Králičí apokalypsa: Zhouba australského kontinentu přicestovala s osadníky

Poslední lednové dny roku 1788 jsou pro Austrálii důležité: tehdy totiž po menších peripetiích zakotvila v Botanickém zálivu flotila komandéra Arthura Phillipa. Ano, ta legendární První flotila, která na nový kontinent přivážela osadníky z Evropy.

Šest z celkem jedenácti plavidel vezlo kolonizátory nedobrovolné: odsouzené trestance, kteří tu měli svou poctivou prací položit základ nové civilizaci. A uvázány v klecích se s nimi trmáceli i zvířecí cestující: 2 býci, 7 krav, 44 ovcí, 32 prasat, 4 kozy a nějaká ta drůbež. Tito „pasažéři“ se nalodili během zastávky v jihoafrickém Capetownu. Jen okrajovou kuriozitou pak byl skromný náklad koroptví a králíků, které coby živé zvěřinové konzervy naskladnili kuchaři už o osm měsíců dříve v Portsmouthu. 

Živé konzervy

Zdá se neuvěřitelné, že dokázali přežít ve stísněných podmínkách v podpalubí celou, 252 dní dlouhou cestu. A když dorazili až do cíle, rozhodl komandér Phillip, teď už guvernér nově vznikajícího koloniálního městečka Rose Hill, že budou zařazeni nikoliv na talíř, ale raději k chovu. Bylo to velmi taktické rozhodnutí, které však mělo poněkud nešťastné následky.

Blíže nespecifikovanému počtu divokých králíků evropských tím poskytl čas k aklimatizaci. A prakticky každá další britská loď, připlouvající k Austrálii, přivážela další a další králíky. Ti se pářili s už dolnějšími a na místní sušší klima adaptovanými králíky a plodili přitom neméně zdatné potomstvo. Je to maličkost, ale podstatná: šance na přežití divokého evropského králíka v Austrálii by bez této aklimatizace nejspíš nebyly valné.

Motivace pečínkou

Prvním osadníkům mohli správci kolonií nabídnout jen málo. Nuzné ubytování v zavšivených karanténních barácích – alespoň do doby, než si při organizované práci vystaví něco vlastního. Také dřinu na polích, jedovaté nebezpečí číhající za každým křovím a ne zrovna přátelské aboridžince z klanu Bidjigal. Případně pohrůžky výpraskem devítiocasou kočkou...

Ale mohou jim slíbit i pár králíků z guvernérského chovu do začátku, protože těch je brzy opravdu nazbyt. Mají chutné maso a pro většinu deportovaných představuje taková pečínka luxus, který si ve své domovině dopřát nemohli. Jen se o ně musí postarat. A motivace trestanců k práci přes králíky funguje. Je to patrné i z archeologických záznamů, kde zprvu nepočetné kosti králíků postupně v potravě kolonizátorů dominují.

Země zaslíbená

Chov králíků se proto brzy stává standardem i pro osady vznikající v Tasmánii, kde pravděpodobně poprvé dochází k neplánovaným útěkům do přírody. V roce 1827 se kronikáři zmiňují o prvních volně žijících populacích na jihovýchodě ostrova. „Králíci jsou tu tak početní, že na některých farmách a usedlostech je můžete počítat na tisíce,“ píší místní noviny. V lednu roku 1842 přežívají z 1 030 lidských nedobrovolných kolonizátorů První flotily poslední tři. Britská vláda těmto statečným a pracovitým „old hands“ jako projev díků uzná státní penzi ve výši jednoho šilinku. A králíci? Ti si zatím vedou skvěle i bez pomoci státu.

Z několika málo králíkáren vznikla statisícová populace, která se už nedá dost dobře uhlídat. Nepřímo to dokládají i záznamy z jednání koloniálních soudů: přibližně do roku 1830 patřily krádeže chovaných králíků mezi nejčastější řešené případy. Po tomto datu už přestávají být králičí loupeže na pořadu dne. Kdo by řešil, že má v ohradě o jednoho míň. Chováni jsou teď v kamennými zídkami ohrazených výbězích, protože to pro hospodáře není tak náročné. Prvním takovým průkopníkem jednoduchosti je Alexander Macleay z farmy Elizabeth Bay a se svým přístupem slaví úspěch.

Poslední překážka?

