Katedrála sv. Víta je ozářena světlem stovky svíček. Mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu upírá pohled na svátečně oděný pár před sebou. Poté slavnostně korunuje patnáctiletého Jana Lucemburského a o čtyři roky starší Elišku Přemyslovnu. Píše se 7. února 1311 a český lid je svým novým králem nadšený.
TIP: Řeč českých králů: Jan Lucemburský nebyl Čechem, nýbrž Evropanem
Korunovační obřad doprovodila mše, po které se Jan s Eliškou vydali z Pražského hradu ke kostelu sv. Jakuba, kde již byla připravena hostina. Nic nenasvědčovalo tomu, že se o pár let později stane český král nepřítelem domácí šlechty i vlastní manželky. Jan měl zkrátka srdce lva a lépe než doma na trůně mu bylo na bitevním poli v cizině.
Častá absence vytvořila živnou půdu pro vznik mocenských frakcí, které bojovaly nejen mezi sebou, ale vrazily klín také mezi královské manžele. Poměry v českých zemích se podařilo zlepšit až Lucemburkovu nástupci Karlu IV., kterému dějiny na rozdíl od Jana coby „krále cizince“ přiřkly titul „otec vlasti“.
