Královnou proti své vůli: Proč si princezna Maud musela nasadit norskou korunu?

Vnučce královny Viktorie bylo už šestadvacet let, když se po dlouhém otálení rozhodla provdat. Ženichem se stal její bratranec, o tři a půl roku mladší dánský princ Carl. Miloval ji už nějaký čas, ale ona o něj dlouho nejevila zájem a zpočátku se k němu chovala dokonce pohrdavě. Když ji ale po jednom rodinném cyklistickém závodě požádal o ruku, „nedělala fóry“ a hned napoprvé jeho nabídku přijala. Proč?

Ne, o žádnou velkou lásku či romantiku ze strany Maud rozhodně nešlo. Blížila se k věku kandidátky na staropanenství, i když vypadala mladistvě. Hlavní důvod byl ale jiný. Jejímu manželovi Carlovi jako druhorozenému synovi nehrozilo, že by zdědil dánský trůn. Maud by se tak nemusela stát královnou v cizí zemi. A o to jí hlavně šlo! Toužila a věřila, že bude v Anglii žít i po svatbě. Nepřála si totiž svou vlast opustit. Svatba se uskutečnila v srpnu 1896 v kapli Buckinghamského paláce. 

Nedobrovolný odchod z Británie

První týdny po svatbě připadaly Maud přímo pohádkové. Netrvaly však dlouho. Brzy se novomanželé na nátlak ženichovy rodiny museli odebrat do Dánska. A tady Maud přímo trpěla. Nic se jí tu nelíbilo, připadala si tu jako vězeň. Proto často jezdila za rodiči do Anglie nebo aspoň udržovala čilou korespondenci s matkou.

Když po více než šesti letech konečně otěhotněla, měla o důvod víc pobývat ve své staré vlasti. Vždyť dítě, které se má narodit, nebude nikdy v Dánsku vládnout, není tedy nutné, aby se tam narodilo. Syn Alexandr přišel na svět 2. července 1903 v anglickém Appletonu. Bylo to její jediné dítě.  

Nabídka, která se neodmítá!

V roce 1905 do života Maud znovu zasáhl osud. Norsko ukončilo dlouholetou unii se Švédskem a vyhlásilo samostatnost. I když v zemi sílily i republikánské tendence, monarchistům se jako nejlepší kandidát na norský trůn jevil dánský princ Carl a jeho žena Maud.

Carla sice nabídka i důvěra Norů velice potěšila, nicméně rozhodující byl pro něj názor Maud. A ta se velice rozmýšlela. Lákalo ji uniknout z Dánska, především z dohledu tchyně, s níž nenašla společnou řeč. Na druhé straně se ale děsila představy, že úplně ztratí svobodu. Když se o tom zmínila před svým otcem Edwardem VII., který se po smrti královny Viktorie stal anglickým králem, důrazně ji vysvětlil, co je její povinností. V žádném případě si totiž nepřál, aby se norským králem stal některý ze synů německého císaře Viléma II.  

K přijetí norské koruny ale Carl s Maud přistoupili teprve po uskutečnění referenda, které potvrdilo zájem obyvatel na monarchistickém uspořádání země. 

Cizinkou v nové vlasti

Slavná korunovace se uskutečnila v létě 1906 v Trondheimu, tradičním místě korunovací starých norských králů. Ještě předtím se ale Carl rozhodl v duchu norské tradice přijmout nové jméno Håkon VII. a jeho malý synek Alexandr byl překřtěn na Olafa. Jen Maud si ponechala své jméno. Nechala se slyšet, že když bylo dobré pro anglickou princeznu, bude dobré i pro norskou královnu.

Maud se snažila být zodpovědnou královnou. Okamžitě se začala učit norsky, absolvovala kurz lyžování, stala se patronkou charitativních sdružení a podporovala umělce. Přesto si v nové zemi nedokázala zvyknout, stále se tu cítila cizinkou. Tesknila po Anglii. Za první světové války jí sice neutralita Norska zaručila jakousi bezpečnost, ale ona se považovala za Angličanku, takže se strachovala o životy svých příbuzných, které navíc nemohla navštívit.

Nesplněné přání

Svou rodnou vlast nikdy nepřestala milovat, a tak se po válce v roce 1919 rozhodla, že tam oslaví své padesátiny. Jenom tady mohla být sama sebou a zapomenout na své postavení. Ačkoli byla štíhlá a vypadala mladě, trápily ji silné bolesti hlavy a objevovaly se další zdravotní problémy. 

TIP: Sňatky tradicím navzdory: Který monarcha se oženil pod svůj stav?

Do rodné vlasti jezdila pravidelně i v dalších letech a zdržovala se tu vždy poměrně dlouho. V roce 1938 tu ale nečekaně onemocněla. Vážné břišní potíže přinutily lékaře k okamžité hospitalizaci a operaci. Vše proběhlo hladce a Maud se zotavovala. Jenže potom dostala infarkt. A ten se ji stal osudným. Do posledních chvil se u jejího lůžka střídal její manžel Håkon, který okamžitě do Londýna přiletěl a její švagrová, anglická královna-vdova Marie. 

I si když Maud přála, aby byla pochována v rodné vlasti, nebylo jí vyhověno. Po velkolepých smutečních obřadech v Londýně musely být její ostatky bitevní lodí převezeny do Norska a pochovány v rodinné hrobce v Akershusském kostele.