Kletba města Edo: Nemoc bohatých kosila císařskou rodinu i námořníky

Pod jeho vlastním jménem, Mucuhito Tarrikó Minabó, jej zná jen málokdo. Od roku 1867, kdy nastoupil na trůn, mu totiž nikdo neřekne jinak než Meidži Velký. Je 122. císařem Japonska a země za jeho vlády prodělá bouřlivé změny. Prakticky ji vyvede ze středověku a učiní z ní světovou velmoc. Ke štěstí, spokojenosti a hlavně zdraví má přitom Meidži daleko. On i jeho příbuzní trpí chorobou, které se u dvora přezdívá Edo wazurai, čili nemoc Eda (Edo je starý název dnešní japonské metropole Tokia). Lidé, kteří o tomto ostře střeženém tajemství něco vědí, si potichu šeptají: „Je to kletba za to, že mladý císař přesunul hlavní město z Kjóta do Eda!“ 

Jaké symptomy chorobu provázejí? Pacientům otékají končetiny, výrazně se snižuje jejich schopnost pohybu, vázne jim řeč i úsudek. V poslední fázi se objevuje bledost a dušnost, následovaná zvracením. K smrti dochází v důsledku zástavy srdce. V průběhu let umírá na tuto „chorobu“ císařova teta a princezna Kazu. A částečnými projevy trpí celá rodina. Je to záhada.

O smrti císař slyšet nechce

Obvyklým semeništěm většiny nemocí bývají chudinské slumy, kde podvyživené poddané žijící ve špíně kosí nejrůznější epidemie. Ale císařský palác? Ten je proti tomu symbolem pokrokové hygieny! Nenarazíte tu na žádné nebezpečné hlodavce a i toalety jsou zde splachovací. Císař důsledně drží své sídlo v karanténě před nemocnými zvenčí. Je tu čisto. Že by snad za nemoc mohl nějaký pomalý jed? Meidži omezil vliv samurajů a proto nemá o nepřátele nouzi, ale kuchyň si drží pod kontrolou. U dvora se pojídají jen ty nejvybranější pochoutky, připravované důvěryhodnými sluhy. Šetření odpověď nepřináší. Atmosféra císařského paláce je navíc velmi formální. Dvořany svazují tuhé konvence. Kdyby se Meidži poptal mezi dalšími hodnostáři své říše, zjistil by, že oni rovněž trpí Edo wazurai. Nestane se tak, o nemocech a smrti se totiž před císařem nemluví.

Nové myšlení ze staré Evropy

Meidži Velký pověří soukromým bádáním nad příčinami nemoci slovutné místní lékaře a štědře jejich výzkum financuje. Je z nich ale nešťastný. Díky svému vzdělání ví, jak si počínají medikové z Evropy, a proto mu přijde, že je doma obklopen šarlatány. Co dělají? Zkouší vykuřovat palác vlhkou hlínou, vyrábí masti z červů aby „oživili jeho čchi“. Do rukou zahraničních lékařů se přitom svěřit z čistě politických důvodů nemůže. Potřebuje japonského odborníka, který na nemoci nepohlíží středověkou optikou. Než na něj narazí, bude to chvilku trvat.

Budoucím hrdinou císařského dvora, ale také zachráncem celého Japonska, se stane Takaki Kanehiro. Vystudoval medicínu v Londýně a v roce 1872 narukuje k vojenskému námořnictvu. Právě tady si Kanehiro povšimne neznámé nemoci, která napadá převážně důstojníky a kapitány lodí.

Krize námořnictva má prioritu

Posádky ji přezdívají kakke a podle jeho pozorování prakticky nenapadá plavčíky nebo lodníky. Skoro by se chtělo říct, že čím vyšší hodnost, tím závažnější výskyt onemocnění. A když se rozhlédne po pevnině v okolí přístavu? Zjišťuje, že kakke je silně rozšířená mezi boháči, ale chudina jí netrpí.

Kanehiro také důsledně rozebere léčebné postupy svých kolegů. Některé z nich totiž fungují. Pacient, který si přál zemřít doma, byl vypraven do Hakone. A tam se uzdravil. Pomohla mu tedy změna vzduchu? Jiný lékař předepsal postiženému červené fazole a kvašený ječmen. Zabralo to.

Výskyt nemoci je přitom zjevně četnější v centru města Edo, než na jeho chudinských předměstích. Proto začne Kanehiro spekulovat nad tím, „co chudí mají a bohatí nikoliv“. Nejprve ale musí vyřešit krizi japonského válečného loďstva.

