vchod například neobjevíte ani přímým zadáváním na satelitních mapách Google Earth – musíte zvolit oblast poblíž a hledat. Bez předem uděleného povolení je přísně zakázáno základnu nejen fotit, ale také kreslit nebo pořizovat jakýkoliv další obrazový materiál – o výrobě plánků nemluvě.

Pod povrchem se údajně ukrývá zařízení, které na měsíc ubytuje až tři tisíce členů vlády a jednotlivých vojenských složek. V případě globální katastrofy se ve vnitřních prostorách zřídí velín, odkud pak mohou padat rozkazy jak pro pozemní armádu, tak pro letectvo a námořnictvo.

Protiatomový hotel

Kde: Greenbrier County, Západní Virginie, USA

O americkém hotelu Greenbrier se v turistickém průvodci dočtete, že mu časopis Forbes udělil čtyři hvězdičky – a také že se pod ním nachází protiatomový bunkr. S myšlenkou vybudovat úkryt před nukleárním holokaustem přišla vláda za vedením hotelu koncem 50. let 20. století. Slovo dalo slovo a vedle západního křídla pro hosty se začal hloubit podzemní komplex. Stavaři přitom chytře maskovali vyvážení zeminy jako rozšiřování golfového hřiště.

Práce skončily v roce 1962 a pod luxusním hotelem tak vznikl kryt, do něhož se měl vejít celý americký Kongres. Při cestě dovnitř je nutné překonat dvoje dveře, z nichž první váží 25 tun a druhé dvacet. Součást podzemních prostor tvoří i radiokomunikační místnost, odkud se mohly vydávat rozkazy prostřednictvím vysílače takticky umístěného víc než sedm kilometrů od hotelu. Podobně jako další bunkry postavené kvůli hrozbám studené války se nakonec ani ten pod Greenbrierem nevyužil, přesto jej vláda dalších třicet let udržovala v pohotovosti včetně zásob. Po celou dobu také zůstal v utajení – když však podzemní část hotelu v roce 1992 odhalil ve svém článku The Washington Post, byl komplex vyřazen z provozu.

Švýcarsko jako ementál

Kde: Meiringen, kanton Bern, Švýcarsko

Švýcarsko se sice chlubí svou odvěkou neutralitou, tamní Alpy jsou však skrz naskrz provrtány tajnými základnami a bunkry. Dokonce se jedná o jedinou zemi na světě, která by v případě nukleární války dokázala ukrýt před nebezpečím 100 % svých obyvatel.

Jedním z jejích es v rukávu se staly letecké základny ve skalách. Po skončení druhé světové války jich údajně po celé zemi vzniklo hned několik, ale dodnes se využívají pouze „tunely“ navazující na armádní letiště Meiringen. Jde o podzemní hangáry, přičemž se v každém z nich může v jednu chvíli nacházet až 22 nadzvukových stíhaček, zaparkovaných ve dvou koridorech, kde s nimi manipulují jeřáby.

V případě konfliktu dokáže jet hangár na plný výkon a udržovat všechny letouny v bojeschopném stavu bez vnější pomoci až deset dní. Pokud by čelil útoku, uvítá nepřátele nejdřív výbuchuvzdornými vraty, vylepšenými o statickou kulometnou obranu. Za nimi se tunel stáčí do tvaru písmene „s“, aby se zabránilo případnému přímému útoku na druhá vrata z betonu a oceli. Podzemní základna je tak chráněna před chemickými, biologickými i jadernými zbraněmi.

České podzemní trio

Hradní bunkr pod Špilberkem

Tři nenápadné domečky vklíněné do skály na brněnské Husově ulici ukrývají za dveřmi spletitou síť tunelů pod hradem Špilberk, v níž se během druhé světové války měla schovat místní elita v případě bombardování. Bunkr, který mohl pojmout až 500 lidí, má v současnosti v pronájmu společnost Americký fond, jež ho renovuje a od prázdnin jej zčásti otevřela pro veřejnost jako muzeum. Stále však platí, že v případě ohrožení je komplex funkční a splnil by svůj účel. 

Výpustek, jeskyně tří armád

Další český podzemní bunkr se nachází například v jeskyni Výpustek mezi Křtinami a Babicemi nad Svitavou. Před druhou světovou válkou ji prvorepubliková armáda využívala jako sklad munice, v roce 1943 ji obsadili Němci a v podzemních prostorách postavili továrnu na výrobu částí leteckých motorů, kde pracovalo 1 200 totálně nasazených Čechů. Roku 1961 vstoupila do poničeného komplexu v pořadí třetí, československá armáda a vybudovala tam protiatomový kryt až pro 250 lidí. 

Studené muzeum Drnov

Jeden z největších bunkrů v České republice se jmenuje Drnov a nachází se pod zemí u Podlešína nedaleko Slaného. V minulosti sloužil jako velitelské stanoviště protivzdušné obrany a má celkem tři patra. Jeho výstavba probíhala mezi lety 1981 a 1984 a od roku 1985 v něm byla držena neustálá pohotovost: Posádka 170 vojáků tam bděla 24 hodin denně. Nicméně v roce 2003 armáda bunkr opustila a v jeho útrobách se zrodilo muzeum studené války, které zaujímá zhruba polovinu celého komplexu.