Kov věčného mládí: Pití zlata bylo populární i na rudolfinském dvoře
Hledání receptu proti stárnutí není rozhodně módou posledních několika let. Zastavit běh času a přimět smrt odvrátit svou tvář touží lidé už po tisíce let, během nichž vymysleli mnoho způsobů, jak toho docílit. Jen málokterý z nich byl však tak okázalý, jako pití zlata.
Ušlechtilý kov, který vyniká tím, že nerezaví, vábil lidi svými vlastnostmi a krásou od té doby, co ho poprvé poznali. První zprávy o využití zlata k léčbě pocházejí od nejstarších civilizací Číny nebo Egypta, kde ho doporučovali přidávat do různých přípravků zabraňujících stárnutí. V Evropě se tento trend naplno projevil až v 16. století. Lektvary s drahým kovem žluté barvy pravděpodobně ochutnávali dvořané Rudolfa II. včetně dánského astronoma Tycha de Brahe, v jehož těle se po exhumaci v roce 2010 našlo značné množství zlata.
V době raného novověku již byla běžně dostupná kyselina zvaná lučavka královská, která zlato dokázala zcela rozpustit a udělat z něj pitelný nápoj, jenž měl uzdravovat všechny neduhy. Na zázračnou tekutinu zvanou aurum potabile vzniklo velké množství receptů. Ty v některých případech souvisely s bájným kamenem mudrců, který měl přeměňovat neušlechtilé kovy ve zlato a uzdravit lidi ze všech nemocí.
S medem či jednorožčím rohem
Výroby roztoku se chopili alchymisté. Mezi seriózní učence věnující se těmto pokusům patřil Paracelsus (asi 1493–1541) původem ze Švýcarska. Během svého života zastával mnoho profesí včetně studia lékařství a alchymie. Na svou dobu se jednalo o kritického a pokrokového vědce, nicméně ani on se nevyhnul experimentům s přípravou pitelného zlata. Jeho recept se zakládal na destilaci alkoholu, v němž se po čtyři týdny louhovalo plátkové zlato. Podle pověsti tento „elixír života“ zpečetil Paracelsův osud – nápoje se chtěl zmocnit jeho pomocník, který jej proto údajně zabil.
Tématem nápoje ze zlata se dlouhodoběji zabýval také Hieronymus Reusner. Tento německý učenec z přelomu 16. a 17. století zaznamenal velké množství pozoruhodných receptů. Například uvádí, že se lístkové zlato namáčelo v citronové šťávě a potom se roztok destiloval. Zbytky kovu v destilační baňce se pak smíchaly s krétským vínem a jablečnou šťávou. V jiném receptu se smísil med se solí. Tato hmota se vařila do doby, než se objevila pěna, poté se za pomoci destilace oddělila kapalina. To, co v baňce zbylo, se následně spojilo s cukrem, a po opětovné destilaci se vytvořená tekutina smíchala s prvně získanou kapalinou. Do tohoto roztoku se přidala lučavka královská, načež se začalo rozpouštět vyžíhané zlato. Jakkoliv mohou uvedené návody znít podivně, jde o ještě poměrně umírněné pokusy. V dalších pramenech se objevují například receptury, jejichž součástí je roh z jednorožce.
Nebezpečný pomocník
Ačkoliv je zlato ve většině forem lidskému tělu zcela neškodné, existují sloučeniny tohoto těžkého kovu, které mohou zapříčinit otravu. Zatímco dnes je možné ji léčit takzvanou chelací, v dřívějších dobách se v jejím důsledku u pacientů rozvíjela anorexie, kolabovala játra a ledviny.
Přestože si v současnosti žádný seriózní vědec nedovolí tvrdit, že by mohlo zlato oddálit smrt nebo navrátit mládí, tento ušlechtilý kov má ve světě medicíny stále své uplatnění při léčbě revmatu a v zubním lékařství. Dále se zlato nachází v různých kosmetických doplňcích či gastronomických pochoutkách. Přestože nenabízí žádné blahodárné účinky nebo specifickou chuť, můžete se s ním setkat v dezertech i v šampaňském.
