Krátká vláda knížete Soběslava II.: Proč byl označován za „knížete sedláků“?
Přemyslovec Soběslav II. rozhodně neměl na růžích ustláno. Podstatnou část svého života strávil ve vězení nebo ve vyhnanství a během své krátké vlády si vysloužil nelichotivé označení „kníže sedláků“. Byl ale tento titul oprávněný? A jak k němu panovník vlastně přišel?
Druhorozený syn knížete Soběslava I. a jeho manželky Adléty Uherské – Soběslav II. (1173–1178) se už od mládí přetahoval o moc se svým bratrancem Vladislavem II. (1140–1172) a jeho synem Fridrichem (1172–1173). Prvotní pokusy o převzetí trůnu ale dopadly neúspěšně a Přemyslovec skončil ve vězení na hradě Přimda, kde strávil s přestávkami přes 13 let. Na svobodu se dostal až po zákroku německého císaře Fridricha Barbarossy, který nechal roku 1173 sesadit knížete Fridricha a za nového vladaře určil Oldřicha, třetího ze synů Soběslava I. Ten však nabídku odmítl s tím, že větší právo na trůn má jeho starší bratr Soběslav II., a tak dosavadní vězeň putoval z žaláře rovnou na knížecí stolec.
Nedůvěra v českou šlechtu
Dobové prameny líčí Soběslava jako muže zbožného a dobrosrdečného. Například když na počátku své vlády přišel do Prahy zcela bez prostředků, odmítl se domoci financí obvyklou a přímočarou cestou, tedy vypsáním berně, a raději si vypůjčil peníze od kladrubského kláštera. Kronikář Jarloch o knížeti uvádí: „Říkají o něm, kdož ho znali, že byl spravedlivým soudcem, kostelům Božím velmi nakloněn, k dobrým dobrý, ale postrachem pro ty, kdož činí zlo. Vždy pečoval o to, aby chránil chudého před mocným (…) že se kvůli chudým nebál urazit urozené, a byl vůbec nazýván selským knížetem. Na výpravě válečné, obklopen velmoži na koních a vozech necítil se bezpečen, neviděl-li kolem sebe svobodného lidu selského, pěších i na koních, jak komu jeho prostředky dovolovaly.“
Knížecí sympatie k selskému stavu je ovšem třeba brát s rezervou. Zkušenosti z mládí jej nabádaly, aby příliš nedůvěřoval českým velmožům, kteří se bez vlády pevné ruky drali k moci a uzurpovali si panovnické majetky a hradiště do dědičné držby. Soběslav, než aby spolupracoval se šlechtou, se proto raději snažil získat podporu církve. Jako vůbec první český vladař udělil výsady menšině pražských Němců a jeho privilegium bylo po dlouhou dobu pokládáno za příklad městské samosprávy.
Krutá pomsta
Podle historika Václava Novotného (1869–1932) zavdal Soběslav II. podnět k pohrdavému smýšlení o své osobě hned na počátku vlády. Nechal totiž zatknout a krutým způsobem popravit svého žalářníka z Přimdy, kastelána Konráda Šturmu, ačkoliv mu předtím slíbil beztrestnost. Aby napravil nepříznivý dojem, podrobil se následně v režném rouše a bos veřejnému pokání. Jednalo se ovšem o dvousečnou zbraň. Středověká společnost si sice vážila mnišské askeze, od rytíře či panovníka se ale očekával spíše hrdý vzdor. Soběslav II. tedy svým činem získal náklonnost církve a prostého lidu, ale v očích nejednoho šlechtice pozbyl sympatií.
TIP: Šedá eminence Přemyslovců: Alžběta Uherská řídila zemi místo svého manžela
Svou sebevědomou a samostatnou politikou se Soběslav začal brzy stávat nebezpečným i pro Barbarossu. Navíc proti sobě popudil i papeže, když jeho oddíly během válečné výpravy do Rakous roku 1176 poplenily církevní majetky. Císař Svaté říše římské proto nechal nepohodlného panovníka sesadit a české knížectví udělil v léno opět Fridrichovi. Většina domácích velmožů za této situace „knížete sedláků“ nechala na holičkách a přidala se na stranu jeho protivníka. Soběslav II. se nehodlal vzdát bez boje, jenže 27. ledna 1179 byl poblíž Prahy poražen spojeneckými vojsky Fridricha a moravského údělníka Konráda II. Oty, čímž jeho panovnická éra v podstatě skončila. Přemyslovec uprchl ze země a v zahraničí o rok později přibližně ve věku 52 let zemřel.