Vitamín? Věc neznámá

Císař Meidži investoval miliony do restrukturalizace a modernizace armády. Japonské loďstvo je díky tomu na konci 19. století v měřítcích Asie po technické stránce naprosto špičkové. Jenže je dočista paralyzované nemocí kakke. Choroba se také postupně šíří mezi vojáky, úředníky, chovance ústavů pro duševně choré a vězně. Stává se z ní problém národní bezpečnosti.

Kanehiro si dovolí hodně, když pojmenuje příčinu: „Problém není bakterie, ale výživa.“ Konkrétně? Chudí se živí neloupanou hnědou rýží, zatímco boháči si dopřávají misky leštěné bílé rýže. Tento nepatrný rozdíl je příčinou jakéhosi nedostatku, který na konzumenty nemoc sesílá. Japonský lékař tehdy samozřejmě neměl o existenci vitamínů tušení. S jejich „objevem“ přijde až v roce 1912 Kazimierz Funk, který nalezne vitamín B1 v rýžových otrubách.

Nemoc jen pro bohaté

Kanehiro trefil do černého. Když se z rýže odstraní slupka, zbavuje se tak cenného zdroje vitaminu B1, tiaminu. A jeho dlouhodobý nedostatek vede k rozvoji popisovaných obtíží. Bílá leštěná rýže je zprvu pochoutkou boháčů, kterou si mohou dovolit jen vysoce postavení. Císař a jeho nejbližší. Později se jako znak moci a postavení rozšíří do kuchyní ministrů, městských správců, generálů a kapitánů lodí. Chudina? Ta křoupe rýži hnědou, ale na vitamíny bohatou. Proto nemocí netrpí.

Bílá rýže se lépe skladuje, má delší trvanlivost. Proto se pokrokový císař rozhodne zasponzorovat výstavbu „rýžových mlýnů“ ve městě, aby si bílé rýže mohli dopřát i poddaní. A tak rapidně naroste počet pacientů i mezi nimi. Proč je tolik výskytu kakke mezi vojáky a vězni? Císařství jim chce dopřát to nejlepší – od vojáků i vězňů očekává za dobrou stravu tvrdou práci. Dopadá to ale špatně: čím více bílé rýže, tím více kakke.

Flotila na baterky

Pochopit to dnes je snadné, o vitamínech už jsme slyšeli. Ale v roce 1883? Kanehiro je tehdy předvolán před nahněvaného císaře. „Na každých tisíc námořníků máme 120 nemocných. Když naše nová loď vyplula k Novému Zélandu, z 370 členů posádky se kakke nakazilo 169, a pětadvacet z nich zemřelo, než dopluli nazpět. Tohle má být naše moderní flotila, doktore Kanehiro?“ ptá se Meidži lékaře. A ten mu velmi opatrně vyjeví svou rýžovou teorii.

Císaře to zaujme. Poprvé totiž slyší, že kakke je prakticky totožná s Edo wazurai, která trápí celou jeho rodinu. A lékařova slova dávají smysl. Proč tedy některé léčebné postupy fungovaly? Kanehiro připouští, že červené fazole asi mají něco, co sdílí i hnědá rýže. „A pacient, který se poté, co odcestoval z města na venkov, uzdravil?“ Záludná otázka. „Na venkově se, císaři, bílá rýže nejí.“

Pozor na rýži ve spíži

Císař si žádá experiment. Nechá lékaře Kanehira vypravit další loď s námořními kadety, aby podnikli tutéž cestu na Zéland. Část z nich má „předepsanou“ dietu, ve které je hojně zastoupeno maso a ječmen. Výsledek? V průběhu cesty se kakke nakazí jen 12 mužů, a to těch, kteří se živili jen bílou rýží. Úspěch! Takaki Kanehiro se prý později svému příteli svěří, že kdyby pokus nevyšel, hodlal spáchat sebevraždu. Jeho teorie se ale potvrdila!

TIP: Nejen upíři se štítí česneku: Proč nepatřil ani do stravy japonských nindžů?

Celonárodní změna diety si vyžádá ještě dlouhý čas. Armádní generálové si stěžují na „nákladnost“ pestré stravy, a tvrdí, že bílá rýže je pro vojáky (na rozdíl do námořníků) pořád dost dobrá. I proto, že konzumace bílé rýže v pozemní armádě přetrvá, zemře během rusko-japonské války v roce 1904 na kakke 27 tisíc vojáků, zatímco v poli jich padne jen o dvacet tisíc víc. Loďstvo, obyvatelé měst a císař byli ale na základě lékařova bystrého úsudku zachráněni.