Krásně smyšlené dějiny: Hájkova Kronika česká je plná výmyslů

Skutečně málokteré dílo zabývající se historií českých zemí vzbudilo tak protichůdnou vlnu názorů jako slavná Hájkova kronika. Na světlo světa vstoupil tento ambiciózní literární počin roku 1541. A již v té době vyvolal rozporuplné reakce. Ale bez ohledu na to, jak byl Václav Hájek z Libočan v minulosti hodnocen jinými historiky a jak jej dnes vnímáme my, je nesporné, že takřka na tři dlouhá staletí zásadně ovlivnil vnímání českých dějin v rámci celé společnosti.

Hájkovo životní dílo překládali četní následovníci do němčiny i latiny a poučení v něm hledaly celé generace čtenářů a učenců. Nejedenkrát stálo za vzor jinému historickému dílu. Autor si dokonce vysloužil přízvisko „český Livius“ a jeho kronika posloužila jako předloha kupříkladu známému literátovi Bartoloměji Paprockému z Hlohol.

Tetínské začátky

Vydání kroniky předcházely dlouhé přípravy, během nichž Hájek prodléval šest let na pošmourném Tetíně v úřadu místního faráře. Nápad sepsat rozsáhlou kroniku českých zemí však dostal nejspíš již koncem dvacátých let 16. století, kdy působil na Karlštejně a měl tam ideální příležitost shromažďovat potřebné materiály. K nápadu ho nevedlo nic jiného než ambice prozatím nepříliš úspěšného církevního hodnostáře dokázat něco velkého.

Hájek byl odchován dobou počínajícího humanismu a rád zdůrazňoval latinské heslo soudobých učenců „Ad fontes!“, čili „K pramenům!“ Myšleny tím byly především antické prameny poznání, ale i primární historické prameny, jimž by měl dějepisec dávat přednost před informacemi takříkajíc z druhé ruky.

Hájek skutečně při tvorbě svého díla využil celou řadu původních dokumentů, především listin a výpisků ze zemských desek. Také katolická šlechta Hájka ochotně pouštěla do svých rodinných archivů, kde našel nejeden historický poklad, a materiálně ho podporovala; mezi největší mecenáše patřil mocný Lev z Rožmitálu. Hájek tedy disponoval velmi dobrým zázemím, o čemž svědčí i to, že měl k ruce trojici písařů, kteří pro něj jednotlivé prameny vypisovali. Hájek však znal a ve svém díle využil také starší kroniky, jmenovitě Kosmovu, jež zaznamenává nejstarší dějiny přemyslovského knížectví, ale také Dalimilovu či Staré letopisy české. 

Dvojí kleště

Kromě panské pýchy, kterou mohl kronikář uspokojit například tím, že do kroniky pečlivě zaznamenal oslavné zmínky líčící předky daného aristokrata v těch nejlepších barvách, měla však katolická šlechta i jiný důvod k podpoře. Právě v době vzniku Hájkovy kroniky připravoval k vydání svou vlastní verzi českých dějin Martin Kuthen.

To by samo o sobě samozřejmě nevadilo, ovšem zmíněný muž patřil mezi zapřisáhlé protestanty a katolíci se jednoduše obávali, že sepíše dějiny z pohledu svého vyznání. Hájek jim tedy posloužil coby účinná zbraň v oblasti historické propagandy. Je třeba si uvědomit, že ve 30. letech 16. století zuřily v království nelítostné náboženské rozepře, byť se po zbraních prozatím ještě příliš horlivě nesahalo. Hájek postavený proti Kuthenovi tak představuje perfektní ukázku těchto soudobých střetů.

Ať tedy chtěl nebo ne, musel se Hájek podřídit svému dobovému okolí. Veškerou práci sice dokončil nejspíš již v roce 1539, ale trvalo ještě několik let, než kniha prošla přísnou korekturou tří vybraných katolických šlechticů. Za zmínku stojí alespoň Jan Hodějovský z Hodějova, jenž měl s autorem velmi dobré vztahy. Nekatolíci však drželi v rukou nemalou moc, a proto je nešlo při vydání knihy obdobného formátu přehlédnout. I oni podrobili výsledek Hájkovy práce zevrubné kritice. Autor tak byl ve dvojích kleštích. Těžko dnes ale soudit, jaký měl ve skutečnosti názor na to, že jeho dílo je silně ovlivněno dobovou objednávkou.

Čtenář nade vše

Z obtížné situace Hájek vyklouzl šalamounsky a povedlo se mu nakonec zavděčit drtivé většině čtenářů. S hledáním historické pravdy si při tom příliš hlavu nelámal, a tak mu nejspíš nebyly šlechtické požadavky příliš proti srsti. Hájek byl totiž především spisovatel s literárními ambicemi a skutečná historická hodnověrnost textu pro něj byla mnohem méně významná než čtivost a obliba u řadových čtenářů. Jak je řečeno výše, sám se sice rád zaklínal humanistickým myšlením a zdůrazňoval, že vše vypracoval na základě dostupných pramenů, ovšem na druhou stranu se nijak neštítil získané informace naprosto převrátit, poupravit či doplnit tak, aby dodal výsledné podobě na atraktivitě.

TIP: Kouzelník Žito: Kdo byl tajemný hrdina na dvoře Václava IV.?

Vznikl barvitý příběh líčící s neuvěřitelnou podrobností dějiny české země od dob Praotce Čecha až po korunovaci Ferdinanda I. roku 1527. Hájek k nadšení čtenáře objasnil vše, s čím si dodnes lámeme hlavy. U každé události věděl, kdy a kde se přesně udála, přičemž většinu z nich vylíčil s dech beroucími podrobnostmi. Jako pomyslnou třešničku na dortu nám občas uvedl i přesnou hodinu. Téměř se zdá, že musel být sám očitým svědkem všeho, co popisoval. Ve skutečnosti měl však děj pramálo společného s pravdou. Především nejstarší část jeho líčení, včetně života svatého Václava, je doslova jednou velkou pohádkou.