Krvavé Velikonoce: Protižidovský pogrom z roku 1389 si vyžádal přes tři tisíce obětí

Nejpočetnější menšinou, jež se ve středověku vyskytovala na území Koruny české, byli bezpochyby Židé. Již Přemysl Otakar II. (1253–1278) vydal v jejich prospěch několik významných privilegií, první roku 1255. Králi příslušel takzvaný židovský regál, tedy výsadní právo usazovat Židy na svých statcích a vybírat od nich poplatky. Šlechta pak směla držet Židy na svých panstvích jen s královým svolením.

Nenávidění lichváři

Většina židovské populace žila v královských městech, s nimiž byla svázána i jejich obživa, přičemž nejvíce Židů se usídlilo v Praze. Židé měli právo vlastnit pouze dům a další majetek mohli získat jen se souhlasem panovníka. Zpočátku bydleli vedle křesťanských rodin, toto soužití se však ukázalo jako neudržitelné. Vzrůstal odpor k Židům podporovaný fámami o zneuctívání hostií a rituálních vraždách jako součásti židovské náboženské praxe. A tak začaly vznikat izolované židovské čtvrti a ulice, takzvaná ghetta. 

Židé měli prakticky znemožněno podílet se na řemeslné výrobě nebo obchodu mimo svou vlastní komunitu, řada z nich se proto živila peněžním obchodem. Soustředili se především na vysoký úrok a úročené zastavování cenností. Úvěrové podnikání sice křesťané odsuzovali, sami ho ale potřebovali a hojně využívali. Židy poskytované peněžní služby tvořily přirozenou a nezbytnou součást ekonomiky a v podstatě nahrazovaly činnost bankovních domů známých z Itálie. 

Nashromážděné, mnohdy přeceňované bohatství Židů s množstvím nesplacených pohledávek, vyvolávalo u mnoha dlužníků nenávist vůči jejich bohatnoucím věřitelům a často docházelo ke snahám zbavit se nezákonnými cestami rostoucího zadlužení. Vzrůstající napětí mezi židovskými komunitami a křesťanským obyvatelstvem mnohokrát přerostlo v útoky na židovské domy a jejich majitele.

Za vše mohou Židi!

Židovská privilegia platila vždy jen po dobu vlády panovníka, který je vyhlásil. Židé tak museli nové vladaře vždy požádat o jejich potvrzení nebo znovuobnovení a za tento akt zaplatit velké sumy. Privilegia Přemysla Otakara II. potvrdili také Lucemburkové (Jan neznámo kdy, Karel IV. roku 1356 a Václav IV. roku 1393). Právě za vlády lucemburské dynastie se však projevil hlavní nedostatek dosavadních zákonů, v nichž se Židům přiznávalo právo jako jednotlivcům, ale nezaručovala se jim ochrana jako celku.

Poslední léta vlády Jana Lucemburského (1310–1346) a první roky panování jeho syna Karla IV. (1346–1378) byly vyplněny pogromy, největšími, jaké Židé zažili do začátku druhé světové války. Vlna násilností zachvátila v letech 1336–1338 Švábsko, Alsasko a Franky, a zasáhla i české země, zejména Moravu. Jmenovitě jsou uváděny pogromy v Čáslavi a Jindřichově Hradci (1337), rok nato v Kouřimi, Znojmě, Jemnici a Třebíči, zdá se však, že panovník i moravský markrabě dokázali situaci celkem ukočírovat. K další vlně násilností pak došlo o deset let později. 

Bezprostředním impulsem a záminkou k tehdejšímu pronásledování a následné násilné fyzické likvidaci židovských menšin v říšských městech byla epidemie moru. Asijský dýmějový mor, zanesený do Evropy pravděpodobně z Krymu lodním importem, se od roku 1347 šířil z Itálie do Francie, do Porýní a dále na východ. Hrůza z rychle se šířící nákazy působila tradičně jako katalyzátor pogromistických nálad. Židé že ve spolku s „musulmany“ otravují studny a jsou tak hlavními původci moru. Koncem roku 1348 došlo k velkým pogromům v Augsburgu, Norimberku, Basileji, Freiburgu a Špýru, v dalším roce následovaly pogromy v Trevíru, Štrasburku či Frankfurtu nad Mohanem. Tisíce Židů byly pobity, upáleny či utopeny a jejich majetek rozkraden. 

Vratislav a Cheb

České země zasáhla morová rána jen okrajově roku 1349. Více než v Čechách řádila „černá smrt“ na Moravě, kam se uchýlilo mnoho Židů prchajících z Německa. I odtud ale utíkali v obavě před narčením z travičství a uchylovali se do Uher, kde se zdály být podmínky příznivější. Uherský král Ludvík I. Veliký (1342–1382) však od roku 1354 povolil pobyt pouze těm Židům, kteří se nechali pokřtít. Přestože toto nařízení nebylo nijak důsledně dodržováno, většina Židů Uhry opustila a vrátila se zpět na Moravu a do Čech, kde Karel IV. roku 1356 potvrdil Přemyslova Statuta Judaeorum.

Třebaže i v českých zemích docházelo k pogromům, vraždám a upalování, nedosáhlo tu zabíjení zdaleka takového rozsahu jako v říšských městech. Velké pogromy vypukly zejména ve Vratislavi 26. května 1349 a v Chebu, kde byli roku 1350 o Velikonocích po kázání minoritského mnicha Židé rozvášněným davem zcela vybiti. Do Chebu se Židé vrátili až o tři roky později, ale teprve v roce 1365 si mohli koupit zpátky synagogu a hřbitov. 