Králíci se množí jako paví očka. Sypká a písčitá půda mezi dnešní Sydney a Botany Bay jim vyloženě svědčí, trsy sušších travin jim vůbec nevadí. Co osadníci nevidí je, že skutečné expanzi divokých králíků do volné přírody brání zatím jen přítomnost predátorů. Šelem, dravců a hadů. A právě s tím, jak se lidská sídla rozrůstají a osadníci cíleně ne zrovna příjemné druhy potlačují, uvolňují tím prostor pro šíření králíkům. V roce 1857 vypouští Alexander Buchanan, správce statku Dutton´s Anlaby, první stovky králíků do buše. Doufá, že se v divočině králíci uchytí a on je bude moci jen lovit pro maso. Nefunguje to. Králíci spíše vegetují, protože je dravci drží dost zkrátka. 

V říjnu roku 1859 se o něco podobného pokusí Thomas Austin, náruživý střelec žijící poblíž Winchelsea. Jde na to chytře. Na své farmě Barwon Park nejprve ohněm a broky „vyčistí půdu“ od predátorů, a pak vypustí čtyřiadvacet šedých králíků. Jsou to angličtí ušáci nakřížení s „australskou“ linií. Tím Austin efektivně odstranil všechny existující ekologické bariéry. „Zavlečení pár králíků nemůže přece uškodit. Navíc člověku trochu dodá pocitu domova a radosti z lovu,“ myslel si. Jenže v kontextu následujících překotných událostí se dost zmýlil.

Jeho „úspěšný“ přístup navíc inspiruje desítky dalších farmářů. Trvá přibližně další dva až tři roky, než si Australané všimnou, že s králíky není něco v pořádku. Kolem roku 1860 na kontinentu žije kolem jednoho milionu lidí a každý si dopřává králíka alespoň jednou týdně. Přírodní králičí rezervoár se tím ale nikterak netenčí.

Zde je Králíkovo!

Co za tím stojí? Ideální podmínky pro spokojený život: díky mírným zimám se mohou množit celoročně, zdecimovaní predátoři jim už starosti nedělají. Farmaření velkoplošně vyklučilo křovinaté a lesnaté porosty a nahradilo je travnatou rovinou. Prostě země králíkům zaslíbená!

V roce 1866 osidlují Kapundii na jihu Austrálie, zabírají pro sebe celý Nový Jižní Wales. V roce 1887 se vyskytují na jihozápadním okraji Queenslandu, roku 1894 se objeví na severu u Šarlotiných vodopádů. Objevují se i na západě a několik oddělených populací přežívá i v severních pouštních oblastech. Vynořují se zprávy o prvních incidentech, ale zatím jsou zřídkavé. Lidé totiž viděli jen víceméně stabilní počet králíků ve svém okolí a nedocházelo jim, jak masivně se šíří celým kontinentem.

Mění celý kontinent

Vliv králíků na přírodu celé Austrálie byl naprosto devastující. Spásali dostupnou vegetaci, a tím efektivně snižovali dostupnost potravy domácím býložravcům. Dodnes přesně nevíme, kolik původních druhů přivedli k záhubě tím, že je v konkurenčním boji o potravu odstavili na vedlejší kolej. Spásání bylo tak dalekosáhlé, že zbavilo rostlinného pokryvu plochy o rozloze celých států. Odhalená půda byla mnohem náchylnější k vysychání a erozi.

Vztah mezi šířením králíků a pouští se může zdát divoký, ale skutečnosti bohužel odpovídá. Po vypasení trav se králíci pustili i do křovité vegetace. A okusováním kůry úspěšně vymýtili i řadu jinak odolných dřevin. Zlikvidovali malé semenáčky, čímž zabránili regeneraci. A samozřejmě – při shánění potravy se králíci nerozpakovali pustit s chutí do toho, co osadníci vypěstovali na polích. Pro hladové králíky jste neviděli úrodu. Doslova.

Co s tím?

Jako první začnou řešit králičí problém v Novém Jižním Walesu. Místní vláda vypíše odměnu 25 tisíc liber za fungující nápad, respektive „za jakoukoliv úspěšnou metodu, kterou jsme dosud nevyzkoušeli“. Obdrží celkem 1 456 různých návrhů, ale nic nezabírá. V roce 1907 dostavěla západoaustralská vláda plot proti králíkům dlouhý 1 833 kilometrů! Jenže v „zachraňovaném“ území už bylo stejně ušáků tolik, že to nebylo nic platné.

TIP: Divoce žijící kočky zabijí jen v Austrálii přes milion plazů denně

V 50. letech 20. století zredukuje jejich počty uměle vyvolaná epidemie myxomatózy a tularémie, ale postupně se proti nim stanou téměř imunní. Boj pokračuje dál… V každém případě přišly chodící ušaté pečínky prvních osadníků celý kontinent dost draho.