Kleopatra a pád egyptské říše: Proč se mocná civilizace stala římskou provincií?

Rok 48 př. n. l. se pro římského diktátora Gaia Julia Caesara vyvíjel slibně. Občanská válka, kterou odstartoval svým tažením na Řím, se zjevně chýlila ke konci: Svého největšího protivníka Pompeia Velikého porazil v bitvě u Farsálu. Pompeius utekl do Egypta, kde doufal získat podporu, jenže místo otevřených obilných sýpek a dalších vojáků ho čekala zrada: Mladý nezletilý vládce Ptolemaios XIII. ho nechal zavraždit, aby se zavděčil Caesarovi a získal jeho pomoc. Důvod? Ptolemaiova inteligentní a lstivá sestra Kleopatra se jej snažila svrhnout z trůnu a spojenectví s prvním mužem Říma by mu zaručilo, že si své místo uhájí. Když tedy diktátor konečně dorazil do země na Nilu, dostal Pompeia na stříbrném talíři, a to doslova – sluhové mu přinesli jeho hlavu a pečetní prsten. 

Caesar se ovšem do občanské války mezi dvěma sourozenci nehodlal zaplést jinak než jako arbitr – jejich nárok na vládu byl totiž naprosto stejný. Než faraon Ptolemaios XII. zemřel, svěřil zemi do rukou obou svých dětí a přál si, aby panovaly společně. Osobní nevraživost a pletichy rádců však vedly k tomu, že se mladý Ptolemaios zmocnil trůnu a sestru se pokusil zavraždit. Kleopatra se taktak zachránila útěkem do Sýrie, kde se jí obdivuhodně rychle podařilo shromáždit vlastní armádu. 

Spíš osobní setkání

V době Caesarova příjezdu tábořila Kleopatra východně od egyptské pohraniční pevnosti Pelusio a jednání s nejvlivnějším mužem Říma jí rozhodně nebylo proti mysli. Znala však svého bratra i jeho našeptavače, proto tušila, že by se oficiální cestou do paláce živá nedostala. Jejím záměrům ostatně svědčilo spíš osobní setkání, a pokud možno tajné. 

Caesarův pobyt ve městě se ovšem rozhodně příliš nezamlouval místním lidem a po několika incidentech vypukly v ulicích bouře, takže Gaiovi Juliovi nezbylo než se opevnit v královském sídle. Jednoho večera mu pak ohlásili nečekanou návštěvu: Sicilský obchodník by mu prý rád osobně doručil drahocenný koberec. Když potom před užaslým Caesarem vzácný dar rozprostřel, vyklouzla z něj dívka v řeckém šatu a představila se jako egyptská královna.

Skeptici dnes oprávněně pochybují, zda se ona slavná scéna odehrála tak, jak ji s gustem popsal historik Plutarchos, přesto pevně zakořenila v lidové paměti. Kleopatra však jistě znala Caesarovu pověst sukničkáře, a mohla tedy nevšední příchod zinscenovat ve snaze podnítit mužskou zvědavost a zájem. Ať už k vojevůdci pronikla v koberci, nebo tradičnější cestou, dokázala během noční schůzky využít všechny své přednosti včetně obdivuhodné výmluvnosti, aby ho získala na svou stranu.

Země faraonů v područí

Jakmile Ptolemaios zjistil, že si sestra ve vší tajnosti omotala Caesara kolem prstu, vyrazil vztekle do ulic, strhl si z hlavy královský diadém a hlasitým křikem burcoval lid do zbraně. Římanům se ho sice podařilo včas internovat, vyhrocení konfliktu však nezabránili. Alexandrijská strana se dopustila jediné chyby, když svěřila velení Ptolemaiově a Kleopatřině mladší sestře Arsinoe. Ta si počínala natolik neschopně, že se po čtyřech měsících bojů uvnitř města sklonilo před Caesarem mírové poselstvo prosící o propuštění zajatého krále. A Gaius Julius se rozhodl vyhovět.

Ptolemaios odcházel na svobodu se slzami v očích, ale záhy se ukázalo, že se jednalo o krokodýlí pláč. Sotva se za ním zabouchla palácová vrata, válka se opět rozhořela v plné síle. Štěstí však stálo na Caesarově straně: Do Egypta sice připlul jen se čtyřmi tisícovkami mužů na desíti válečných lodích, nicméně v nouzi nejvyšší mu vyrazily na pomoc jednotky Mithridata Pergamského, podpořené židovskými a nabatejskými oddíly. Po krátké surové řeži se Alexandrie definitivně vzdala, Arsinoe skončila v zajetí a Ptolemaios XIII. se na útěku utopil v Nilu, přičemž ho údajně stáhla ke dnu zlatá zbroj.

