Krutá smrt v plamenech: Které osobnosti poslala církev na hranici?

Kdo všechno skončil během církevní historie u hořícího kůlu? Když pomineme hromadná upalování zejména španělské inkvizice a hon na čarodějnice, najdeme pěknou řádku zajímavých osobností. Na hranici neskončili pouze Johanka z Arku nebo Jan Hus… Zřejmě prvním kacířem, jehož jméno nám historie zachovala, byl kněz kuriózního jména Ramihrdus. 

V letech 1076 a 1077 prý vedl svou vlastní náboženskou sektu. Jeho osobní odluka od církve nakonec vedla k tomu, že odmítal z rukou dalších katolických kněží přijímat svátost oltářní. K soudu ho povolali poté, co svým odmítnutím urazil i samotného biskupa. Hájil se tím, že dle jeho názoru je kněžstvo zkažené a prohnilé. A tedy přijmout od nehodných kněží hostii by znamenalo rouhat se Bohu.

Ramihrdův tribunál se odehrál v období, kdy se papež Řehoř VII. pokoušel církev reformovat. I sám Svatý otec usiloval o zavedení všeobecného kněžského celibátu. Ramihrdus tak nemusel smýšlet jako kacíř, ale prostě mohl, stejně jako papež, odmítat smilstvo kněží, kteří se v té době ještě běžně ženili. Rozsudek soudu neznáme, protože do něj nakonec zasáhl rozzuřený dav, snad aby heretik nemohl nadále vypovídat proti kněžím. V chatrči, kde ho drželi, ho nakonec upálili. Proto ho můžeme považovat za prvního evropského kacíře, který zároveň zemřel mučednickou smrtí. Inu, vždycky záleží na úhlu pohledu…

Spalovač křížů

Hereze francouzského vzdělance Petra z Bruis a jeho následovníků zvaných Petrobrusiáni otřásla v první třetině 12. století církví v samých základech. Těžko si v očích Říma představit horšího rouhače. Petr odsuzoval prakticky vše, na čem církev v jeho době stála. On sám byl mimořádně zbožným knězem, ale úřadu ho zbavili pro poněkud neortodoxní výklad křesťanství. Mezi léty 1117 a 1120 působil jako potulný kazatel v Dauphiné a Provensálsku a shromáždil kolem sebe relativně početnou sektu. Výčet petrobrusiánských zločinů proti církvi čítá mnoho bodů, proto uveďme jen to nejdůležitější. Odmítali třeba křest dětí. Věřili, že pouze osobní víra každého jedince může spasit lidskou duši. Nechodili do kostela, neboť se domnívali, že Bůh je všudypřítomný a jeho svatostánkem je jednota těch, kteří v něj věří. Od roku 1079 se v katolické církvi rozšířila nauka o transsubstanciaci, která vykládala, jak při svatém přijímání dochází k proměně hostie a vína na tělo a krev Krista. Petr z Bruis i toto učení považoval za šarlatánství a totální výsměch opravdové, upřímné víře, kterou podle něj kněží nahrazovali teatrální mystifikací.

Jeho následovníci také odmítali modlitby a přímluvy za mrtvé. Patrně totiž věřili, že pokud byli zesnulí spaseni, není důvod se za ně už modlit, a pokud ne, tak si své uvržení do pekla zasloužili. Radikálně se také stavěli proti katolickému uctívání svatého kříže. „Copak je na tom kusu dřeva, na němž Kristus tolik vytrpěl a na němž byl tolik pohaněn, něco k uctívání?“ ptali se. Jejich nenávist ke kříži dokonce vyústila v to, že náboženské relikvie s křížem cíleně ničili, a dokonce spalovali na hranicích! A právě tento akt rouhání se Petrovi stal osudným. Někdy kolem roku 1131 v jihofrancouzském klášteře Saint-Gilles pálil na hranici kříže, když se k němu přiřítil pobouřený dav. Jeho vlastní oheň se mu stal osudným. Lidé jej upálili v ohni, který sám zažehl.

Papežštější než papež

V páté knize Nového zákona – ve Skutcích apoštolů – se píše: „Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali pozemky a majetky a rozdělovali všem, jak kdo potřeboval. Chválili Boha a všem lidem byli příjemní.“ Ve středověku a ještě dlouho poté ale platilo, že je lepší nebrat raději nic doslovně. Gerard Segarelli byl neurozený, chudý a negramotný mladík. Svou nevzdělanost si kompenzoval mimořádnou zbožností. Usiloval o přijetí do františkánského kláštera, protože chtěl žít s Kristem v absolutní chudobě a pomáhat druhým. Františkáni jej ale odmítli.

