Král rytířů: Kde čerpal Václav I. inspiraci pro svůj dvůr?
Lesk, honos a přepych. Tyto hodnoty Václava fascinovaly, jistě i pod vlivem jeho manželky Kunhuty, dcery římského krále. A tak se Václav stal králem, který založil v Čechách rytířskou tradici spojenou s turnaji, písněmi minnesängrů i kurtoazní láskou
Rytířská kultura u nás brzy zdomácněla ve všech svých projevech – kladných i záporných. Zjemněly se mravy a uhladily se normy společenského styku aristokratických vrstev. Prostřednictvím králova oblíbence Ojíře z Friedberka se urození nadšeně vrhli do módních zábav a sportů. Neslo to s sebou kromě honosného lesku a vznešených radovánek i nadmíru zvýšené výdaje – a to od královského dvora i urozených rytířů.
Středověcí „sportovci“
Je jisté, že rytířské turnaje se konaly pro zábavu, ale dají se označit za sport? Co jiného je takové „klánie“ (neboli klání či také kolba) než sport? Takové klání se pořádalo jako honosná podívaná: divadlo či show s mimořádně nákladnou výpravou. Účinkující i diváci se navzájem oslňovali drahocenností brnění, zbroje a kostýmů. Muži předváděli ženám svou bezmeznou statečnost, ženy mužům zase svou nekonečnou krásu, zatímco pořadatelé se snažili vyniknout skvělou organizací a bohatostí doprovodných programů, originalitou hostin, bujarostí pitek či vzrušujícími lovy.
Takže středověký turnaj byl především několikadenní společenskou událostí, ale měl i vysokou sportovní hodnotu. Představoval vlastně hru na válku. A disciplíny? Rytíři soutěžili v celé řadě her. Nejčastěji vyjížděli těžkooděnci proti sobě na koních a snažili se dlouhými bidly, zvanými dřevce, vyhodit protivníky ze sedla. Byla to jakási veřejná ukázka výsledků namáhavého tréninku, mírová náhražka všední práce rytíře – boje. Náhražka je správný výraz, protože o skutečný boj na život a na smrt většinou nešlo. Však si taky mnozí kritici stěžovali, že si páni na boj jen hrají, zatímco doopravdy bojovat neumějí.
Německý vzor
Inspirace německou kulturou jistě pozvedla pražský dvůr a přiblížila ho trochu západnímu standardu, ale na druhou stranu to vhánělo vodu na mlýn těm kritikům, kteří dbali na staré dobré české tradice a neměli rádi vtírající se německý živel. Nejhlasitější byl již několikrát citovaný kronikář Dalimil, který byl na svou dobu pravým „vlastencem“. Neváhal Václava I. za jeho příklon k němectví zkritizovat.
V osobě krále rytířů jako by se mísilo české furiantství s ještě nevyzrálou, a proto zatím cizorodou noblesou rytířské galantnosti. Poněmčování se dostalo do módy. Mnozí šlechtici přejímali západní zvyky a svá jména měnili do německých podob. Již od dob krále Vladislava (vládl 1140–1172, jako král od 1158) si mnozí velmoži dávali jména podle svých sídel, ale teprve od časů Václava I. dědili potomci po předcích jména vzatá od hradů. A to i v případě, když tyto hrady zdědil někdo jiný. Ostatně právě od této doby u nás začaly růst hrady v gotickém stylu, královské, ale i šlechtické. Hrady i rody pak logicky dostávaly německá jména jako Šternberk, Riesenberk, Lichtenburk či Lemberk. Pánové z Růže se stali takřka přes noc Rosenbergy.
Mecenáš básníků
V poněmčování vynikal i sám král, jak píše Palacký: „O povaze a směru ducha jeho svědčí zvláště okolnost, že král Václav, libovav sobě v krasoumě a zvláště v básnictví, rád vídal a ctil básníky na dvoře svém, a sám také jal se tuším skládati milostné písně v jazyce německém.“
Palackého výraz „tuším“ je ovšem na místě, zprávy o Václavově veršování a zpěvu musíme brát s velkou rezervou. Náš pan král skutečně bažil po lesku západoevropských dvorů, a proto hýčkal u dvora především známého minnesängra (což byl dobový výraz pro básníka a pěvce) Reinmara von Zwettera. Pobyl u nás nejméně pět let, opěvoval svého mecenáše, seč mohl, ale rozhodně se tu nezačal cítit jako doma: „Na Rýně jsem zrozen a Čechy jsem si zvolil spíše kvůli pánu než kvůli zemi, ač oba jdou dobří.“
