Když stačil jediný výstřel: Jak se rodili nejlepší odstřelovači Velké války

Pokud chceme vystopovat první pokusy o přesnou, přitom z krytu vedenou, palbu, musíme se vypravit do Severní Ameriky 18. století, do doby americké války za nezávislost. Právě tam dokázala nepočetná skupina ostřílených lovců či farmářů vítězně vybojovat mnohá střetnutí s početnější, ovšem pro boj v otevřeném poli cvičenou britskou armádou. Precizně zhotovené lehčí pušky menších ráží (typu Kentucky) napáchaly v řadách britských červenokabátníků ohromné ztráty. 

Své ostrostřelecké oddíly zavedl kromě poučených Britů ve své armádě rovněž Napoleon Bonaparte. S moderními zbraněmi drážkového vývrtu bojovali ostrostřelci také v americké občanské válce (1861–1865) na straně unionistů i Konfederace. Před prvním světovým konfliktem pak Britům opět „zatopili“ přesní střelci z řad holandských Búrů bránících svoji nezávislost (do roku 1902). Přes tyto skutečnosti považovali světoví odborníci vojenskou mašinerii ostrovního impéria v létě 1914 za světovou jedničku, a to jak výzbrojí, tak zkušenostmi. Brzy však došlo na více než vyrovnané setkání britských střeleckých pluků (Rifle Regiments) s německými pluky polních myslivců (Jägern), mezi nimiž se pohybovali nepočetní odstřelovači (Scharfschütze).

Německý náskok 

Vilémovské císařství mohlo na počátku první světové války pohodlně využívat svůj nesporný technický náskok. V porovnání s ostatními velmocemi vyslalo do bojových operací – jako jediný účastník konfliktu – také vycvičené odstřelovače. Sice se nejednalo o nijak zvlášť početné specialisty, přesto však tito muži, vyzbrojeni nejkvalitnějšími puškami tehdejší doby (Mauser Gewehr 98), dokázali své protivníky hned od počátku bojů sprškou přesně mířených ran zaskočit. 

Ještě na přelomu století bývalo ve všech „lepších společnostech“ Evropy zvykem vyrazit s přáteli i širší společností na oddechový lov. Prestižní událost nebyla samozřejmě přístupná každému a zbraně k ní určené představovaly navíc pro většinu tehdejší mužské populace kontinentu předměty nedosažitelné ceny. Jenomže díky technickému pokroku i růstu životního standardu středních vrstev to bylo právě Německo, kde se i střední třída mohla začít vyžívat v honech a lovech. Civilní zbrojní trh proto chrlil závratné množství přesných zbraní i optických přístrojů – puškohledů. 

Zdokonalený mauser 

Středoevropská společnost (české země nevyjímaje) holdovala ve velkém také terčové střelbě, takže mnoho mladých mužů při rukování do armád centrálních mocností již umělo přesně střílet. Mezi civilní populací v této části Evropy lze navíc mluvit o značném rozšíření zbraní nejrůznějšího charakteru. S příchodem války se proto přímo nabízela možnost nařídit „z moci úřední“ povinné odevzdání loveckých či terčových pušek, často osazených kvalitními komerčními optikami. Jenom Německo takto zrekvírovalo asi 15 000 puškohledy osazených loveckých kulovnic. Ani císařské armádní velení ovšem nepočítalo se zahájením poziční války takového rozsahu. V bahně zákopů se brzy projevila náročnost údržby zabavených civilních pušek, které výrobci navíc často komorovali ještě na starší a nedostatečně výkonný náboj Patrone-88.

Němečtí konstruktéři vyřešili armádní poptávku po speciálních odstřelovačských puškách racionálním doporučením transformovat již stávající standardní vojenské opakovačky Gewehr 98. V praxi vypadala konverze tak, že vybraná kulovnice putovala k armádnímu zbrojíři, často s předválečnou praxí v civilním sektoru zbraní a střeliv. Po několikadenních úpravách, z nichž tu nejdůležitější představovalo osazení těla zbraně optikou, ji zbrojíř znova zastřílel a doladil veškeré nepřesnosti. Časově i finančně náročná přestavba přinesla dokonalou zbraň označovanou jako Scharfschützengewehr 98. Při střelbě pěti ranami na 100 m neměl rozptyl střel přesahovat třícentimetrový kruh. 

