Kinematografie první republiky: Kolik filmů se u nás ročně točilo?
O českých prvorepublikových filmových hvězdách toho bylo napsáno hodně, co ale dnešní divák ví o této kinematografii jako celku?
Český předválečný film je společně s architekturou dosud nejživotnějším odkazem první republiky. Okolo moderních staveb té doby, vzdušných funkcionalistických vil i obchodních paláců dodnes chodíme a stejně tak se díváme na filmy s Novým a Gollovou, Haasem i Mandlovou. Ty vtipné komedie zná každý – což už se nedá říct o tehdejší knižní produkci, malířství, hudbě a tak dále.
„Slavná“ éra předválečného českého filmu však trvala jen krátce, něco přes desetiletí. Její vrchol nastával v době, kdy se do českého prostoru už tlačila nacistická moc. Válka pak svět šarmantních elegánů a dam v dlouhých róbách smetla ze stolu.
Němý z provincie
Jistě znáte němé filmy s Charliem Chaplinem či grotesky Laurela a Hardyho. Možná jste četli o německém velkofilmu Metropolis (1926) či Ejzenštejnově Křižníku Potěmkin (1925). Zkuste si však vybavit nějaký němý český film. Nepochybně žádný nebudete znát. Česká kinematografie se zrodila již roku 1898, ale po dlouhé období němého filmu až do roku 1930 produkovala filmy natolik chabé úrovně, že jejich uvádění by dnes nevyvolávalo ani nechtěný smích. Byla by to nuda. I to je důvod, proč dnes tak vzhlížíme ke kinematografii z let 1930–1945; z předchozí doby chybí divácky akceptovatelné snímky.
Český film vstupoval na počátku třicátých let do zvukové éry s tristní bilancí, domácí produkce byla povýtce provinční. Byla i řemeslně neprofesionální a výrobně zaostalá, filmy měly špatné scénáře, neujasněnou režijní koncepci, herci přehrávali až do parodických poloh. Část tohoto dědictví si film odnesl i do zvukové éry. Dnes se sice obdivujeme svižným Fričovým snímkům, jako byl Kristián (1939) nebo Eva tropí hlouposti (1939), bavíme se u študáckých komedií Škola, základ života (1938) a Cesta do hlubin študákovy duše (1939), jenže to jsou skutečné vrcholky české produkce celého období.
Na tyto filmy, stejně jako na další zdařilé s Hugo Haasem či Vlastou Burianem, na umělecky náročnější snímky Otakara Vávry, připadaly ovšem i početné filmy režisérů, jako byl Vladimír Slavínský, Svatopluk Innemann či Václav Binovec. Lidové veselohry a dojemná melodramata, jejichž ekvivalentem by dnes byly některé seriálové produkty komerčních televizí. Pod touto produkcí, oním středním proudem českého filmu, stojí ještě jedna úroveň: filmy tvůrců typu Oldřicha Kmínka, které se vyznačují už viditelnou mírou diletantismu.
Hledání tváře
Česká kinematografie ve třicátých letech produkovala ročně okolo třiceti i více celovečerních hraných snímků, což je hodně. Nástup zvukového filmu po roce 1930 vyvolal zvýšený zájem o domácí kinematografii, lidé mohli slyšet rodnou řeč z úst jim blízkých herců. Film jako celek ovšem znovu hledal své výrazivo, především střihově zdaleka nedosahoval bravury němé éry. Úroveň tehdejší zvukové techniky nedovolovala jít s kamerou ven mimo ateliéry, i proto se tehdejší filmy omezovaly především na interiérové „konverzačky“. Krok byl srovnán až v poválečné době, kdy se natáčecí a zvuková technika zmenšila a zdokonalila natolik, že bylo možné bez obtíží pracovat i v reálném prostředí.
Český film za světovým vývojem z hlediska obsahu i formy pokulhával, ale pokud jde o řemeslnou stránku, pak je určitě období třicátých a počátku čtyřicátých let cestou vzestupu. Především režiséři a scenáristé se posunuli z pouhých kinematografických nádeníků na úroveň tvůrců, v ojedinělých případech i skutečných umělců.
Světlo v době zatemnění
Ačkoli často hovoříme o prvorepublikovém filmu, většinou si neuvědomujeme, že pod tento pojem zahrnujeme skoro vždy i snímky natočené jak v pochmurném období takzvané druhé republiky, tedy od září 1938 do března 1939, tak v době Protektorátu Čechy a Morava.
K zábavným filmům natáčeným v letech 1939–1945, kdy na Pražském hradě vlál hákový kříž a lidé mířili do koncentračních táborů, patřily Fričovy komedie s Oldřichem Novým Hotel Modrá hvězda, Roztomilý člověk, Valentin Dobrotivý či Vávrova Dívka v modrém, ale také burianovské komedie Přednosta stanice, Katakomby či Provdám svou ženu.
Jde o zvláštní dvojí vidění: období 1939–1945 je zafixováno jako temný čas českých dějin, na druhé straně ale filmové produkty té doby většina diváků vyhledává pro jejich projasněnost a nekonfliktní pohodu. A tak zatímco v Kristiánovi, který měl premiéru v září 1939, nabízí hlavní hrdina zájezdy do exotických zemí, kde moře hučí a palmy šumí, ve skutečnosti už z Protektorátu Čechy a Morava nebylo možné jen tak odjet, protože právě vypukla válka.
TIP: U filmových legend doma: Jak bydlely hvězdy první republiky?
Okupace země nacisty zprvu neznamenala konec českého filmu. Paradoxně mu přinesla určitou jistotu a také řád. Ještě v letech 1939 a 1940 se natočilo čtyřicet jedna, respektive třicet filmů ročně. Filmy byly podřízeny cenzuře a kontrole, což vyžadovalo lepší dramaturgickou přípravu. Okupační správa chtěla udržet v protektorátu zdání míru, aby průmysl mohl produkovat zbraně a venkov dodávat potraviny. I proto byl film podporován, a pokud se filmoví pracovníci vysloveně nezapojili do odboje (což byl třeba případ herečky Anny Letenské, kterou nacisté zatkli a popravili) měli filmaři příslovečný „klid na práci“.