Kramář vs. Beneš v Paříži: Jak se projevil konflikt politiků na mírovém jednání?

Oba muži byli značně rozdílní a jejich životní osudy se až do vzniku Československa téměř neprotnuly. Karel Kramář (1860–1937) patřil k matadorům české politiky v období Rakousko-Uherska a měl značné zkušenosti. Navíc jej doprovázela gloriola mučedníka národní věci, protože za účast v domácí odbojové organizaci Maffie byl roku 1915 odsouzen k smrti a před oprátkou jej zachránila jenom milost udělená mladým císařem Karlem. O generaci mladšího Edvarda Beneše (1884–1948) spojovalo s Kramářem univerzitní vzdělání a studijní cesty po Evropě. V roce 1912 se habilitoval docentem sociologie a již v té době udržoval kontakty s T. G. Masarykem. V září 1915 odešel z Čech do Švýcarska a stal se jednou z hlavních postav zahraničního odboje, zatímco Kramář odboje domácího.

První jednání

Kramář vždy obdivoval Rusko a sňatek s Naděždou Nikolajevnou Abrikosovou roku 1900 v něm nekritický obdiv k carské říši jen prohloubil. Už před válkou vypracoval návrh ústavy takzvané Slovanské říše, což měl být podle jeho představ státní svazek všech slovanských zemí v čele s Ruskem a ruský car by také disponoval titulem „car český“. Právě ruská problematika se měla v budoucnu stát jedním z hlavních bodů Kramářova sporu s Benešem.

První světový konflikt označil Kramář za „válku Germánstva a Slovanstva“ a Slované v něm prý zvítězí. Posléze jakožto předseda Národního výboru připravoval převzetí moci v českých zemích a 25. října 1918 odjel do Ženevy v čele delegace českých politiků. A právě zde měl poprvé jednat s Benešem, který již byl tehdy ministrem zahraničí prozatímní československé vlády. Tuto funkci pak držel nepřetržitě ve všech vládách až do svého zvolení prezidentem koncem roku 1935.

Během jednání v Ženevě ve dnech 28. až 31. října 1918 se Beneš poprvé názorově střetl s Kramářem, který byl konzervativním monarchistou a toto zřízení chtěl nastolit i v novém státě. Nenašel ale žádného dalšího zastánce a myšlenka byla poměrně rychle zavrhnuta. Nevyšel ani jeho záměr stát se hlavou nového státu, protože Beneš české delegaci předestřel Masarykův mezinárodní význam. Kramář měl být ministerským předsedou a tím se také v první řádné československé vládě 14. listopadu 1918 skutečně stal.

Nově zrozená republika však musela řešit řadu vážných problémů, s nimiž bylo třeba se vypořádat. Beneš mezitím jednal s dohodovými politiky v Paříži, kde se připravovala mírová konference, jež měla za úkol uspořádat poválečné poměry ve světě. Masaryk uvažoval o tom, že by měl být předsedou československé delegace na konferenci právě Beneš, ale po vzájemné konzultaci se dohodli na Kramářovi.

Na mírové konferenci

Z titulu funkce předsedy vlády se tedy Kramář stal i vedoucím československé delegace, ale Beneš jej stejně od počátku zastiňoval. Z dob světové války měl víc diplomatických zkušeností a v prostředí konference se uměl velmi dobře orientovat. Dokázal také prosazovat československé požadavky i mimo rámec oficiálních jednání. Přesto tehdy mezi oběma politiky otevřená rivalita nepanovala. Dne 11. února 1919 v jednom z dopisů psaných Masarykovi Kramář dokonce uváděl: „My jsme zde s Benešem úplně zajedno.“ O tři dny později pak dodal: „Já bych bez souhlasu Beneše neřekl ani slova, které by mohlo republiku zavazovati.“ Kramář oceňoval rovněž Benešovy diplomatické schopnosti a nechával mu prakticky volné pole působnosti při jednáních o územních požadavcích nové republiky.

Problém ale nastal v otázce postupu vůči Rusku. Kramář byl nesmlouvavým odpůrcem bolševického režimu a v jeho představách měly západní mocnosti podniknout velké tažení, které by za účasti československých legií tento režim jednou provždy zničilo. Omezená intervence v Rusku sice tou dobou skutečně probíhala, ale nebyla dostatečná k tomu, aby dosáhla porážky bolševiků.

Situace ovšem byla taková, že světové veřejné mínění by po právě skončených hrůzách Velké války další konflikt nepřipustilo a legionáři už měli válčení v Rusku také dost. To si ale Kramář nechtěl připustit a jeho umíněné zaujetí Ruskem vadilo zdaleka nejen Benešovi. Ten musel jednat také s polskými představiteli o problémech vzájemných hranic, protože Kramář měl k Polákům velmi negativní vztah a nechtěl s nimi osobně mít nic společného. Masarykovi o tom napsal: „S Poláky já jednat nebudu – je lépe, když to dělá Beneš sám, on je s nimi velmi zadobře a má pověst, že je v této otázce velmi umírněný.“

Nemožný Kramář 

A co si v průběhu mírových jednání v Paříži myslel o Kramářovi Edvard Beneš? I když později prohlašoval, že vzájemná spolupráce byla dobrá, kritizoval jej v korespondenci vedené s Masarykem prakticky od počátku. Nejtvrdší odsudek najdeme v dopise z 3. února 1919, kde Beneš napsal tato slova: „Kramář: naprosto nemožný. Dělá zde zle, nemá smyslu pro význam náš, své osoby, naši úlohu atd. Je deprimován, poněvadž myslil, jak mu budou dělat honneury (pocty), jak bude vším točit, jak bude mít význam a všecko v ruce a vidí, že to tak není, že se musí bojovat a – pracovat, těžce pracovat.“

Další obtíže vznikly v době, kdy se v Praze začaly šířit pověsti, že Kramář nevystupuje dobře a Beneš musí napravovat jeho chyby. Ministr zahraničí o tom Masarykovi 9. května 1919 napsal: „Slyším, že se v Praze mluví a klepá, že zde vše Kramář kazí, atd. On mi to vytýká – ne přímo, ale přece jen je to z jeho slov pozorovat. Ujišťuji ho, že se mýlí, myslí-li, že já to rozšiřuji.“ 

Největší problém nastal v závěru vzájemné spolupráce na konferenci, když Kramář kategoricky odmítal podepsat mezinárodní závazky týkající se ochrany menšin v nástupnických státech Rakousko-Uherska. Tím ovšem „naštval“ i řadu dohodových politiků. Otevřenému konfliktu nakonec zabránila jen ta skutečnost, že zmíněná smlouva byla podepsána až současně s mírovou smlouvou s Rakouskem v září 1919, kdy už Kramář nezastával funkci ministerského předsedy. Jeho pozici totiž nahlodal chabý výsledek národní demokracie v obecních volbách, kde dostala jenom 8,2 %. Kramář v této situaci odstoupil a novým premiérem se 8. července 1919 stal sociální demokrat Vlastimil Tusar. 

TIP: Třikrát co by kdyby: Jak mohla vypadat alternativní historie Československa

Beneš Kramářovy kroky kritizoval s narůstající intenzitou a počátkem června 1919 Masarykovi napsal, že „není premiéra – a Kramář se rozhodně nehodí ani temperamentem, ani názory, ani způsobem práce. Je a zůstane slabým velmi slabým charakterem“. Přesto Kramáře za práci během mírové konference dokázal i pochválit, zejména ohledně jeho působení v dopravní a ekonomické komisi, kde prý „měl dosti úspěchů a udělal vcelku dobrou práci“.