Segarelli se tak rozhodl vykročit vlastní cestou a založil sektu Apoštolských bratří. V severní Itálii kolem sebe shromáždil skupinu následovníků, která šířila ideje chudoby, prostoty a společného vlastnictví – mimo jiné odmítala veškeré světské statky. Potulní mniši brázdili jižní Evropu, zpívali a šířili slovo Boží. Posléze se jejich vyznání rozšířilo i do Německa a Anglie. Církev za to nicméně Segarelliho krutě potrestala. Nemohla přece dopustit, aby si jen tak svévolně vznikaly nové církevní řády, nad kterými neměl Řím plnou kontrolu. 

A už vůbec papež nemohl strpět, aby někdo upozorňoval na to, že oficiální církev se proměnila především ve svatostánek hříchu, obžerství a hromadění bohatství. V roce 1300 tak Segarelliho upálili inkvizitoři v italském městě Parma. V jeho učení pak pokračoval Gerardův následovník Fra Dolcino. Po smrti původního vůdce sekty Dolcino s dalšími následovníky vystavěl pevnost v italských horách, kde po sedm let udatně vzdorovali nájezdům křižáků. Z poklidných hlasatelů bratrství se stali obávaní horští partyzáni, kteří přijali tezi, že zabíjení katolíků není hřích, neboť zabitím mohou osvobodit jejich duše ze zajetí ďábelského Říma. Prý také bez ostychu vyznávali fyzickou lásku.

Fra Dolcino ale nakonec v roce 1307 padl do rukou inkvizice. Místo soudu se dočkal extrémního mučení. Inkvizitoři ho vykastrovali a poté mu kus po kousku odřezávali kusy těla, které před ním spalovali. Církev upálila desítky jeho příznivců a pokoušela se o úplnou likvidaci jeho odkazu. To se ale nepodařilo. Fra Dolcino se stal kultovní osobností, na kterou se pro jeho odboj proti feudálnímu pořádku a církvi odvolávaly mnohé osobnosti Velké francouzské revoluce i pozdější socialisté. 

Odmítl sníst Boha

Ve Švédsku historikové zaznamenali pouze jediný případ upálení kacíře. Byl jím sedlák Botulf Botulfsson z vesničky Gotrröra. Zřejmě by klidně mohl v poklidu dožít do stáří, kdyby se dokázal přemoct a trochu zalhal. Příliš si stál na svém! Když v roce 1303 arcibiskup Nils Allesson dorazil na inspekci do místního kostela, kněz Andreas měl pro něj závažnou novinu. Jedna z jeho oveček prý nevěří v proměnu vína a chleba v krev a tělo Kristovo. To Allessona pobouřilo, protože považoval za své osobní poslání, aby se i ve Švédsku víra v transsubstanciaci ujala. Chtěl se v tom přiblížit zemím, kde studoval – Německu, Francii a Itálii. Náboženští činitelé si Botulfa předvolali a konfrontovali ho s jeho kacířským tvrzením. Tehdy ještě Botulf spolkl své ego a řekl, že si uvědomuje svůj zločin a že jej také hořce lituje. Biskup a kněz sedlákovi nařídili sedm let pokání! Teprve pak prý může znovu přijít ke svatému přijímání. 

A tak se Botulf za sedm let, během kterých měl možnost o problematice transsubstanciace usilovně přemýšlet, znovu dostavil před otce Andrease. Poklekl před něj a kněz se sedláka otázal: „Nu, Botulfe, jsem si jist, že nyní už věříš, že je Tělo Páně přítomné v hostii, že ano?“ Botulf pozvedl hlavu, pohlédl knězi do očí a pevně odpověděl: „Ne. Kdyby byl chléb opravdu tělem Krista, už byste ho dávno celého sežrali. A já tělo Krista jíst nechci! Nevadí mi prokazovat Bohu poslušnost, ale můžu to dělat jen tak, jak je pro mě možné. Kdyby někdo někoho snědl, copak by se ten druhý nechtěl pomstít, kdyby mohl? Jakpak by se tedy nepomstil ten, který má všechnu moc k tomu, aby tak skutečně učinil?“ Dovedeme si představit, že kněz oněmněl úžasem. A hrůzou. 

