Krvavý sport v Koloseu: Gladiátory sledovaly desetitisíce diváků

Pro metropoli slavného římského impéria se stala ohromným střediskem zábavy, poučení a kultury. Takže na co se v Koloseu připravit? Začneme třeba tím, že takhle nikdo té stavbě neříká. K poctě dynastie stavitele se o ní hovoří jako o Flaviánovském amfiteátru. Výstavbu zahájil roku 72 císař Vespasián a v jeho díle poté pokračoval Titus. Familiární název a pobídka k návštěvě této památky by v hovorové řeči ulice nejspíš zněl: „Jdeme do Flávia.“

Zábava zadarmo!

Amfiteátrů v okolí města bylo hned několik a pozornost si jistě zaslouží i „římské dostihy“ v Cirku Maximu. Pro Koloseum ale hovořil stálý program a sympatické vstupné – tedy vstup zadarmo. Celá stavba byla financována z kořisti získané během jeruzalémského tažení a darována „veškerému římském lidu“. Sami garanti pestrého programu získávali finance na provoz ze sekundárních zdrojů: pronájmu stánků s občerstvením a z podílů ze sázek. A také od sponzorů z řad aristokratů, kteří si takto kupovali přízeň lidu. I když se politika striktně držela od Kolosea stranou, vždy bylo hlasitě zmíněno, kdo z mocných na všeobecné rozptýlení přispěl. 

Divadlo i exotika

K tribunám se dalo dostat jedním ze 76 vstupů a dovnitř se procházelo uličkou koncesovaných prodejců pochoutek. Některé vypadaly víc než pochybně, a těžko uvěřit, že je tu prezentovali jako zámořské dobroty.

O programu hodně napovídal počet tísnících se diváků. V opravdovém extrému se tu sešlo přes 65 tisíc lidí a rozšířená kapacita hlediště prý obsáhla až 87 tisíc diváků. Natřískáno bylo ale už od „průměrných“ 50 tisíců – a tedy na gladiátorské zápasy. Samozřejmě, když se tu odehrávala munera, byl zájem slabší. Šlo totiž o divadelní kusy a vystoupení s často velmi pobožným charakterem. Obvykle na ně chodili jen ti, kteří se chtěli zavděčit sponzorům takových představení. Mravoučné kousky prostě nikdy davy nepřitahovaly. P

okud byly na programu venatia, tedy lovy divé zvěře, vypadalo to na větší zábavu. Tehdy Koloseum suplovalo dnešní přírodovědné dokumenty. Kde jinde mohli běžní Římané uvidět nejpodivnější tvory z celého známého světa: slony, pštrosy, žirafy a nosorožce?

Budeme se mačkat

Do Kolosea sice mohl každý a zadarmo, ale sednout si dle libosti už ne. Jednotlivé etáže a patra rozdělovaly společenské stavy. V přízemí – maenianum primum – seděla honorace, tedy senátoři. Nad nimi poposedávali euqites, tedy šlechtici vznešení původem a rodem. A teprve pak začínaly řady pro prosté plebejce. Když to zkrátíme: ženy z lidu, chudina, hrobníci a otroci, tedy postavy nehodné, seděly až úplně nahoře. O dvanáct až patnáct řad výše.

Koridor i toaleta

Ke každé řadě tribuny pak vedly kryté uličky s příhodným názvem vomitoria. V případě nenadálé nehody, třeba požáru, totiž dokázaly „vyvrhnout“ veškeré divácké osazenstvo zpět na ulici a evakuovat celou budovu do pěti minut. Současně byly tyto důležité spojnice využívány jako toalety, když jste se nechtěli příliš vzdalovat od děje. 

Místa pro plebejce zrovna příjemné posezení nenabízela. Rozviklané dřevěné sedátko na kamenném podkladu o rozměrech 40x40 centimetrů nedávalo moc pohodlí a diváci byli namačkaní jeden na druhého. Koloseum fungovalo jako svého druhu korzo, kde se lidé chtěli před ostatními ukázat. Z vyšších tribun totiž z dění dole v aréně mnoho nepobrali. 

Hudba, nebo hluk?

Hluk okolních hovorů totiž překrýval vše ostatní. Horní patra možná ještě tak poznala hudební předehru vodních varhan, trumpet a rohů. Orientaci v průběhu dění ale pomáhalo hlavně hučení davu ve spodních patrech. Císař seděl v oddělené kóji, zahlédnout alespoň cíp jeho roucha nebylo nijak lehké.

TIP: Škola pro největší tvrďáky: Jak vypadal život v gladiátorském ludu?

Souboje favoritních zápasníků však většinou nedopadaly nějak nečekaně. Náklady na vycvičení profesionálního gladiátora až stonásobně přesahovaly zisk z vítězství, a tak se rivalové většinou snažili zranit, ale nezabít. Běžná návštěva Flaviánovského amfiteátru tedy většinou nebyla o mimořádné podívané, ale spíše o společenské reprezentaci…