Už tehdy, roku 47 př. n. l., se přímo nabízelo připojit Egypt k Římské říši, Caesar ovšem svěřil trůn Kleopatře, příhodně provdané za nejmladšího člena rodiny a vlastního bratra Ptolemaia XIV. Věrnost královského páru si však Gaius Julius pojistil umístěním čtyř legií v Alexandrii. Formálně tedy země faraonů samostatnost neztratila, ale fakticky se stala římským protektorátem. 

Dva vládci v posteli

Jedna věc jsou vztahy států, druhá věc vztahy jejich představitelů. Caesar tak zjevně podlehl svodům mladé vládkyně, inteligentní a svým způsobem krásné. Nedochovaly se žádné busty, které by prokazatelně zachycovaly její tvář. Podle dobových mincí s její vyraženou podobou však můžeme soudit, že měla vysoké čelo, špičatou bradu, výrazné lícní kosti, a především prominentní orlí nos, který jí dodával „orientální“ exotické vzezření, hodné majestátních faraonů.  

Ačkoliv se o Caesarovi šeptalo, že nepohrdne společností chlapců a mladých mužů, ve svádění žen si liboval neméně. Byl ženatý hned třikrát, o bezpočtu milenek nemluvě. Několikaměsíční pobyt v Alexandrii tak římský diktátor určitě vyplnil i příjemnějšími povinnostmi než politickou korespondencí a inspekcemi vojska. Z krátké romance tudíž záhy vzešel mužský potomek, kterého Kleopatra pojmenovala Ptolemaios Caesar. Neřeklo se mu však jinak než Kaisarion, tedy Malý Caesar či Caesarek. 

Šlo o výhru i skandál současně. Ačkoliv byl několikrát ženatý, neměl Caesar mužského potomka, a tedy ani komu předat svoji politickou dynastii. Uznat nemanželského syna za vlastního by mu sice zajistilo následnictví, jenže by to také vyvolalo pobouření celého Říma. Vzít si do postele barbarskou královnu se dalo tolerovat coby „léhání s konkubínou“, ale uznat plod takového svazku jako legitimní znamenalo poplivat představu římské nadřazenosti. Diktátor se rozmýšlel, jak dilema vyřešit, ale zatím nechal otázku Kaisarionova uznání otevřenou. 

Prázdniny v Římě

Narození potomka zastihlo Caesara na cestě k dalším historickým vítězstvím. Zatímco Kleopatra upevňovala domácí pozice, „přišel, viděl a zvítězil“ nad pontským králem Farnakem II., zarazil nebezpečnou vzpouru přímo v Římě a během úspěšného afrického a hispánského tažení rozprášil poslední zbytky Pompeiových stoupenců. 

Sotva se Gaius Julius vypořádal s nepřáteli, nastal čas odměnit přátele. Kleopatra dostala pozvání do Věčného města, ale její příjezd se patrně obešel bez velkolepého průvodu, v jakém si libují filmoví tvůrci. Přestože se ubytovala v soukromí Caesarova příměstského sídla, konzervativní Římané nesli přítomnost exotické návštěvy s nelibostí. Uznaný doživotní diktátor si ovšem z názoru spoluobčanů nic nedělal: Královnu i jejího spoluvládce Ptolemaia XIV. poctil čestným titulem „přátelé a spojenci římského lidu“ a pro Kleopatru coby vtělenou bohyni Isis přikázal vztyčit zlatou sochu v chrámu Venuše rodičky na Foru Romanu. Otázka uznání, či neuznání Kaisariona právoplatným dědicem římského impéria mezitím začala nepohodlně tlačit.

TIP: Skutečný příběh Nefertiti: Proč ji chtěli egyptští faraoni vymazat z historie? 

Už nikdy se však nedozvíme, jak se Caesar nakonec rozhodl: 15. března roku 44 př. n. l. ho totiž cestou na zasedání senátu zavraždila skupina odhodlaných republikánů. Kleopatra nepotřebovala skleněnou kouli, aby si spočítala, že jí bez ochranné ruky Gaia Julia nečeká v Římě nic dobrého – a do měsíce po osudných březnových idách odplula do Alexandrie. Na sklonku léta téhož roku pak za podezřelých okolností skonal též její spoluvládce Ptolemaios XIV. Těžko soudit, zda šlo o nešťastnou náhodu, či královnin vražedný úklad, jak se domnívají zaujatí antičtí dějepisci. S jistotou lze pouze tvrdit, že k sobě Kleopatra na egyptský trůn vyzdvihla tříletého Caesarova syna Kaisariona.

Dokončení: Kleopatra a pád egyptské říše (2): Proč se mocná civilizace stala římskou provincií?