Korsika: Domov Napoleona Bonaparteho v područí mafie
Francouzská Korsika, čtvrtý největší ostrov ve Středozemním moři, proslula jako rodiště císaře Napoleona. Jeho odkaz tam ročně přiláká přes dva miliony turistů z celého světa, masivní příliv návštěvníků má však i stinnou stránku
Oficiální podoba korsického národního symbolu se zrodila již před 263 lety. Zobrazuje hlavu maurského válečníka, nicméně oproti původní verzi ze 14. století nezakrývá páska přes obličej oči, a znázorňuje tak nezávislost korsického lidu.
Korsičané představují asi 0,5 % všech Francouzů: Je jich zhruba 300 tisíc, tedy méně než obyvatel Brna. Tamní hustota osídlení je nejnižší v celém Středomoří – na 1 km² připadá 38 osob. V létě se však počet lidí na ostrově zvýší až desetkrát. Přes nepopiratelný půvab místní přírody se ovšem mnoho návštěvníků vrací domů s rozčarováním.
Nepořádek, kam se podíváš
Hornatý ostrov, jenž si právem vysloužil přezdívku „perla Středomoří“, totiž v posledních letech přestává nápor zájemců o „dovolenou snů“ zvládat. V praxi to například znamená 300 000 tun odpadků za rok, které je potřeba zpracovat.
Jejich množství je přímo úměrné tomu, že se na jinak málo obydlené Korsice nachází nejhustší síť supermarketů v celé Francii. Spolu s nedostatečnou infrastrukturou a stavebním boomem, jenž nedávno vypukl, nestíhají úřady odvážet alarmující množství sutin, vyřazených elektrospotřebičů, nepotřebného materiálu či vysloužilých automobilů. Turisté následně při výletech do vnitrozemských rezervací čelí nepříjemné realitě: Místa, která by měla být lidskou rukou nedotčená, hyzdí nevzhledné skládky.
Heroinová velmoc
Kromě přírody vyhledávají návštěvníci Korsiku především pro její bohatou historii. Zatímco však zmíněný Napoleon Bonaparte představuje jednoznačné lákadlo, nadšení brzdí obavy z poněkud mladších událostí. V minulém století totiž Korsika nechvalně proslula zápisem na mapu mafiánské sféry vlivu, jenž přetrval dodnes. V 60. letech tam úspěšně fungovala tzv. francouzská spojka – mafiánská odnož, která hrála klíčovou roli na černém trhu s opiem. Materiál pašeráci vozili z Blízkého východu, v tajných francouzských laboratořích pak dohlíželi na výrobu heroinu a následně jej transportovali do USA. S Korsičany tehdy spolupracoval Lucky Luciano, jedna z legendárních postav newyorského podsvětí a amerického organizovaného zločinu.
Aktivity spojky se čile rozvíjely až do roku 1972, kdy vládám oběma států došla trpělivost a provedly úspěšný zátah na šest nelegálních laboratoří. Korsická mafie však nezanikla – její činnost se jen přelila do jiných oblastí. Dnes sestává z několika znepřátelených gangů, jejichž členové si nemilosrdně vyřizují účty, což ročně vyústí v desítky vražd.
Ostrov hraběte Monte Christa
Východně od korsických břehů se rozkládá ostrov Montecristo, jenž proslul díky legendárnímu románu Alexandera Dumase. Pokud byste však chtěli kulisy literárního díla spatřit na vlastní oči, čeká vás zklamání. Autor si totiž realitu poněkud přikrášlil a jeho hrabě v místě žádný poklad nenašel. Ve skutečnosti je nevelký kus pevniny zcela pustý s výjimkou zříceniny kláštera z 13. století a žijí tam jen dva správci přírodní rezervace.
Stručné dějiny
Archeologové našli na Korsice důkazy o lidské přítomnosti datované do 7. tisíciletí př. n. l., což odpovídá mladší době kamenné. Později se ostrov stal jedním ze strategických bodů ve Středomoří a kráčeli po něm příslušníci starověkých národů. Svého času jej obývali Etruskové, Kartaginci i Řekové, z jejichž jazyka údajně pochází místní název – v původním významu nejspíš „ostrov Sirén“. A právě Řekové v roce 564 př. n. l. založili současnou metropoli Ajaccio.
Bude jednou nezávislá?
Později Korsika přešla pod správu Římanů, ale zůstala pro ně okrajovým regionem. Po pádu impéria čelila po celý raný středověk tvrdým nájezdům Saracénů a germánských kmenů, dokud se nedostala do hledáčku italských přístavů Pisy a Janova. V roce 1533 se na scéně objevili rovněž Francouzi, kteří chtěli dobytím ostrova oslabit španělského nepřítele stojícího na straně Janovanů.
Tehdy Korsičanům došla s neustálými válečnými roztržkami trpělivost a rozhodli se usilovat o nezávislost. Jejich snahy vyvrcholily v 18. století v osobě Pascala Paoliho, který sjednotil odboj a dodnes zůstává národním hrdinou. Ačkoliv Janovany vytlačil, prodal soupeř v roce 1768 svá „práva“ na ostrov Francouzům a ti učinili povstání rázný konec. Touha po autonomii však v místních lidech přetrvává. V nedávných parlamentních volbách získala většinu hlasů strana Pè a Corsica, jež hodlá z ostrova vytvořit samostatný stát.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: 330 000; očekávaná doba dožití: 80 let; prům. počet dětí: 1,54 na ženu; věková struktura: 20,2 % obyv. do 19 let, 19,3 % obyv. starších 65 let; městské obyv.: Ajaccio má 69 000 obyv.; náboženství: 66 % křesťanství, 27 % ateismus, 7 % islám; oficiální jazyk: francouzština; obyv. pod hranicí chudoby: 20 %; gramotnost: 99 %.
Politika
Státní zřízení: francouzský region; prezident: Gilles Simeoni; premiér: Jean-Guy Talamoni; volby: parlamentní volby se konají každé čtyři roky.
Ekonomika
HDP na hlavu: 35 712 USD (odhad z r. 2016; ČR – 33 200 USD); měna: euro.
Geografie
Rozloha: 8 680 km², zhruba jako Kypr; délka pobřeží: 1 000 km; charakter území: podél pobřeží nížiny, vnitrozemí hornaté; podnebí: středomořského charakteru, horká a suchá léta a mírné zimy; min. noční / max. denní teploty (°C) v Ajacciu: leden–březen 4–13/5–15, duben–červen 7–17/13–25, červenec–září 14–25/16–28, říjen až prosinec 5–14/11–22; nejnižší a nejvyšší bod: Atlantik (0 m) / Monte Cinto (2 706 m).