Písař později zapsal, že toto všechno Botulf řekl velmi spěšně a pak se „pozvracel z vlastní hříšnosti“ a že prý toho řekl ještě mnohem víc, ale písařova ruka se pro samou rouhavost těch řečí zdráhala to zapsat. Otec Andreas byl v takovém šoku, že Botulfa propustil. Teprve později, když arcibiskup znovu přijel na inspekci, si jej nechal předvolat, aby se ho tázal, zdali opravdu prohlásil taková otřesná slova. A co na to Botulf? Všechno přiznal. Odvedli ho do šatlavy v Uppsale a informovali ho o tom, že pokud své řeči neodvolá, upálí ho jako kacíře. A znovu se ozvala sedlákova pýcha: „Nu což, však ten oheň budu mít rychle za sebou.“ Arcibiskupovi došla trpělivost a 8. dubna 1311 Botulfa odsoudil k smrti na hranici.

Odříkání i svoboda

Bekyni mnišku u nás známe jako nočního motýla, který škodí jehličnatým lesům. Toto pojmenování dostala můra podle typického zbarvení šatů, které nosily původní bekyně – členky polomnišské sekty beghardů. Beghardi byli v průběhu 13. až 16. století zvláštní organizací, která zakořenila především v Nizozemsku a Belgii. Zakládali své vlastní komunity a usedlosti, v nichž žili prostým životem. Odvolávali se na to, že následují Krista životem v chudobě a odříkání. Rozvíjeli také různé dobročinné aktivity, pomáhali chudým a žebrákům poskytovali přístřeší. Beghardy a bekyně nejdříve nikdo za hrozbu nepovažoval. Členové řádu neskládali žádné přísahy a nejednalo se fakticky ani o mnichy či jeptišky. Ačkoliv bekyně přísahaly čistotu, nikdo jim nebránil z komunity kdykoliv odejít a vdát se. 

V oblasti Beneluxu a ve Francii začaly postupně růst takzvané bekináže, ve kterých bekyně přebývaly. Největší rozdíl mezi bekináží a klášterem spočíval v tom, že be­kyně si vzájemně byly rovné, neměly žádnou formální strukturu a samy si vytvářely pravidla, podle kterých žily. Tyto ženy vyvolávaly v prostých lidech obdiv i pohoršení. Někteří tvrdili, že jsou zbožnější než jeptišky, protože se neuzavírají za stěnami klášterů a vystavují se dobrovolně světu pokušení, kterému hrdinně odolávají. Pro jiné představovaly spolky pokryteckých bab, které běžné lidi urážejí svým ostentativním odmítáním normálního života a požitků, které nabízí.

Na konci 13. století napsala be­kyně Marguerite Poretová mystickou knihu známou jako Zrcadlo prosté duše. Spis se věnuje tématu splývání duše s nicotou, skrze což je dosaženo jednoty s Bohem. Právě tehdy se pravděpodobně sekta znelíbila církvi. Některé myšlenky obsažené v knize totiž provokovaly. Tvrdilo se tu, že duši, která se rozplyne v lásce Stvořitele, by měla příroda darovat vše, oč si žádá. To pobuřovalo. Církev si totiž tato slova vykládala jako rouhání. Tvrzení, že by se lidská duše mohla stát součástí Boha, a tím dospět do stavu, v němž se jí už během pozemského života netýkají zákony pozemského světa, byly značně nebezpečné. Daly se totiž vykládat tak, že k dosažení blaženosti a spásy člověk vůbec nepotřebuje církev. Stačí přece žít jako bekyně! 

Poretovou za tuto drzost církev upálila roku 1310 na hranici. Mezi jejími následovnicemi byla i be­kyně Na Prous Bonetová. Do sekty vstoupila v roce 1305 a ani upálení Poretové ji neodradilo od života, pro který se rozhodla. Od roku 1317 zastávala přední pozici mezi bekyněmi v Languedocu. Chtělo to značnou dávku odvahy, protože právě v těchto letech vrcholila inkviziční kampaň proti jejich řádu. 

V roce 1321 prožila Na Prous mystický žážitek. Ve vizi spatřila samu sebe jako vtělení božího slova. Začala šířit zprávy o tom, že se blíží konec světa. O čtyři roky později ji inkvizice zatkla. Zajímavé je, že se odvolávala na svobodu slova a vyznání. Jaké pokrokové názory! Další tři roky za to strávila v kobce a nakonec ji 11. listopadu 1328 upálili na hranici. Vykonání exekuce se odkládalo patrně z toho důvodu, že se papež obával nepokojů, které Bonetové smrt vyvolá u lidí v Carcassone a Montpellieru. Znali ji tam jako dobrou ženu. Ani to ji ale nezachránilo.