Pro jedno oko

V otázce puškohledů se vojáci mohli spolehnout na kvalitní a zavedené výrobce optik. Tradiční značky jako Busch, Zeiss, Voigtlander představovaly dominantní světové producenty, takže Německo a Rakousko-Uhersko produkovaly tolik puškohledů a dalekohledů jako zbytek světa dohromady. Tubus puškohledu ukrýval až šest čoček, které dokázaly přiblížit cíl lidskému oku s více než čtyřnásobným zvětšením. Vojáci je mohli používat i za zhoršené viditelnosti a díky ocelové konstrukci pláště nedocházelo k rychlému poškození optik. V otázce polohy umístění optiky na tělo zbraně se více osvědčil také německý způsob preferující odnímatelné uložení tubusu puškohledu nad osou zbraně, který tak v případě náhlé potřeby umožnil využít klasická mechanická mířidla. 

Zbývá dodat, že na straně centrálních mocností namontovali na své pušky Mannlicher M95 optiku také vojáci podunajské monarchie, byť se jednalo o skromnější počty. V případě rakousko-uherských odstřelovačů využil erár rovněž zabavené lovecké zbraně, jež pomohly překlenout nedostatek speciálně konvertovaných zbraní z počátku konfliktu. Pomyslný ráj odstřelovačů pak představovalo italské bojiště, kde terén s vysokými horami umožňoval daleký výhled i možnost bez většího ohrožení střílet na níže položené jednotky nepřítele.

Britská odpověď 

Londýn speciálními jednotkami odstřelovačů na počátku konfliktu nedisponoval. Také první pušky s optickými zaměřovači se na francouzské bojiště dostaly až na začátku roku 1915. Přitom šlo o směsici značně kuriózních ráží; největší z nich dosahovala hodnoty až 15,2 mm! Výhoda takovýchto „kopajících“ zbraní spočívala především ve schopnosti prorazit německé ochranné pancéřování polních střílen, za nimiž se krčili střelci nepřítele. Několik britských důstojník nakonec vyvinulo tlak na své velení ve snaze získat pro armádu standardní odstřelovačskou pušku. 

To se jim nakonec podařilo a přesná Mk III Short Magazine Lee-Enfield (SMLE) konkurenční Mauserův výrobek v mnoha ohledech dokonce překonávala. Kratší hlaveň doplňoval rychleji pracující závěr, spoušti stačilo jemnější stisknutí a nábojová schránka či zásobník pojaly deset nábojů. Odpovědní činitelé se pak více natrápili při hledání nejvhodnější optiky. Než došlo k jasné standardizaci, armádní puškaři museli montovat civilní a lovecké zaměřovače, které doplňovala celá škála francouzských nebo dokonce německých puškohledů. Britská armáda nakonec rozdala své zakázky hned několika firmám. 

Nejvíce se pak rozšířily tři typy puškohledů. Mnoho chvály získala americká pětinásobně zvětšující optika A5 produkovaná firmou Bausch & Lomb pro Winchesterovu zbrojovku, přestože koncepčně kopírovala zastaralé modely konce 19. století. Dohodoví odstřelovači, tedy alespoň ti z britského impéria, získali nakonec svou kvalitní páteřní zbraň.

Jedna z věcí je však přesto před německými soupeři značně znevýhodňovala – nevhodně, stranou osy hlavně umístěná optika (nalevo). Je to s podivem, ale masově užívaný princip asymetrické boční montáže nenahradila během celé války žádná alternativa – střelci se tak museli přeučovat na míření levým okem či zaujímat nejrůznější krkolomné pozice při střelbě. Boční optikou osazená enfieldka se rovněž nedala uspokojivě prostrčit běžnými přenosnými ani statickými zákopovými střílnami – odstřelovač tak zůstával při střelbě častěji nechráněn.

