Když stát bankrotuje: Proč byl 15. březen 1811 pro Rakousko černý den?

Dvě desetiletí válek s Francií byly spojeny nejen s vysokými náklady na armádu, ale také s válečnými reparacemi, které Rakousko muselo Francii zaplatit. Přišel rok 1810 a rakouské státní finance byly totálně vyčerpány a na pokraji bankrotu. S rostoucím objemem inflačních papírových peněz klesal jejich kurz a nedůvěra veřejnosti k nim jen rostla. Koncem roku se platilo již 1 240 zlatých v bankovkách za 100 zlatých ve stříbrných mincích. Obyvatelé doma raději schovávali mince ze stříbra a zlata a kdo mohl, kupoval nemovitosti, aby se papírových peněz zbavil, než ztratí hodnotu úplně.

Tajná reforma

V červenci 1810 převzal řízení rakouských státních financí jeden z nejschopnějších úředníků Josef František hrabě Wallis (1767–1818), majitel panství Moravské Budějovice a Budíškovice. Roku 1803 se stal nejvyšším hejtmanem markrabství moravského a v roce 1805 nejvyšším purkrabím království českého a státním a konferenčním ministrem. Bylo o něm známo, že je pečlivým, rozhodným, přísným, ale i nestranným úředníkem, oddaným císaři.

Když se stal ministrem financí, byla situace již kritická. Výše státního dluhu dosáhla hodnoty 1 060 miliardy zlatých. Kurz bankovek klesal a stal se rájem spekulantů, proto hrabě vytvořil burzovní policii a tvrdě stíhal lichvu. V důsledku rostoucího státního deficitu, vznikajícího vysokými výdaji na armádu, se mu ale nepodařilo finance stabilizovat. Ministr pak v dokonalém utajení připravil měnovou reformu, kterou ale velká část obyvatelstva očekávala.

Císař patent podepsal již 20. února 1811, ale vylepen byl v celé monarchii až v 6 hodin ráno 15. března, kdy Rakousko vyhlásilo státní bankrot. Patent okamžitě vzbudil paniku, protože nařizoval výměnu bankovek a mincí z obecného kovu v poměru 5:1 za výměnné papíry, takzvané šajny (Einlösungscheine), ztratily tedy 80 % ze své hodnoty!

U soukromých dluhů byla pro přepočet použita chronologická tabulka s přepočtovými koeficienty odstupňovanými podle doby vzniku pohledávky. Čím starší byla pohledávka, tím nevýhodněji byla přepočtena. Stát se zbavil čtyř pětin svých dluhů tím, že je z 80 % přesunul na obyvatelstvo.

Obětní beránek Wallis

V Rakousku pak až do roku 1858 obíhala dvojí měna – kromě stříbrné „konvenční měny“ existovala ještě papírová měna (zvaná „vídeňské číslo“ neboli šajny). Jejich vzájemný kurs byl 2:5. Takzvaných šajnů mělo být vydáno jen za 212 milionů zlatých vídeňské měny (namísto dosavadního státního dluhu 1 060 miliard zlatých v bankovkách), ale předsevzetí státu zastavit inflační emisi peněz dlouho nevydrželo – války s napoleonskou Francií tomu bránily.

Po prohrané bitvě u Wagramu stát nutně potřeboval na placení válečných reparací drahé kovy, a tak byla v roce 1811 de facto provedena nová sekularizace církevního majetku, když stát zabavil v kostelích zlaté a stříbrné předměty, které dal přetavit na zlaté a stříbrné slitky. Ponechána byla jen mimořádně cenná díla.

Když se pak v roce 1813 císař František I. rozhodl vydat patent o emisi takzvaných anticipačních listů v hodnotě do 45 milionů zlatých (aby získal další peníze a skutečně jich pak vydal desetkrát více), hrabě Wallis čestně rezignoval na úřad prezidenta Dvorské komory, na znamení nesouhlasu.

Nicméně vina v očích veřejnosti padla nespravedlivě na Wallisovu hlavu. Tomu nahrával i sám císař, když na svých večerních procházkách po Prátru říkal lítostivě Vídeňanům: „To je strašné, co vám ten hrabě Wallis udělal!“ 16. dubna 1813 ho potupně zbavil všech úřadů a řádů. Nakonec ho ale musel rehabilitovat a v roce 1817 mu jako odškodnění udělil řád Zlatého rouna a jmenoval ho prezidentem Nejvyššího soudu. Dobová anekdota říká, že hrabě Wallis se zdráhal přijmout úřad ministra financí, protože finančním záležitostem nerozuměl. Císař mu prý odpověděl, že právě takové lidi potřebuje a že se to hrabě naučí. 