Stejně jako v dalších případech i tentokrát panovník města nakonec omilostnil. Obě města ale musela odevzdat část prodaného židovského majetku a veškeré hotové peníze i klenoty připadly královské komoře. Cheb navíc musel zaplatit značnou finanční sumu jako pokání.  

Ochránce Židů

Nová vlna odporu proti Židům se šířila v osmdesátých letech 14. století a nevyhnula se ani českým zemím. Krále Václava IV. (1378–1419) označovaly dobové nepřátelské texty za „přítele kacířů“, který „miloval proradnost Židů (…) Římany opustil a byl jimi opuštěn, duchovní pronásledoval, Němcům byl nepřítelem, Čechům řezníkem, kacířům ochráncem, Židů králem.“ Také jeden z Václavových životopisců konstatuje, že králův vztah k Židům byl „výrazně kladný“. Avšak Palacký ve svých Dějinách národu českého uvádí, že král Václav „nic mimořádného ku prospěchu Židů neučinil (…) mnoho chválená, mnoho haněná Václavova láska k Židům nevztahovala se dále, nežli že často přikazoval ouřadům, aby věřitelům židovským proti váhavým dlužníkům domáhaly se práva,“ a že tedy hájil zájmy svého regálu.

Ochrana Židů jako spolehlivých poplatníků provází i královo velké privilegium z roku 1393, které Židy podřizovalo podkomořímu soudu a mělo jim zajistit bezpečnost. Podle historika F. M. Bartoše, ale tato listina zůstala „mrtvou literou“ a během povstání panské jednoty byla smetena ze stolu.

Do židovských dějin se doba Václava IV. zapsala především 18. dubnem 1389, kdy pražské ghetto zažilo největší pogrom ve svých dějinách. Násilí na Židech jakoby ohlašovalo blížící se reformační bouře. Těžko však zastřít, že šlo o výlev jak spontánní, tak i dlouho pěstované protižidovské nenávisti, s níž se Čechy potýkaly přinejmenším od 11. století, a která se až do té doby projevovala v méně hrůzných rozměrech než v ostatních zemích.

Znesvěcení svátosti

Pogrom nepřišel znenadání. Už od počátku 14. století v evropských městech narůstaly protižidovské nálady. K jejich povzbuzení u nás nemalým dílem přispěla i církev, která ústy kazatelů šířila všemožné protižidovské pomluvy a předsudky. Tato slova pochopitelně padala na úrodnou půdu, neboť širší lidové vrstvy sdílely všechny dobové předsudky a pomluvy namířené proti Židům, a stačilo tak velmi málo k výbuchu velkého požáru. 

Konflikt vyrostl ze zdánlivě banální příhody. Jakýsi kněz pospíchal ghettem se svátostí k umírajícímu a cestou se dostal do sporu s procházejícími Židy. Během šarvátky někdo z Židů hodil kámen a zasáhl kněze a snad i svatou hostii, což bylo v očích křesťanů chápáno jako znesvěcení. Městští drábové odvedli řadu Židů do vězení a celá událost tak mohla skončit přísným potrestáním viníků, případně celé židovské obce. Ostatně tak si to přáli i staroměstští konšelé.

Rozčilený dav se ale s tímto zásahem nespokojil a vzal židovskou čtvrť útokem, při kterém byly židovské domy nejprve vyrabovány a pak zapáleny. Rozvášněný dav upaloval Židy v hořících domech, zabíjel je na ulicích a mstil se i na mrtvých, které vytahoval z hrobů a zohavoval. Násilné smrti neunikli ani ti, kteří hledali spásu ve Staronové synagoze. Krev na jejich zdech pak ještě po staletí vydávala svědectví o hrůzné masové vraždě. Při pogromu přišlo o život přes tři tisíce osob, jejichž zohavená těla pak byla hromadně spálena na ulici. Zachránili se jen ti, co se nacházeli mimo Prahu a skupina „hezkých dětí“, které byly pokřtěny a adoptovány bohatými křesťanskými rodinami. 

Nutno dodat, že pogrom nebyl pouze náhlým a nekontrolovatelným výbuchem nenávisti. Ještě třetí den po něm byli chudí křesťané najatí ke spalování mrtvol vyzýváni, aby Židy, které najdou živé ve skrýších, přidali do plamenů. A podle dobových pramenů se tak i stalo. 

Nejvíc vydělal král

Václav IV. v té době pobýval v Chebu a na událostech tak nenesl žádnou vinu. Totéž nelze říci o jeho úřednících, kteří nedokázali včas zasáhnout. Až po skončení incidentu vydal královský podkomoří Zikmund Huler příkaz k internaci všech Židů a zapečetění jejich majetku.

TIP: V roce 1899 vypuklo v Holešově ostudné rabování a židovský pogrom

Král byl celou událostí velmi pobouřen a uložil staroměstským konšelům pokutu dvacet tisíc kop pražských grošů. Navíc si ponechal také veškerý křesťanský lup z ghetta. Třebaže to představovalo jen malou náhradu za utrpěnou škodu, byl král jediným, kdo měl z neštěstí Židů, kterým shořely všechny dlužní úpisy, tedy podstatná část jejich majetku, skutečný prospěch. Židé se poté mohli do Prahy opět vrátit, ale jejich komunita byla podstatně menší.