Ostatní snajpři Dohody 

I když museli nepřátelé centrálních mocností své prvotní odstřelovačské manko krvavě dohánět, brzy se svému protivníkovi vyrovnali. Brity přišli v jejich válečném úsilí podpořit také vojáci z dominií. Kromě australských střelců s návyky z buše se nebývale vyznamenali také Kanaďané, vyzbrojení často puškami Ross s optikou Warner & Swasy. Mnoho odstřelovačů země javorového listu se v boji spoléhalo také na osvojený instinkt lesních lovců, zvyklých hodiny nehnutě vyčkávat. Mezi těmito esy exceloval především desátník Francis „Peggy“ Pegahmagabow s 378 potvrzenými zásahy. Celou válkou prošel pouze s jedním zraněním, i když narukoval už roku 1914. 

Francouzi využívali transformovaných 8mm pušek Lebel (Mle 1886 a 1893) či Berthier, v obojím případě v kombinaci s trojnásobně zvětšující optikou APx M1915. Celkově francouzská armáda disponovala mnohem skromnějšími počty odstřelovačů než Němci či Britové. Američané se mohli plně opřít o Warnerovým puškohledem osazenou Springfield M1905. Také „kovbojové“ dokázali se svými puškami v podstatě zázračné kousky, a to i bez optických mířidel. Do dějin vojenství se tak zapsal třeba vojín 113. pěšího praporu Herman Davies, jehož chtěl nadřízený zastavit při snaze ostřelovat přes 900 metrů vzdálené kulometné hnízdo nepřítele. Davis jej ale ignoroval a postupně postřílel celou čtyřčlennou obsluhu německého kulometu se slovy: „To je pro střelbu ještě furt dobrá dálka.“

Na bojišti plném léček 

O působení odstřelovačů ve strastiplných podmínkách západní fronty vzniklo již mnoho článků a publikací, podívejme se tedy na jedno z vedlejších bojišť Velké války, jež si ale v krutosti bojů i počtech obětí s tou západní nijak nezadalo. Dohodové vylodění na tureckém poloostrově Gallipoli v únoru 1915 přineslo kromě rychlého zabřednutí do statického boje také nárůst působení odstřelovačů. Podmínky jim tam přály snad ještě více než v blátě západní fronty. Množství skalisek i početné lesíky zakrslých dubů poskytovaly mužům přesné mušky obou stran neocenitelné maskování, čímž se vzdálenost mezi nimi a nepřítelem mohla ještě více zkrátit. Většina kulek pak neminula své cíle. 

Turci hned po dohodové invazi projevili nebývalou iniciativu a zhotovovali si přímo v narychlo budovaných zákopech množství jednoduchých, ale o to účinnějších maskovacích doplňků. Jejich odstřelovači využívali kupříkladu různé síťované kombinézy, jejichž oky proplétali větve okolní vegetace. Některá svědectví té doby hovoří rovněž o tureckých ženách v roli odstřelovačů.

Jednu z léček, kvůli níž zemřelo v úvodní fázi bojů nemálo australských „zelenáčů“, představoval obyčejný kus světlé látky jakoby zapomenutý na skalním břehu. Nedaleko působil každou noc turecký střelec, jehož trik spočíval v permanentním sledování světlého bodu, viditelného i v noční tmě. Pokaž­dé, když jej zastínil nějaký nebožák, osmanský střelec si mohl připsat úspěšný zásah. Na gallipolské frontě tak nakonec došlo k mnoha vzájemným soubojům přesných střelců obou táborů.

Historie se opakuje 

Je nanejvýš s podivem, že konec Velké války znamenal rovněž dobrovolné opuštění veškerých krví zaplacených dovedností v taktice odstřelování. Generálové všech armád se museli ve svém plánování finančně uskromnit a ostřílení veteráni byli demobilizováni. Například německé oficiální doporučení z pera hlavního velení sdělovalo: „Optická mířidla pušek zužitkovat, neboť stejně jako náhradní díly se již nebudou nadále skladovat. Pušky s optickými mířidly, které vyžadují nějakou opravu, nahradí karabiny.“

TIP: Jak vytvořit lovce: Výcvik snajprů ve světových válkách

Britové počty svých odstřelovačů zredukovali na pouhých osm mužů v pěchotním praporu, Američané jich ponechali (hlavně mezi mariňáky) ještě méně. Jedinou zemí, která to s přesnou střelbou pěchotní zbraní myslela nadále vážně, tak ve 20. a 30. letech zůstal Sovětský svaz.