První centrální banka

Mír po napoleonských válkách vedl k oživení hospodářství a umožnil konečně konsolidovat měnové poměry v zemi. Ministru financí Johannu Filipovi hraběti Stadionovi se podařilo u konzervativního císaře prosadit založení na svou dobu moderní cedulové banky. Byla to první centrální banka, která působila na území habsburské monarchie. Privilegovaná rakouská národní banka (Privilegierte Österreichische National-Zettel-Bank) vznikla jako akciová společnost a na základě císařského patentu z 15. července 1815 jí bylo uděleno privilegium vydávat bankovky v monarchii.

Činnost zahájila o necelý rok později a své bankovky měla krýt stříbrnými mincemi konvenční měny ve svém pokladu, které měly být kdykoliv za tyto mince směnitelné. Cílem bylo zastavit inflační financování vládních výdajů. Takzvaná vídeňská měna měla být transformována na měnu založenou na stříbrných mincích, a to stažením dosavadních papírových peněz a jejich výměnou za bankovky nové banky.

Prvním guvernérem Privilegované rakouské národní banky (tzv. provizorní správy banky) se stal hrabě Adam Nemes (1769–1834). V říjnu 1817 se ujal funkce řádného guvernéra Josef Karel Maria hrabě Dietrichstein (1763–1825) z mikulovské větve rodu, známý národohospodář a moravský guvernér.

Z počátku se centrální bance podařilo zastavit nekontrolovatelnou emisi peněz, snížit inflaci a provádět výměnu bankovek za stříbro. Nakonec ale ve svém cíli selhala, protože jí stát k jeho splnění neposkytl podmínky. Banka neměla dostatek rezerv ve stříbrných mincích a především stát se znovu začal zadlužovat v důsledku válečných operací v Neapoli. Veřejnost proto raději vyměňovala bankovky za mince a kovový poklad banky se rychle tenčil (hlavně díky spekulantům) a již v roce 1816 musela být směnitelnost bankovek zrušena.

Poklad Nibelungů

Od roku 1822 si stát od banky začal půjčovat na krytí rozpočtového deficitu. Ministr Stadion zoufale varoval císaře Františka I., že výdaje spojené s jeho zahraniční intervencí jsou nad možnosti státu. V revolučních letech 1848–1849 pak stát začal vydávat i státovky s nuceným oběhem (lidé a firmy je musely přijímat, i když neměly hodnotu drahého kovu, ani záruku centrální banky, ale jen státu), čímž národní banka ztratila nad peněžním oběhem kontrolu.

V roce 1848 se stal ministrem financí Karel Bedřich Kübeck von Kübau (1780–1855), schopný úředník a politik pocházející z Jihlavy, který se pokusil státní finance napravit. Snížit státní dluh se mu ale nepodařilo. V roce 1847 napsal památnou větu, která platí dodnes: „Ostatní resorty představují si, že státní finance jsou nevyčerpatelné, jako nějaký poklad Nibelungů. Finanční správa je zcela isolována a stojí tu jako otevřená pokladna, z níž každý myslí, že může jen bráti a béře, nedbaje, je-li možno ji naplniti a jaké nebezpečí nastane, jestliže se vyčerpá.“

TIP: Lesk a bída Československa: Jak vypadal život nižších vrstev za První republiky?

Státní finance se podařilo plně konsolidovat až po roce 1867, kdy Rakousko-uherská banka postupně nahradila státovky svými bankovkami, krytými z části zlatými rezervami. Rozvrat rakousko-uherské měny a financí přinesla až 1. světová válka.

Další měnové reformy české země potkaly ještě v letech 1919, 1945 a 1953. K určité formě měnové reformy došlo 1. 1. 1991, kdy bylo liberalizováno 90 % cen a inflace dosáhla svého maxima: 56 % (došlo k velkému znehodnocení úspor). Zemi se ale podařilo předejít hyperinflaci a stabilizovat své finance.